Říká se, že Evropská unie je organizace do hezkého počasí.

Od doby, kdy jsme do této organizace vstoupili, máme za sebou dluhovou krizi v Eurozóně, uprchlickou krizi a covid. Po každé z těch událostí zůstal nějaký pocit křivdy, nějaký negativní sentiment a nějaký pocit rozpaků z toho, jak se problém řešil. Nehezká pachuť zůstala i po odchodu Británie.

Evropská unie teď nepatří zrovna mezi „oblíbené spolužáky“ a před sebou má řadu turbulencí, z nichž klíčové bude pokračování dluhové krize, které je na spadnutí, a nedostatek zemního plynu tuto zimu.

Dovolím si pominout problematiku dluhové krize, byť akutně ohrožuje existenci eura v jeho stávající podobě.

Z té plynové si dovolím zůstat jen u jednoho aspektu. Tím aspektem je schopnost unie řešit krizové situace.

Evropská unie má možnost sehnat plyn a zorganizovat jeho distribuci tak, aby to možná nebylo vždy a všem úplně pohodlné, ale aby zabránila podstatným ekonomickým dopadům a aby lidé v zimě nemrzli. Pokud to dokáže, prokáže svou potřebnost a nezastupitelnost tam, kde je třeba koordinovat zásadní věci na nadnárodní úrovni. Pokud to nedokáže, neměla se unie jako instituce v problému angažovat (na což už je pozdě). Případný neúspěch zásadním způsobem otřese její autoritou a především vůlí členských států tuto autoritu respektovat.

Ne, Evropská unie se v takovém případě formálně nerozpadne, jen se odebere do faktické bezvýznamnosti, kam se odebralo už mnoho jiných podobných struktur. Stane se platformou pro nezávaznou diskusi a odkladištěm zasloužilých, ale už nepotřebných politiků.

Evropskou unií se nese narativ evropské solidarity. Pokud idea solidarity vydrží zkoušku zemním plynem, vydrží a posílí i sama unie.

Pokud ne, bude složitá a těžkopádná struktura unie nahrazena množstvím nových menších a agilních struktur, lépe odpovídají aktuálním potřebám.

Ať tak, nebo onak, budeme si solidárně přát mírnou zimu.