Jsou sociální systémy, které spočívají na utopických ideových základech, tudíž nic z reálného života jimi nemůže nenapravitelně otřást. Zbrklý úprk Američanů z Afghánistánu by možná nenávratně poškodil politické postavení prezidenta tam, kde realita ještě hraje nějakou roli, jenže Amerika je na dobré cestě k tomu stát se systémem toho prvního, utopického typu. Mýlil se, kdo si myslel, že těžkou ránu přicházející z reality prezident Biden neustojí. Ustál ji hravě právě proto, že peripetie reálného života dávno nejsou kritériem amerického vývoje. Jak jinak můžeme vysvětlit neuvěřitelnou skutečnost, že v důsledku zrádných, možná i zločinných kroků, jež vedly k smrti amerických vojáků a civilistů, nerezignoval na svou funkci ani jeden ze členů Bidenovy vlády? Za Trumpa by taková událost způsobila hotový zemětřas, polovina administrativy by přišla o židle – jedni by odstoupili sami na znak protestu, druzí by byli vykopnuti nespokojeným nadřízeným. Jenže v utopii jsou vina a trest nadobro rozpojeny – tak funguje celá vertikála moci. Provinil se Biden, leč může za to Trump.

Nikdo zatím nedokázal jasně formulovat Bidenovu zahraničněpolitickou doktrínu. Nejspíš proto, že žádná není a vláda se řídí prostinkou zásadou: zkusme si představit, co by v takové situaci udělal Trump, a udělejme to přesně naopak. Zatímco krutovládný klaun byl v každém sporu orientován na vítězství (právě tak je třeba rozumět jeho heslu Amerika na prvním místě!), Bidenovu světu je vlastní úplná a bezpodmínečná kapitulace. Neřeknu nic nového, když zopakuji, že levicové ideje za poslední století prošly řadou podivuhodných proměn a přeměn. Zakládající myšlenka o permanentní revoluci se časem v důsledku metamorfózy proměnila v ideu permanentní kapitulace. Proto pokaždé tam, kde republikánští prezidenti prokázali neodolatelný pud vítězství, jejich demokratičtí následovníci vždy našli způsob, jak kapitulovat.

Biden vůbec nelže, když bezhlavý úprk nazývá „nevídaně úspěšnou evakuací“. Americký prezident je výpotkem nového sociálního paradigmatu, kde staré pozitivní predikáty jako síla, sebevědomí či orientace na vítězství jsou dávno nahrazeny novými klady: slabostí, nedůvěrou k vlastním silám, bezmeznou ochotou podvolit se cizím pravdám a pravidlům a ve výsledku – orientací na prohru, na porážku, která je v novém hodnotovém systému jedinou známkou opravdového úspěchu. Silnější, máte padáka. Uvědomělý liberalismus se dávno posunul od voltairiánského uznání cizího práva na vlastní názor – k pochopení toho, že cizí názor je z definice lepší než ten náš. Ve světě takto

perverzně pojaté pokory permanentní kapitulace je viditelným způsobem pokroku a rezignace na fyzickou přítomnost, což je synonym evakuace – měřítkem úspěšnosti. Bílý dům bude od nynějška odvozovat svou pýchu z toho, jak rychle dokáže stáhnout Ameriku ze světa. Biden čestně upozorňuje veřejnost, že jeho Amerika už nebude vyvážet demokracii, protože není co vyvážet. Ostatně demokracie v očích uvědomělého občana dávno není zřízením nadřazeným všem ostatním.

Rozdíl těchto dvou přístupů se názorně projevil v posledních dnech v Afghánistánu. Zatímco výsadkáři Francie, Velké Británie, Itálie nebo Německa podnikali drzé výpady do afghánského týlu, aby v beznadějných situacích pomohli svým občanům a spolupracovníkům, Biden před odvážnou taktikou vysloveně varoval. Spojenečtí velitelé byli za svůj neohrožený postoj důrazně vyplísněni, neboť to prý vrhá nevábné světlo na kvality amerického velení. Slabý, izolovaný, nekompetentní a nesrozumitelný Biden se stal pro svět tváří Ameriky. Tváří hanebnou a žalostnou. Ve výsledku někteří spojenci zanechaní svému osudu v Kábulu byli nuceni žádat o pomoc nepřátelské Rusko. Dovedete si představit, jakou hanbu a ponížení museli cítit ukrajinští nebo gruzínští velitelé, když žádali Rusy o převzetí na palubu několika desítek svých bojovníků uvízlých v kábulské vřavě? Deziluze a znechucení byly tak velké, že Velká Británie nyní vážně uvažuje o ukončení tzv. „zvláštních vztahů“, které ji pojily s Amerikou po mnohá desetiletí. Všichni se shodují na tom, že prezident normální světové velmoci se tak nechová. Jenže problém je v tom, že Spojené státy přestávají být „normální“ světovou velmocí a stávají se jednou z mnoha trapných utopií bez jakéhokoli styku s realitou.

Zpětně se ukazuje, jak geniální byl volební tah demokratů, když vyslali do prezidentského klání tandem Biden-Harrisová, kde jeden je špatný a druhý ještě o poznání horší. Biden nyní prostě nemůže byt odvolán – nikoli kvůli své popularitě, která tíhne k minusu, nýbrž proto, že Kamala Harrisová je hotová katastrofa. Její příchod do Bílého domu by znamenal totální ochrnutí politického systému Spojených států. Její hlas coby viceprezidentky je rozhodující v Senátě, kde jinak panuje rovnováha sil (50 na 50 mandátů). Jako prezidentka by tudíž neprosadila v horní komoře žádnou legislativu, s níž by nesouhlasili republikáni, a to by platilo i pro schválení kandidatury na uvolněné místo viceprezidenta. Byl by to ojedinělý případ prezidentky bez náhradníka a bez možnosti cokoli prosadit přes Kongres.

Vynikající úspěch evakuace z Afghánistánu aspoň trochu zdravý rozum nemůže vnímat jinak než jako zradu spojence. Tchaj-wan je na řadě, Ukrajina se připravuje. Čína se může škodolibě smát, neboť svět poznal, s kým má co do činění. Rusko, Írán a bezpočet menších škodných z řad islámských fundamentalistů jsou nadšeni Bidenovou uvědomělou pokrokovostí. Ještě trochu liberalismu, ještě pár úspěšných evakuací a svět bude nadlouho jejich. Po Trumpovi je to velká úleva. Ten byl možná přímočarý hulvát, ale věřil v dobrodějnou sílu své země. Za posledního půldruhého roku jeho krvavého vládnutí v Afghánistánu nebyl zabit jediný americký voják. Biden oproti tomu vyznává snášenlivost vůči pravdě zla, je-li dost silné.

Je chování současné americké vlády příkladem naprosté nekompetentnosti, anebo v tom máme vidět postupné uskutečňování jakéhosi globálního zákeřného plánu liberální levice? Dávat tyto možnosti do nesmiřitelného protikladu jako navzájem se vylučující antipody je čirý nesmysl. Vůbec se navzájem nevylučují! Když je politik levicovým liberálem, neznamená to, že nemůže být zároveň příslovečným idiotem.

Winston Churchill kdysi řekl s ostrovtipem sobě vlastním: „Na Američany je spoleh – vždy to nakonec udělají správně. Poté, co vyzkouší všechny ostatní varianty.“ Variantu s Bidenem Američani už vyzkoušeli.