Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996USA: Hýčkání čtvernožců neutuchá - 1
Tehdy jsem vyjádřil zcela omylné přesvědčení, že již bylo dosaženo maximálních výstřelků v nejapnostech. V USA téměř dvě třetiny všech domácností (63%) mají nějakého takového mazlíčka: odhadem to je 60 milionů psů, 70 milionů koček, k čemuž pak též připočtěme zlaté rybičky, všelijak zbarvené papoušky, želvy, plazy, všelicos. Péče o všechnu takovou havěť je zdrojem velikánského byznysu (38,4 miliard dolarů ročně, podle odhadu organizace American Pet Products Manufacturers Association), s nabídkami lahůdek, dietní stravy, žrádla pro gurmány. K dispozici je i strava vegetariánská. Není neobvyklé dávat zvířátkům dárky a pořádat párty o jejich narozeninách. Objednat masáže, ba i akapunkturu.
Průzkumem bylo zjištěno, že téměř polovina majitelů neváhá utratit jakýkoliv obnos ve prospěch svého miláčka. Ten, co se příliš počůrává, může mít k dispozici speciální pleny. Farmaceutické kolosy se předhánějí s nabídkou přípravků zápolících s neduhy od artritidy po senilitu, ohleduplně přejmenovanou na cognitive disfunctional syndrome. Odborníci v oboru výživy (tzv. canine nutritionists) doporučují každodenní dávku vitaminů, kalibrovanou s ohledem na věk a typ svěřence. Veterináři se specializují mnoha směry, od anestesiologů po psychiatry a toxikology. Ve Westbury, stát New York, vzniklo veterinární nemocniční centrum, s vybavením včetně radioterapie, CT scan, M.R.I., s dentisty, ortopedickými chirurgy, pohybovou terapií. Nejsou již zvláštností nákladné operace srdce (open heart surgery), transplantace ledvin a léčba rakoviny. Když ani to nepomáhá, poslední adresou je specializovaný pohřební ústav. Rakev vykrášlená modrým či růžovým hedvábím plus důstojný smuteční obřad přijde na 1.500 dolarů.
Všelijací myslitelé pídí po příčinách těchto trendů. Zdůrazňují dopad urbanizace: na venkově, s každodenní přítomností domácího zvířectva, nás žije pramálo. Dochází k fragmentaci tradiční rodiny, žijeme nejen déle, ale mnozí z nás příliš osaměle. Domácí zvířátko se stává substitutem, náhražkou dětí, které nám odrostly a do světa se rozprchly či které jsme nikdy neměli. Nebo to s potomstvem nemá nic společného a milovanému voříškovi je sobecky přisouzena funkce pouhého entertainment – zdroje rozptýlení, zábavy.
Nelze neporovnávat nebetyčné kontrasty v jiném civilizačním klimatu.
Nezřídka nelaskavé životní podmínky, zejména v zemích Třetího světa, jsou též zřetelně viditelné ve způsobu zacházení se čtvernožci. Být pak svědkem zuřivého mlácení do vysláblého koně, který se pod obrovským nákladem právem podlomil. Potkávat rachitické, permanentně hladové, všelijak se ploužící psiska, do kterých si leckdo s chutí kopne a odhání. (V této souvislosti neodolám zmínit se o dopadu jazykového a zejména kulturního nedorozumění v Hongkongu: Parta německých, hodně hlučných turistů se vhrnula do hospůdky, a ač téměř neuměli anglicky, začali poroučet a honit personál. Rozkazovačně ukázali také na pudla, kterého s sebou měli, ten že je tu také na stravu. Číšník se zdráhal, ale nakonec, nejistý a nerad, odešel s pudlem do kuchyně. Snadno si domyslíme výsledek. Kuchyně vyhověla a číšník pak předložil náramně garnýrovaného pudla zmlknuvším Teutonům.)
