Zbývá mu už jen necelý jeden měsíc prezidentování, právě ještě pospíchá s rozhodnutími jako například s právě vyhlášeným zákazem získávat ropu a plyn z velikého množství nedotčené federální půdy - druh iniciativy, kterou jeho nástupce Trump, stejně jako mnohá jiná Obamova opatření, promptně zruší.

Končící nájemník Bílého domu se oprávněně soustřeďuje na svou LEGACY, což příslušný slovník překládá jako „odkaz, dědictví“. Dodal bych zpřesnění ve smyslu „památky, obohacení národa“. Zda v porovnání s českým příkladem, by se dalo tvrdit, že s větším zájmem, nostalgií, vděčností se spíš pamatuje TGM než proletářské trio Gottwald, Zápotocký, Novotný, taková to ozdoba našich dějin.

V roce 2008 Obama zasedl na nejvyšším trůnu s nemalým sebevědomím. Jásajícím, omámeným (mesmerized) davům oznámil: „My podstatně změníme Ameriku. My změníme svět.“ Cituji ze stati, jejímž autorem je Walter E. William, černošský profesor ekonomie (“Obama vs.Us“, Townhall, 18.11.2014). Obama ignoroval ústavu a též Kongres, nezřídka měnil zákony svým rozhodnutím v podobě tzv. „executive order“ - druh iniciativy, jimiž se vyznačují diktátoři v banánových republikách.

Tento pozoruhodný fenomén se v americkém politickém prostředí objevil jako zahraniční student na Occidental College v Kalifornii, poté na Cokumbia University v New Yorku, nakonec na Harvardu v Massachusetts. Nikdo z údajných spolužáků se na něj nepamatuje. Na sjezdu Demokratické strany ho jako kandidáta na prezidentský úřad nominoval senátor John Kerry, vnuk našeho severomoravského krajana. Na rozdíl od naprosto všech kandidátů na vysoké funkce a jejich povinnosti se podrobit důkladnému kádrovému prozkoumání (tzv.vetting) v tomto Obamově případu se nic takového nekonalo – „jaksi se zapomnělo“.

Věru se neměřilo stejným metrem. Dan Quayle, bývalý senátor a viceprezident, si zničil kariéru chybičkou při psaní plurálu k slovu POTATO, český to brambor. Nepoškozen zůstal Obama již v prezidentské roli, když si pravidelně pletl ostrovy Malvinas, lépe známé jako Falkland Islands v blízkosti Antarktidy, s republikou Maldives v tisíce mil vzdáleném Indickém oceánu. Obama rovněž nemínil rozlišovat výraz CORPS, značící „vojenský útvar“, a CORPSE, „mrtvola“, což nejednou způsobilo zřetelné nepříjemnosti. Mně v paměti uvízlo jiné faux pas. Během volební kampaně tehdejší kandidát Obama ujistil tázající se novináře, že navštíví všechny americké státy - všech padesát sedm. Přeřekl se? Nikoliv. O tomto počtu byl přesvědčen, opakoval ho při jiné příležitosti a nikdo z přítomných se netroufl zmínit či později v tisku rozmáznout. Porovnejme s oním chudákem, potato Quaylem, osobností bělošskou. Jenže v Obamově případě by zmínka o takové trapnosti čpěla rasismem, což si nikdo netroufl riskovat.

Nebyla to jen americká záležitost, evropský svět se v jeho případě rovněž zjančil. V norském Oslu tamější Oslané či Oslové ho poctili Nobelovou cenou míru. Posléze se dokonce šířila pověst, že příště Obama obdrží nobeláčka v oboru mediciny, jako ocenění jeho slibu, že přestane kouřit.

- - -

Koncem prosince 2016 jsem bedlivě sledoval Obamovo zcela poslední, víc než hodinu trvající vystoupení před novináři. Napřed dlouhý projev o svém znamenitém osmiletém prezidentování a dosažených úspěších. Nikde ani slovo, že Obama způsobil větší dluhy ve státní pokladně než všichni předchozí prezidenti dohromady.

Při svém nástupu do vrcholného úřadu se národu představil jako prvni post-racial prezident (syn bělošské matky, který se s černošstvím stoprocentně ztotožňuje).

