Kavkazská válka spustila jako vedlejší produkt politickou krizi na Ukrajině a rázem zvýšila zájem o osud této země. Zájem o ni je pochopitelný, přestože se většinou opírá o falešné představy. Každý o ní zhruba ví, že je to země „sešívaná“, beznadějně se rozpadající na proruský východ a proevropský západ, a chudá, odkázaná na ruské energie. Její politické síly jsou do sebe zaklesnuty natolik bizarně, že je jednodušší složit Rubikovu kostku než tam najít nějaký politický řád a že v kteroukoli chvíli může Rusko silným trhnutím otevřít pomyslný zip podél Dněpru až k Chersonu a ukončit tím celé nedorozumění, kterému se říká Ukrajina. Nezhojitelná nenávist a svár, které panují mezi hlavními aktéry ukrajinské politiky, Viktorem Juščenkem, Julií Tymošenkovou a Viktorem Janukovyčem, jsou natolik zběsilé povahy, že s nějakým společným odporem agresor počítat nemusí.

Na Ukrajinu je možný také jiný pohled, který ústí ve zcela odlišný, méně fatální závěr. Jako celek země již dávno kráčí vlastní cestou, ať již pod vedením těchto lidí nebo bez nich. A ta je méně křivolaká než generální linie Ruska. Rusové se nezřídka chlubí, že mají třikrát větší HDP na obyvatele než Ukrajinci. Tak tomu však je jen v peněžním vyjádření dle směnného kurzu. Rozdíl se smrskne o polovinu, budeme-li měřit paritou kupní síly. Rozhodně vyšší je konkurenceschopnost ukrajinských výrobců na vnějších trzích. Bude to tím, že potřebují hodně vyvážet za valuty, aby mohli zaplatit ruský plyn a ropu. Jen za prvních sedm měsíců tohoto roku bylo vyvezeno ukrajinského zboží skoro za 50 miliard dolarů - neboli 1100 dolarů připadlo na obyvatele. Svůj nepatrný schodek zahraničního obchodu Ukrajina úspěšně vymazává profitem ve sféře služeb (v Rusku je toto odvětví stále prodělečné) a přítokem zahraničních investic, o poznání stálejším než záchvatové chování investorů na ruských trzích.

Sečteno a podtrženo, chudá Ukrajina má mnohem otevřenější ekonomiku a konkurenceschopnější výrobky a služby než Rusko, rozmazlené zlatým deštěm ropných příjmů. Až k nepříčetnosti Moskvu dráždí, že ukrajinské zboží se snadno prosazuje v konkurenčním boji se stejnými ruskými výrobky. Proto jim ruské úřady rády házejí klacky pod nohy. Srozumitelnost a stálost pravidel hry v Evropě a jejich voluntaristická proměnlivost na Rusi stále silněji vytlačují Ukrajinu na Západ. Ze stejných důvodů je stále více ukrajinských „gastarbeiterů“ v Evropě a méně v Rusku. Objem přímých ukrajinských investic do ruské ekonomiky každým dnem klesá a již dnes zaostává za investicemi z Ázerbájdžánu a Kazachstánu. A Rusko také vkládá do ukrajinského hospodářství směšně malé částky, nesrovnatelné s jeho investicemi v Bělorusku nebo Arménii. Veškerý významný kapitál připutoval na Ukrajinu z Evropské unie a jeho proud, světe div se, roste i nyní, krize-nekrize. Zatímco útěk kapitálu z Ruska připomíná spíše úprk.

Již dnes jsou styky Ukrajiny s Evropskou unií, obchodní i lidské, zhruba stejně četné jako s Ruskem. Proto moskevský pokus rozepnout zip podél Dněpru vůbec nemusí skončit úspěchem. Na Ukrajině totiž nejsou dva, ale přinejmenším čtyři makroregiony: rusofilské enklávy na východě a jihu, ukrajinské pospolitosti na západě a dvojjazyčný střed. V každé sporné otázce se pozice jednotlivých regionů bizarně rozchází a dost často jsou dělící čáry jiné, než by měly být dle našich představ. Průzkumy ukazují, že v nejdůležitějších otázkách je názorově roztříštěn právě ruskojazyčný východ. Zkuste položit otázku, zda by Ukrajina měla vrátit Rusku Krym, a obdržíte příznačnou odpověď: jedno procento tázaných v západním makroregionu, pět procent ve východním a jedenáct procent v jižním s tím souhlasí. Spolu se středem celoplošně s navrácením Krymu Rusku souhlasí čtyři procenta. Jinými slovy, ukrajinská národní jednota možná zatím není takovou spolehlivou silou, v jakou věří místní vlastenci. Leč už dávno není naprostou fikcí a zbožným přáním, jak se domnívají ruští velkoděržavnici.

Ve všech otázkách, ať už je to osud ruského loďstva, vstup do Světové obchodní organizace (WTO) nebo přistoupení k EU, můžeme pozorovat vysokou jednotnost názorů v obou znesvářených demokratických táborech a stejně dramatickou nejednotnost a rozštěpenost mezi stoupenci Strany regionů. Při šesti- až osmiprocentním ekonomickém růstu, který Ukrajina vykazuje za všech vlád, má dobrou vyhlídku dohnat Bulharsko nebo Rumunsko během pěti let. A co se týče skandalizované politiky, pak ani v tom není ničím exotickým na pozadí těchto dvou zemí, nebo i Slovenska z devadesátých let. Takzvaná „evropská volba“ Ukrajiny je hotovou věcí a nebyla učiněna z vůle nějaké věrchušky, nýbrž většiny občanů. Proto se vývoj rusko-ukrajinských vztahů nebude ani tolik odvíjet od dalších střídání stráží v Kyjevě jako spíš od toho, zda Rusko skutečně učiní svou zarputile ohlašovanou „neevropskou volbu“. Pak se cesty dvou příbuzných národů rozejdou nadobro – jak už tomu nejednou v dějinách bývalo.

Euro, 40/2008

Autor je publicista