Washington Post přinesl dosud nejkomplexnější zhodnocení ukrajinské protiofenzívy. Co komplikovalo přípravy a proč protiofenzíva nakonec nedosáhla ani svých minimálních cílů? O přípravách ofenzívy pojednává první část, zveřejněná v pondělí 11.12.

K 1. červnu byli nejvyšší představitelé amerického velení a Pentagonu už velmi frustrovaní a měli pocit, že dostávají jen málo odpovědí. Možná Ukrajince odrazovaly potenciální ztráty? Možná existovaly politické neshody uvnitř ukrajinského vedení nebo problémy v řetězci velení? Počátkem června se však protiofenzíva konečně dala do pohybu...

Byla to pekelná palba

Vojáci 47. samostatné mechanizované brigády počkali na soumrak, než nervózně, ale přece nasedli do svých bojových vozidel Bradley, které jim poskytly Spojené státy. Bylo 7. června a dlouho očekávaná ukrajinská protiofenzíva měla začít.

Cílem pro prvních 24 hodin protiofenzívy bylo postoupit o téměř devět kilometrů a dosáhnout vesnice Robotyne – dlouhodobým cílem tohoto útoku bylo znovudobytí Melitopolu a přerušení ruských zásobovacích linií.

Nic ale nešlo podle plánu.

Ukrajinské jednotky očekávaly minová pole, ale byly šokovány jejich hustotou. Byl to koberec z výbušnin, kterých bylo tolik, že některé byly navršeny na sebe. Vojáci byli vycvičeni k jízdě na svých Bradleyích v tréninkových centrech v Německu, a to na hladkém terénu.

Ale na kašovité půdě Záporožské oblasti, v ohlušujícím hřmotu palby, najednou museli postupovat úzkými uličkami, které předsunuté jednotky vyčistily od min.

Rusové, rozmístění na výšinách, okamžitě zahájili palbu protitankovými střelami. Některá vozidla v konvoji byla zasažena, což přinutilo ostatní za nimi uhnout z vytyčené trasy. Pročež hned vybuchla na minách, čímž se konvoj zablokoval. Ruské vrtulníky a bezpilotní letouny se pak vrhly na zbytek kolony.

Vojáci, z nichž někteří byli otřeseni už ze své první bitvy, se stáhli k přeskupení – aby pak v následujících dnech znovu a znovu útočili a ustupovali se stejnými krvavými výsledky.

„Byla to pekelná palba,“ říká Oleh Sencov, velitel čety 47. brigády.

Čtvrtý den toho měl generál Valerij Zálužný právě dost. Bojiště pokrývala spálená západní vojenská technika – americké Bradley, německé tanky Leopard, zařízení na odminování. Počty mrtvých a zraněných snižovaly morálku.

Podle ukrajinského vojenského představitele nařídil Zalužnyj svým jednotkám, aby přerušily útoky, protože jinak bude zničený i zbytek omezených ukrajinských zásob. Než by se pokusil prolomit ruskou obranu hromadným mechanizovaným útokem s podpůrnou dělostřeleckou palbou, jak mu radili jeho američtí kolegové, rozhodl, že ukrajinští vojáci budou postupovat pěšky v malých skupinách po zhruba 10 lidech – bude to mnohem pomalejší, ale méně likvidační.

Měsíce plánování se Spojenými státy šly tedy už čtvrtý den protiofenzívy stranou a již tak opožděná kampaň, která měla během dvou až tří měsíců dosáhnout Azovského moře, se prakticky zastavila. Namísto devítikilometrového průlomu v první den postoupili Ukrajinci za téměř šest měsíců od června pouze o 12 kilometrů a osvobodili několik vesnic.

Kombinované operace?
Šest měsíců po zahájení protiofenzívy se z kampaně stala tuhá poziční vállka. Východní a jižní Ukrajinu lemují vlhké zákopy ve stylu první světové války a obloha nad nimi je zahlcená drony. Moskva podniká raketové útoky na civilní cíle v ukrajinských městech, Kyjev používá západní rakety i domácí technologie k úderům daleko za frontovou linií – v Moskvě, na Krymu a v Černém moři. Územní hranice z června 2023 se však prakticky nezměnily. A Vladimir Putin, v prvním roce války poněkud zádumčivý, při každé příležitosti vytrubuje neúspěch ukrajinské protiofenzívy.

„Pokud jde o protiofenzívu, která se údajně zadrhává, tak ta zcela selhala,“ prohlásil v říjnu.

16. ledna, pět měsíců před zahájením protiofenzívy, navštívil generál Mark A. Milley, tehdejší předseda sboru náčelníků štábů USA, vojáky 47. jednotky ve výcvikovém centru Grafenwoehr v Německu. Milley v doprovodu svého štábu a vysokých vojenských představitelů působících v Evropě opatrně našlapoval po rozbláceném cvičišti, žertoval s ukrajinskými vojáky a sledoval, jak střílejí na stacionární cíle z pušek a kulometů M240B.