Autentický černoch, publicista Larry Elder ve svém pojednání „Under Obama, Blacks Are Worse Off - Far Worse“ (Townhall, 23.7.2015) dodává specfické údaje k potvrzení tak tristního rezultátu. Rodiny nebělošské, jejich veškeré jmění v průměru dosahuje pouhých $18.000, což je pokles o jednu pětinu v porovnání s dobou, než Obama začal prezidentovat. Domácnosti bělochů jsou v průměru třináctkrát bohatší. Ze zjištění Pew Research Center, černošská chudoba dosáhla 27,2 procent. Významný komentátor a ekonom Ben Stein, jehož názory tuze respektuji, se o Obamovi takto vyjádřil: „The Most Racist President There Has Ever Been in America.“ Ortel to pořádně zatracující.

Pádným příkladem poslouží Chicago, Obamova původní politická báze. V nynějších časech tam o víkendu dojde v průměru k deseti vraždám a padesáti zraněním, převážně v černošských řadách. Není mi známo, že by se kdy Obama byl obtěžoval svou účastí na některém z pohřbů. Poté, co islámský džihadista Youseff Muhammad Abdulazeez zavraždil čtyři příslušníky námořní pěchoty a jednoho námořníka v Navy Reserve Support Center v městě Chattanooga., z textu černošského bývalého plukovníka a kongresmana Allena Westa se dozvídám (“A Telling Comparison“,Townhall, 21.7.2015), že Obama dal přednost Broadway Show v New York City. Když v Benghází čtyři Američané na konzulátu marně bojovali o svůj život, Obama svým prezidenským luxusním letadlem dal přednost odletu do Las Vegas. Po zveřejnění zprávy, že americký žurnalista Jomes Foley je mrtev, islamisté mu uřízli hlavu, Obama pokračoval strefovat se do malého bílého míčku na golfových prostorách. (Totéž právě činil ve své reakci na zprávu o předvánočním berlínském masakru.)

Rovněž dává přednost souhlasu Rady bezpečnosti OSN před souhlasem americké veřejnosti a jejích zvolených reprezentantů. Ve Washingtonu Obama v době svého prezidentování od roku 2008 ztratil 69 křesel kongresmanů pro svou Demokratickou stranu ve sněmovně reprezentantů, a v senátu je postihla ztráta třinácti senátorů.

- - -

V systému dělby práce a moci měl Obama v čele větve výkonné před sebou úkol užitečné spolupráce s větví zákonnou. Jeho Demokratická strana měla většinu v obou komorách, ale o tu přišla ve volbách 2010. Tuto obtíž Obama se snažil řešit neřešením - Kongres opomíjet, značně nefunkční zákonodárné počínání nahrazovat svými vlastními všelijakými dekrety, jejichž trvanlivost po Trumpově převzetí vládní moci podstatně pomine.

Text s názvem „Learn from His Mistakes“, neboli „Poučit se z jeho chyb“, jeho autor Alfred Barnes (The Weekly Standard, 19.12.2016) končí krátkým odstavečkem: „Obamovy omyly byly darem republikánům. Teď vědí, co nedělat.“

- - -

Nelze pominout zmínku o událostech zahraničních. V době po druhé světové válce, větším konfliktem byla válka korejská, která po třech letech urputného bojování a ztrátě víc než jednoho milionu životů, nynější hranice mezi severem a jihem vlastně nic nevyřešila.

Z asijského bitevního pole se krutosti vesměs přesunuly do mohamedánských končin Blízkého a Středního východu. V srpnu 2013 syrský prezident Bashar al-Assad

použil chemických zbraní (plyn sarin) s následkem smrti pro statisíce vlastních civilních obyvatel. Došlo k obrovskému pohybu utečenců směrem do Evropy, ruské podpoře Assadova režimu a mohutnému Obamově omylu vyhlášením oné red line - druhu ultimata, o kterém nevěděl, co si s ním počít, a beztoho neměl v úmyslu cokoliv realizovat.

Výsledkem byla Obamova porážka jménem credibility, ztráta důvěryhodnosti, pořádná trapnost pro celou Ameriku. Obama oficiálně takové pocity nesdílel. Naopak, v interview, uveřejněném v časopis Atlantic zdůraznil,že na své počínání - či spíš nepočínání - je pyšný „(proud“).

James Kirchick, v textu z názvem „Credibility Counts“ a podtitulem „No matter what Obama and his minions say“ (The Weekly Standard, 26.12.2016) se pouští do již rozjetého úsilí „historického revizionismu, zaměřeného na zatemnění skutečných faktů tohoto katastrofálního prezidentování“.

Je velice pravděpodobné, že nový nájemník v Bílém domě nebude váhat s hodnocením islámského terorismu jako islámského terorismu, což již učinil v reakci na předvánoční berlínskou zabijačku.

KONEC