Ukrajina se sice zeměpisně neposunula ani o píď, ale politicky se Evropě na hony odcizila. Po pěti letech takřka bezmezné svobody – nebo bezvládí, dle gusta – může být ústava z roku 1996, nyní obnovená na Ukrajině, vnímána jen jako relikt autoritářství. Bývalý prezident Leonid Kučma, za něhož tento hlavní zákon vstoupil v platnost, si neustále stěžoval na parlamentní omezování a na nedostatek pravomocí, které se snažil všemožně rozšiřovat. Ani tato ústava však nezabránila pouličním protestům a vítězství opozičních sil v parlamentních volbách roku 2002.

Na první pohled jsme svědky ukrajinské „normalizace“ a koncentrace moci u jen jednoho uskupení. První dojem však často bývá mylný. Není vyloučeno, že vládnoucí uskupení intuitivně cítí neschopnost vítězit ve hře dle pravidel, a proto se je snaží za pochodu měnit. Jinak nelze rozumně vysvětlit, proč bylo třeba měnit hlavní zákon pouhý měsíc před komunálními volbami, nikoli až po nich. Podpora současného prezidenta Viktora Janukovyče a jeho Strany regionů prudce klesá dokonce i ve východních regionech a nelze vyloučit, že po volbách mu spadne hřebínek. Jiný než vítězoslavný výsledek nutně způsobí rozvrat v sešívané vládnoucí koalici a zvýší náklady na její udržení.

Otázka, zda zneplatnění předchozí ústavy přinese Ukrajině stabilitu, zůstává nezodpovězená. V nejbližší době Ústavní soud doslova zavalí lavina žádostí o určení zákonnosti velkého množství právních úkonů. Může jít nejen o občanské akty, jako jsou sňatky, rozvody nebo dědictví, ale i o platnost současného mandátu poslanců Nejvyšší rady zvolených na pět let, zatímco funkční období dle staronové ústavy z roku 1996 činí čtyři roky. Janukovyč v nastoleném prezidentském režimu může uskutečnit volby již v roce 2011, tedy o rok dříve, ale to by musel překonat odpor pestré sebranky „zástupců lidu“, kteří chodí do koalic za peníze a nemají znovuzvolení jisté.

V zahraniční politice čekají na „stabilní“ Janukovyčovu vládu četné komplikace. V posledních měsících Kyjev naznačil, že se vrací k politice „vyvažování“ mezi Ruskem a Západem. Kdyby byla učiněna jednoznačná volba ve prospěch Moskvy, sotva by potřeboval neohrabaný Janukovyč tak často navštěvovat Berlín nebo Brusel, kde mu neustále připomínají zásady slušného chování. Sotva by pokračovala jednání o asociovaném statutu Ukrajiny v Evropské unii. A naopak, tahanice o hranice v Kerčenském průlivu by byly dávno zdárně ukončené. Ve skutečnosti Kyjev se jako čert kříže bojí zůstat sám vůči Moskvě. Již první kolo své ruské politiky prohrálo Janukovyčovo družstvo s nulou. Výměnou za odevzdaný Sevastopol nedostala Ukrajina zhola nic – ani zvýhodněné ceny plynu, ani záruky tranzitu, ani právo na reexport přebytků nakoupeného paliva. Naopak, stále neodbytnější je požadavek Ruska na převzetí ukrajinského systému přepravy plynu. Ukrajina tomuto nátlaku bez podpory Západu dlouho vzdorovat nemůže. Držet balanc mezi Evropou a Ruskem lze, jen pokud je Západ ochotný takovou hru hrát. Dnes, v období „nového nastartování“ vztahů mezi západními mocnostmi a Ruskem, nevypadá již úloha Ukrajiny, zejména „normalizované“, natolik kruciálně. Zájem o tuto únavně nevyzpytatelnou zemi přetrvával, dokud zdejší politický proces mohl být považován za vysoce demokratický. Nyní však Janukovyčova vláda vlastníma rukama demontuje tento stimul a zpochybňuje pověst ukrajinského prezidenta jako potenciálně evropského politika. Takové chování je tolerováno zemím s byzantskou politickou tradicí, k níž patří většina postsovětských států, ale neodpouští se společnostem, které vyrostly na principech smluvní kázně a nezávislého soudnictví. Svého času to musel pochopit bývalý prezident Viktor Juščenko, který rovněž marně usiloval o zrušení ústavní reformy. V blízkém okolí Janukovyče se zřejmě nenašli dobří rádci.

Rusko důsledně prosazuje na postsovětském prostranství autoritářské „prezidentské“ režimy. „Parlamentní demokracie,“ filozoficky poznamenal ruský prezident Dmitrij Medveděv, „je hotovou tragédií.“ Měl upřesnit: „Pro nás.“ Pokud se na Ukrajině upevní režim typologicky blízký ruskému, s vertikálou moci a jediným rozhodovacím centrem, bude to pro Moskvu vítaná možnost snadno prosazovat svůj vliv. Jak ukazuje zkušenost s běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem, nebude Moskva ani nucena poskytovat výměnou nějaké podstatné výhody. Těžko říct, zda autoři ukrajinské protireformy chápou její možné dopady. Jednoduchá řešení komplikovaných problémů však poměrně často spouštějí mechanismus „nezamýšlených důsledků“.

Týdeník EURO 41/2010

Autor je publicista