Vítězství Joea Bidena vítaly mnohé státy, které si slibují revizi unilateralistické zahraniční politiky Donalda Trumpa. Jenže Bidenova politika možná nebude zase tolik odlišná, a pokud bude, nemusí být nutně úspěšnější.

Donald Trump byl velký inovátor americké politiky, i té zahraniční. Heslo America First mínil vážně, což jsme pocítili i v Evropě. Trump moc nevěří v užitečnost aliancí, a tak oslabil vazby s NATO, EU, Japonskem; s institucemi, jako je OSN nebo WHO; případně opustil dohody, jako je ta o ochraně klimatu nebo íránském jaderném programu.

Ovšem Trumpova politika nebyla neúspěšná, přinejmenším ne krátkodobě. Cenou za ní byla ztráta důvěry dosavadních spojenců a oslabení určitého druhu americké autority ve světě. Biden nastupuje s tím, že tak jako Trump chtěl být antiObamou, on teď v řadě ohledů bude antiTrumpem. Už stačil ohlásit návrat ke klimatické dohodě, do Světové zdravotnické organizace nebo obnovu příspěvků Palestinské autonomii.

Bidenova cesta bude jiná, možná i úspěšnější než ta Trumpova, ale není to jediná cesta. Každá politika a každý styl politiky má své přednosti, ale i náklady. Kouzlo Trumpovy diplomacie spočívalo v tom, že se odmítal řídit údajně neměnitelnými pravidly. Díky tomu dosahoval věcí, o kterých se soudilo, že jsou nemožné.

Jak se ukázalo, s buldozerovou politikou možné byly a dokonce ani nenastala žádná katastrofa. Příkladem může být Trumpův odchod z dohody o íránském jaderném programu. Všichni se tohoto kroku děsili, ale jemu se podařilo ukázat, že král je nahý, totiž že největší zahraničně politická chlouba Baracka Obamy moc nefunguje.

Biden jako prezident sjednocovatel a napravovatel nebude moci v této buldozerové linii pokračovat. Nejen kvůli jiné povaze, ale i proto, že jsou vůči němu jiná očekávání. Začne zase spolupracovat s ostatními a bude se snažit obnovit seriózní a důvěryhodnou tvář Ameriky. Bude to asi mít řadu pozitivních dopadů, ale také za ni zaplatí nějakou cenu – například si sváže ruce víc než Trump před ním.

Biden teď stane před zajímavou otázkou, totiž jestli má přiznat, že Trump svým vlastním způsobem dosáhl určitých úspěchů a že je připraven na jeho výdobytcích stavět. Například v případě zmíněné dohody o íránském jaderném programu má dvě možnosti – buď se k ní beze změny vrátí, anebo, když už jednou USA odešly, bude trvat na jejím novém projednání – čímž by ovšem zároveň přiznal, že Obamova verze nebyla bez chyb.

Totéž se týká i vztahů s Ruskem a Čínou, kde také Amerika nepokračuje tam, kde věci Obama s Bidenem v roce 2016 opustili. Ideální by bylo, kdyby Biden byl připraven pokusit se o nějakou syntézu Obamy a Trumpa. „Zlý policajt“ Trump připravil půdu, „hodný policajt“ Biden by teď mohl – nyní už opět s evropskými i asijskými demokraciemi – dosáhnout dotažení politik, které se týkají zájmů celé Ameriky nebo celého demokratického světa, ne jen jedné administrativy. Třeba férové podmínky v obchodu s Čínou nebo dohody o jaderných zbraních a vojenských střelách s Ruskem.

Biden bude mít ztíženou pozici nejen proto, že slíbil být multilateralistickým Jasoněm, ale i z jiných důvodů. Amerika za poslední léta opět ztratila část svých pozic ve světě, nejen kvůli Trumpovi, ale z objektivních příčin. Je méně angažovaná ve světě, její podíl na světové ekonomice se snížil, její rivalové sílí. Důvodů ke spolupráci s jinými státy – třeba ve věci Číny – tím ovšem jen přibylo.

Biden bude mít také mnohem větší problémy prosadit své kroky v Kongresu. Z jedné strany na něj bude dotírat levice Demokratické strany a současně bude omezován republikánským Senátem, přičemž v Americe se teď hraje hlavně na strany, ne na zájem celku. Úspěchy a neúspěchy se ovšem v Americe připisují vždy jen jednomu člověku. Je to tedy teď na Bidenovi, zda dokáže být zároveň Obamou i Trumpem. A tím pádem sám sebou.