Americká reflexe na článek Bohumila Doležala k novelizaci českého zákona o státních symbolech.

Novelu zákona o státních symbolech jsem ještě ve Sbírce zákonů nenašel, zato jsem pod článkem pana Doležala Výchova k vlastenectví – podle potřeby i klackem našel řadu útoků proti jeho osobě a nepodložených odkazů na tzv. "fangličkářství", a to zejména americké. Z obého vyplývá, že význam a ochrana státního symbolu a meze svobody projevu si zasluhují jak podrobnější výklad, tak i pokračující občanskou diskusi.

Podobná debata probíhá dodnes i ve Spojených státech, kde je znesvěcení státních symbolů sankcionováno rozhodnutím Nejvyššího soudu s odvoláním na První dodatek ústavy garantující svobodu projevu v těch nejšírších mezích. V tomto duchu se mohou občané vyjadřovat jakýmikoliv prostředky - verbálními i symbolickými - pokud jejich projev neomezí svobodu jiného individua.

Čas od času se vyskytne názor, že takto široce definovaná svoboda projevu by měla být omezena jistými výjimkami. Tyto veřejně prezentované ústavní spory řeší Nejvyšší soud opíraje se o interpetaci ústavy a řídě se principy občanského práva zakotvenými v tzv. Listině práv sestávající se z prvních deseti dodatků americké ústavy. Za nejdůležitější v tomto směru je považován První dodatek definující osobní svobody - náboženskou, projevu, tisku a shromažďovací, a právo petiční a beztrestné stížnosti. Ježto ústava sama není zkamenělým dokumentem, je interpretována Nejvyšším soudem v souladu s rozvojem společnosti. (Tak bylo pochopitelně právo svobodného tisku rozšířeno na všechna media.) V průběhu let byla i svoboda projevu definována nikoliv jen jako svoboda verbálního projevu, ale i jako svoboda symbolického projevu. Tato rozšířená definice často vyžaduje, aby byl zachován samotný duch svobody projevu, od občanů toleranci k obecně nepřijatelným myšlenkám a názorům, .

Proto mohou ve Spojených státech svobodně pochodovat a hesla vyřvávat jak neonacisté, KKK, komunisté (pokud se najdou), obhájci legalizace drog a, jak je dnes patrno, i ilegální přistěhovalci. Některé z forem protestů, neboli garantovaného výrazu svobody projevu, mají značný emoční náboj. Zneuctění vlajky je jedním z nejviditelnějších a nejdiskutovanějších. Nejvyšší soud se k němu v minulosti už několikrát vyjádřil, neboť tato forma protestu pobuřuje značnou část Američanů, kteří v ní vidí popření samotných principů americké demokracie a pálení vlajky by podle nich nemělo spadat pod ochranu Prvního dodatku. V roce 1989 se Kongres naposledy pokusil uzákonit "The Flag Protection Act" - zákon na ochranu vljaky - podle nějž by každé zneuctění a úmyslné poškození vlajky Spojených států bylo klasifikováno jako trestně postižitelný zločin. A skutečně došlo k případům, kdy byli takto neverbálně protestující demonstranti zatčeni a obžalováni. Každý z těchto případů skončil u okrskového Federálního odvolacího soudu a pokaždé soud žalobu zamítl jako protiústavní. Vláda se proti rozhodnutí odvolacích soudů odvolala k Nejvyššímu soudu v roce 1990 v precedenčím případě "Spojené státy versus Eichman" (pro konspirativce - pouhá shoda jmen). Jako podklad byl použit rozsudek texaského odvolacího soudu v případu "Texas versus Johnson", v němž byl osvobozen demonstrant, který na schodech Kapitolu pálil americkou vlajku a byl za to zatčen a obviněn.

Nejvyšší soud rozhodl, že pálení americké vlajky je výrazem "symbolické řeči" a je proto ochráněno Prvním dodatkem. Poměrem 6:2 texaský soud rozhodnutí zdůvodnil takto: "Svoboda projevu, bez ohledu jak urážlivý může být jeho obsah cítění většiny občanů, má větší váhu než státní zájem chránit vlajku jako symbol americké národní jednoty, jejíž zneuctění by mohlo vyvolat občanské nepokoje."

V Eichmanově případě pak Nejvyšší soud poměrem 5:4 zdůvodnění apelačního soudu potvrdil a výkladově doložil. "Pálení vlajky spadá do stejné kategorie jako zlovolné etnické a náboženské urážky, vulgární odmítání povolávacích rozkazú (z doby vietnamské války) a sprosté a oplzlé karikatury, které jsou hluboce urážlivé cítění většiny Američanů, ale které nedávají vládě právo je omezit jen proto, že je společnost považuje za urážlivé."

Zákon na ochranu vlajky byl shledán protiústavním a veškerá obvinění na jeho základě byla zamítnuta. Soudce Nejvyššího soudu Brennan k tomu tehdy napsal většinové zdůvodnění, z něhož vyjímám:

"Ačkoliv Zákon na ochranu vlajky neobsahuje přesně definované projevy zakázaného chování, je nicméně jasné, že vláda si uplatňuje právo hraničící s potlačením svobody projevu. Jestliže existuje nezvratitelný základ, na němž je postaven První dodatek, pak je to princip, že vláda nesmí zakázat žádnou formu svobody projevu jen proto, že společnost shledá přednesenou ideu urážlivou či nepřijatelnou. Práva jednotlivce jsou vždy vážena proti zájmům společnosti jako celku reprezentovánému vládou. Trestat zneuctění vlajky by rozředilo tu samou svobodu, která činí tento symbol tak ctěným a poct hodným. (osvobozující) Rozsudek je potvrzen ."

Ač principy individuální svobody budou sotva kdy definovány přesněji a stručněji než slovy Thomase Jeffersona, zůstává nepopiratelnou skutečností, že svoboda není jednou provždy nadělena a že je ji nutno stále bránit. V USA i v Česku.