V televizních záběrech z Darfuru, dějiště probíhající genocidy, s níž si OSN nedovede poradit, jsem mezi ubožáky nepostřehl ani jediného psa. Co by tam také dělal – však ti hladoví by ho byli už dávno snědli. Tuto genocidu, způsobenou sudánskými muslimskými spoluobčany, nezavinili Američané, ač pro přemnohé politicky korektní uvažovatele taková přímo provokativně nehorázná eventualita je mimo dosah jejich představivosti. Ovšem pravdou zůstává, že v USA rčení o „životě pod psa“ je realitou důkladně znicotňováno. Z obsáhlé reportáře v The New York Times (24.9.2006) se dozvídám o novinkách v poskytovaném pohodlí. Například v prostorách s jménem Top Dog Country Club v místě jménem New Germany ve státě Minnesota, s plaveckým bazénem, luxusní stravou, nasloucháním hudbě, sledováním televizních pořadů, s pedikurou včetně lakování nehtů–drápků či na čerstvý vzduch rozběhnout se po mnoha hektarech – a to vše pokrývá jedno slovo „kennel“ čili „psí bouda“ po našem.
Provozovatelé takové své boudy dost oprávněně prezentují jako bungalows, villas či suites.
Seznamuji se s denním řádem: 5:45 – 6:30 tzv. potty time - ranní vyměšování; 7:00 – snídaně; 9:00 – 15:00 – hraní, pobíhání, volná zábava; 15:00 – odpolední spánek; 17:00 - 18:30 – večeře; 19:00 – koupel a masáže; 20.00 – večerní vyměšování; 21:00 – zákusky, denně čerstvé, spolu s četbou povídek k usnutí psaných místní školní mládeží, to za doprovodu lehké, nevtíravé hudby – klasika, s trochou Frank Sinatry.
Provozovatelé odmítají podezření, že tohle vše je motivováno snahou imponovat klientům, kteří pak platí sto i víc dolarů denně. „Psi jsou naší prioritou ve všem,“ tvrdí majitelka Jean Beuningová, která tomuto druhu byznysu dala přednost před svou předchozí kariérou viceprezidentky v hotelovém konglomerátu Marriott.
Zooložka dr. Patricia B. McConnellová, autorka knihy o lásce ke psům (For the Love of a Dog: Understanding Emotions in You and Your Best Friend, Ballantine Books, 2006), která učí kurs „Biologie a filozofie vztahu lidí a zvířat“ na prestižní University of Wisconsin v Madisonu, se důkladně zabývá tímto fenoménem. Uvádí příklad, jak za devastujícího hurikánu Katrina lidé riskovali svůj život a někteří i zahynuli, jen aby mohli zachránit své milované zvíře.
Podnikatel Emerson Hughes, majitel Holiday Barn Pet Resorts v Richmondu, stát Virginia, vyjádřil přesvědčení, že maximum luxusu dosaženo nebylo a nikdy nebude. Tak se má i dosáhnout potlačení pocitu viny majitelů, kteří se se svým oblíbence musejí na čas rozloučit. Proto se pak pro opuštěné miláčky pořadají extravagance jako společenské události, pikniky na rožni. Nebo ve správnou roční dobu maškarních plesů
svěřená zvířátka navlékat do vhodných kostýmů. Ovšem, jak poznamenává specialista Corey Cohen, povoláním animal-behavior consultant, organizátoři takových akcí aby měli na paměti psychologickou orientaci svých sveřenců: někteří jsou družní, jiní jsou spíš individualisté, samotáři, kteří o sebelepší společnost a zábavu nemají zájem.
Jsou i novátoři, jako například Blake Walliser v Denveru, stát Colorado, který ve svém podniku instaloval systém kamer, o něž se na plný úvazek starají čtyři jeho zaměstnanci, a tak je umožněno majitelům, pocitem viny či pouhou touhou zasaženým, momentálně v dáli na dovolené ať už na havajských ostrovech či v Himalájích, se kdykoliv podívat, jak se jejich miláčkovi vede.
Luxusní psí boudy se v této zemi zřejmě permanentně prosadily. Joe Timko, z Canyon Views Ranch v místě Topahanga v Kalifornii, nedaleko od módní pobřežní adresy Malibu, se o prognóze vyjádřil: „Jen co jsme zahájili provoz, máme stále plno. Už nám nezbývá ani jedna rezervace na Vánoce v roce 2008.“
Neoficiální stránky Oty Ulče
