Na jednom takovém případu jsem se podílel. Ještě v době poinvazní – v oné éře normalizace či spíš abnormalizace - jsem v Americe obdržel český dopis od mladé, mně neznámé dívky. Představila se mně takto: její matka Češka, otec však nikoliv, on rodák ze západoafrické končiny, někdejší francouzské kolonie, nynější nezávislé republiky jménem Gabon či Gabun. Tam se s otcem od českého budování vědeckeho socialismu odstěhovala, tatínek se pustil do místní politiky, což ale nebyl krok nešťastnější. Náhle se ocitl ve vězení, kde dosud setrvává. Dceři se podařilo odpelášit americkým směrem, dostala se do státu Minnesota a na tamější univerzitu. Nemá potíže se studiem, ale s americkými úřady, nechce se jí zpět do afrických tropů, ba ani do své rodné české země. Nějak se o mně dozvěděla a teď baží po nějaké pomoci.

Co dělat a jak dělat? Od té doby uplynulo již mnoho roků, přemnohé se změnilo v zemi našeho původu, kde sice Milouš Jakeš stále sídlí, ale nevládne.

S tehdejší česko-africkou slečnou jsem si vyměnil pár dopisů, někde je tu ještě musím mít, ale v hromadách papírů už nemám trpělivost, abych je hledal. Podrobnosti se mi již nevybavují, na nějaký imigrační odbor jsem psal, za dotyčnou orodoval, ale náramně příznivé vyřešení jsem příliš nepředpokládal.

Jenže k právě takovému výsledku došlo. Tehdy již existovala americká novinka loterie, umožňující padesáti tisícům šťastlivců rok co rok obdržet onu kýženou „zelenou kartu“, která vůbec není a nikdy nebyla zelená, a tím se stát legitimním přistěhovalcem s právem na naturalizaci, stát se za pět roků americkým občanem či občankou, a v případě manželství s tamějším domorodým partnerem, čekací doba bude jen tříletá.

Obdržel jsem tuto náramnou zprávu a o jejím dalším životě nic nevím.

- - -

V jednom z předchozích textů jsem se zmínil o dvou základních principech rozhodujích státní příslušnost: ius soli (místo narození) a ius sanguinis (národnost rodičů). Naprostá většina států dává přednost rodičovské národnosti. Americký princip je ten opačný.

V USA po dlouhou dobu mnohých generací platil systém kvot pro imigraci podle národnosti zájemců o přistěhovalectví. Až do druhé světové války systém dával značnou přednost zemím evropského kontinentu, ke zřetelné nevýhodě neevropských států. Například Čína s největším počtem obyvatelstva ze všech států světa, měla pouhou roční kvotu 100 zájemců (na takovou se do USA dostala má pozdější manželka).

V šedesátých leteh minulého dvacátého století ale v Americe došlo k zásadní změně kritérií zásluhou tzv. zákona bratří Kennedyů. Nejvíc se na této změně zasloužil nejmladší syn Ted, posléze velmi vlivný senátor. Hlavním kritériem, rozhodujícím o právu imigrace, se místo národnostniho původu stal rodinný příbuzenský vztah toho kterého žadatele. Držitel práva imigračního vstupu s sebou mohl přivléct tucty příbuzenstva - sourozence, rodiče, prarodiče, strejce, tetky, příbuzenstvo z dalšího kolena. Tak například začala značně přibývat imigrace italská. V současné době americká přistěhovalecká roční kvota je na výši jednoho milionu a jednoho statisíce legitimních zájemců o takové přistěhování.

Rozhodně prospěšnější z hlediska zejména hospodářských priorit země, do níž směřuje zájem přistěhovalců, je stále trvající systém v Kanadě, Austrálii, též na Novém Zélandu. Není to důraz na preferenci příjezdu negramotné babičky, ale hodnocení žadatelů podle jejich vzdělání, kvalifikace, užitečnosti, ochotě přijmout zaměstnání v příliš vzdálené končině. Kandidát přistěhovalec bude vyhodnocován podle přemnohých kriterií, sčítají se mu úspěšně získané body.

Tyto logické výhody z hlediska přijímacího státu Amerika ignorovala (s pramálo výjimkami jako například ve prospěch specialistů v oboru nukleární fyziky v padesátých letech minulého století). Posléze v době prezidenta George W. Bushe, s podporou obou nejmocnějších politických stran, zejména s prosazovaným vlivem demokrata senátora Charlese E. Schumera z New Yorku, došlo k přijetí tzv. DIVERSITY VISA LOTTERY PROGRAM. Ve svých důsledcích neblahý, sice politicky tuze korektní, ale se smtelným dopadem v posledním říjnovém dnu nynějšího roku 2017. Na rozdíl od sousední Kanady a jejích priorit soustředit se na užitečná kriteria při výběru zájemců o přistěhovalectví, Amerika dala přednost náhodě - tento lottery program.

Jakkoliv islámský kalifát zřetelně celosvětově nezvítězil, různě roztroušení ISIS fanatici se pouštějí do občasných krvelačných iniciativ. Zejména když mají k dispozici způsob, jak se dostat k úspěšnému získání legitimního vstupu na americký kontinent. Tak právě dokázal uzbecký, už pořádně vousatý mladík (věk 29 roků) Sayfullo Habibulaevic Saipov, s dvěma adresami - Tampa na Floridě a Paterson ve státě New Jersey, v blízkém sousedství New Yorku, cíl zničení dvou mrakodrapů, s největším množstvím ztrát na životech od doby Pearl Harboru v prosinci 1941.

S tímto Uzbekem do Ameriky dorazilo 23 rodinných příslušníků. Předpokládám, že všichni již inkasují příslušně značnou sociální podporu. Uzbek se v novém prostředí dostatečně islámsky ve vhodných mešitách zradikalizoval a po někoika měsících příprav v onom posledním dnu měsíce října zasáhl. Nákladním vozem vjel do bicyklistů na Manhattanu podél řeky Hudsonu, v odpoledních hodinách vrazil do školního autobusu. Podařilo se mu zabít osob osm, z nichž pět byli návštěvníci z Argentiny, jeden Belgičan, dva místní Američané. Zraněných prozatím napočítáno třináct.

Vrah měl k dispozici dvě střelné zbraně. Policista ho zasáhl do břicha, odvoz do nemonice, kde úspěšně operován. Poté jeho značným požadavkem bylo vztyčení vlajky ISIS buď nad jeho postelí, či snad nad celou nemocnicí.

Mezitím prezident Trump započal se svou iniciativou zlikvidovat onen Diversity visa lottery program, přimět Kongres, aby příslušně zasáhl.

Andrew Cuomo, guvernér státu New York, ve funkci, kterou mnohö let dřív vykonával jeho otec, nyní nelibě proti nynějšímu prezidentovi zareagoval výtkou, že se pustil do „politizing“ této celé záležitosti. Jak takový krvelačný incident měl zůstat nepolitickým?

Mediální zdroje se zachovaly tak, jak se dalo předpokládat: prezentovaly ustarané komentáře, jak že se asi nepohodlně cítí místní mohamedáni.

Trump rovněř popudil další pokrokové živly svým předpokladem, že tento multitvrah si zaslouží trest smrti. Rovněž bych s takovým vyřešením souhlasil, aniž bych ale věřil, že by k něčemu tak spravedlivému by mohlo někdy dojít.

KONEC