„Proč pláčeš?“ ptá se velmi váženého vesnického kováře host majitele gubernie, tudíž také zmíněné vesnice, který je tam na pozvání na podzimní hon. „Můj pán už mě nemá rád,“ štká urostlý mladý kovář. „Byl tu můj pán při této jeho návštěvě už dvakrát a ani jednou mě nepřetáhnul svým bejkovcem.“

Turgeněv znal ruskou duši. Znal ji líp, než kdokoliv jiný. Ať ve mně stále plane nepředstavitelná zloba vůči Rusům po nezapomenutelném ránu dvacátého druhého srpna 1968, slova z „Lovcových zápisků“ mně dnes, po padesáti letech života ve Spojených státech, jdou hlavou. Karel Havlíček Borovský i Masaryk nám o Rusech taky řekli své. Naše společné zkušenosti ze života, kdy se Československo stalo nárazníkem mezi nepřátelským západem a mír a rovnost hlásajícím Sovětským svazem, nepotřebují mého dalšího komentáře. Azbuka mi otravovala život od třetí třídy obecné školy. Bolševici a jejich víc než ochotní kolaboranti v Československu zničili život mých rodičů. A nejen jejich. Prožil jsem dvacet devět let svého života v ráji socialismu. Zdá se však, že stejný režim je za dveřmi i tady u nás v Americe. Zdá se mně, že se z toho jen tak lehce sami nevyhrabeme.

J.D. Rockefeller, Vanderbilt, J. P. Morgan, Ford, či Tesla a Edison, také hrstka jiných osvícených dali Ameriku na mapu světa a dali svým vizionářstvím práci a živobytí miliónům a miliónům lidí. Kapitalismus se předvedl jako systém, který funguje pro všechny. „Americký sen“ byl k dispozici každému. Dnešní majitelé mamutích firem jako Amazon, Facebook, Google či jiných dodavatelů „informací“, taky kdekdo, pro koho je prosperita Ameriky pojmem druhotným a slovo patriot jim nic neříká, mají jiný cíl jako odměnu pro svou genialitu: Je to moc! Monopol, zničení konkurence. Pryč s kapitalismem! To, jak jim jdou zkorumpovaní politici na ruku, reprezentuje dnešní osazenstvo washingtonské vlády.

Číňani dokonale zpracovaní Mao Ce-tungem už si po věky věkův šlapou jeden druhému na paty, a to doslova. Jednoduchost a brutalita jejich režimu jim neklade překážky v řešení problémů. Komunistickým státem určená nesmírně levná cena pracovní síly posunula čínskou ekonomiku na vrchol ekonomického světa. Dokonale vyzbrojená armáda je čínským komunistům stoprocentně po ruce.

Mnohý z dnešních vůdců americké demokratické - neomarxistické - vlády si na minulých vztazích s Čínou velice polepšil. Neříkám zde, že to byli jen demokraté, kterým kšefty s čínskými komunisty nadívaly peněženku.To, že Čínané infiltrovali americké university a tím jim velice nákladné výsledky výzkumu, mnohdy se týkající zbrojního průmyslu, spadly zadarmo do klína, že bez váhání kradli patenty, bylo velkomyslně přehlíženo. Hlavně že televizor byl v obchodech za pár dolarů, o botách a oblečení nemluvě. Spokojení občané se neptali a místními oligarchy vlastněná media nemluvila o tom, že čínský komunistický režim platí svým dělníkům - nevolníkům doslova almužnu za jejich práci. Čínské nomenklaturní kádry a hlavně armáda těžila vesele z utržených amerických dolarů.

Najednou však přišel na scénu president Trump. Ne příliš diplomatickým jazykem, ale přímou řečí, které porozuměl kdekdo, poukázal na „hospodaření“ Ameriky nejen za osm let vlády Husseina Obamy, ale i před ním. Hlasitě vykřičel do světa, jak mizerně jeho předchůdci hospodařili a jak Ameriky využíval kdekdo, včetně našich „přátel“. Komunistickou Čínu měl pod lupou a neváhal říct, jak se věci mají. Ovšemže tím hodil vidle do soukolí do té doby dobře naolejované mašiny kšeftů místních oligarchů.

Amerika musí najít v případě nouze spojence. Ať se tu třeba propadnu, Rusko je nám v dnešní nouzi bližší, než kdokoliv jiný. Chce snad někdo říci, že zlenivělá, socialismem zkorumpovaná západní Evropa je partnerem, na kterého je možno spolehnout, když jde o krk? Češi by mohli mluvit o „partnerství“ a všech smlouvách se Západem a k čemu to bylo všechno dobré, když na ně Hitler zadupal. Ať má postsovětské Rusko režim takový či onaký, určitě už tam není kováře, který by vyžadoval za projevení přízně ránu býkovcem přes ohnutý hřbet. Ty cibule na ruských kostelíkách jsou mně nějak bližší než čínské pagody s věčně mašírujícími vojáky před nimi, nebo minarety obhlížející své věřící, jak s ručníky na hlavách tlučou čelem o dláždění.

Ať mě nikdo z mých kamarádů neproklíná, prosím. Dělá mně však dobře u srdce, když slyším Putina zpívat u klavíru anglicky americkou písničku Blueberry Hill. Já vím, já vím... Ono však tak úplně dobře nebylo taky Churchilovi, když si musel potřásat rukou se Stalinem, aby se svět ubránil Hitlerovi... Jde o krk. Nebo se pletu?