Toto centrum sloužilo k výcviku malých skupin ukrajinských vojáků už od roku 2014, kdy Rusko napadlo a nezákonně anektovalo ukrajinský poloostrov Krym. V očekávání protiofenzívy byly jeho kapacity rozšířeny.

V bílém polním stanu se Milley sešel s americkými vojáky dohlížejícími na výcvik, kteří mu řekli, že se snaží napodobit ruskou taktiku a budovat zákopy a další překážky, kterým budou Ukrajinci muset čelit.

„Celá věc spočívá v tom, že musí být schopni jak střílet, tak manévrovat,“ řekl Milley a zhruba tak popsal podstatu strategie „kombinovaných zbraní“, která vyžaduje koordinované manévry masivních sil pěchoty, tanků, obrněných vozidel, ženistů a dělostřelectva.

Kdyby se jednalo o Spojené státy nebo NATO, operace by zahrnovala i ničivou leteckou sílu, která by oslabila nepřítele a chránila pozemní jednotky, ale Ukrajinci si v této oblasti museli vystačit s minimem nebo vůbec s ničím. 47. brigáda byla vybrána jako „úderná síla“ na hrotu protiofenzívy a byla proto vybavena nejlepšími západními zbraněmi.

Ale když si Milley povídal s ukrajinskými vojáky – od dvacetiletých mladíků až po rekruty středního věku –, mnozí mu říkali, že teprve nedávno opustili život civilů a nemají žádné předchozí bojové zkušenosti.

Milley mlčel. Ale později, na setkání s americkými instruktory, jako by si uvědomil rozsah úkolu, který před nimi stojí. „Dejte jim všechno, co tady máte,“ řekl.

Zkušení jsou už mrtví
Sedmačtyřicítka byl nově vytvořenou jednotkou vyčleněnou pro výcvik v Německu. Ukrajinské vedení rozhodlo, že zkušenější brigády budou v zimě 2022/2023 zadržovat Rusy, zatímco čerství vojáci vytvoří nové brigády, absolvují výcvik v zahraničí a na jaře a v létě povedou boj.

Více než rok trvající válka, v níž podle západních odhadů do začátu roku 2023 zahynulo nebo bylo zraněno 130 tisíc ukrajinských vojáků vojáků, si vybrala těžkou daň na ukrajinských ozbrojených silách. I ty nejzkušenější brigády byly nyní z velké části složeny z nováčků.

Podle jednoho z vyšších velitelů nemělo asi 70 % vojáků 47. brigády žádné předchozí zkušenosti.

Vedení 47. jednotky bylo rovněž nápadně mladé – jejímu veliteli, ačkoli ten měl bojové zkušenosti, bylo pouhých 28 let a jeho zástupci 25 let. Jejich mládí bylo však považováno za výhodu; mladí důstojníci si mohou snadno osvojit taktiku NATO, aniž by byli ovlivněni sovětskými způsoby vedení války jako jejich starší kolegové. Někteří ukrajinští vojáci si ale myslí, že to právě američtí instruktoři nechápali rozsah moderního konfliktu proti silnějšímu nepříteli.

„Nebyla zohledněna přítomnost obrovského množství bezpilotních letounů, opevnění, minových polí a tak dále,“ říká voják 47. pluku s volacím znakem Joker. Podle něj si ukrajinští vojáci přivezli na výcvik vlastní drony, aby jim tam pomohli zdokonalit dovednosti, ale američtí instruktoři žádost o začlenění práce s drony odmítli, protože výcvikové programy byly předem dané.

Používání dronů bylo začleněno až později na základě ukrajinské zpětné vazby.

Program měl i své výhody, míní Joker, včetně pokročilého výcviku v chladném počasí a instrukce vedení dělostřelecké palby. Mnohé však muselo být zavrženo hned, jakmile začala skutečná bitva. „Museli jsme adaptovat taktiku až během bitvy. Nemohli jsme bojovat tak, jak nás to učili.“

Američtí i ukrajinští představitelé uvedli, že nikdy neočekávali, že dva měsíce výcviku promění tyto jednotky v armádu podobnou NATO. Záměrem instruktorů bylo naučit je správně používat nové západní tanky a bojová vozidla a „udělat z nich gramotné lidi v základech střelby a pohybu“.

Když se na jaře vojáci 47. jednotky vrátili z výcviku zpět na Ukrajinu, očekávali, že protiofenzíva začne prakticky okamžitě. Začátkem května se brigáda přemístila blíže k frontové linii a ukryla své vozy Bradley a další západní techniku ve stromořadích záporožského venkova.

Znaky 47. brigády na vozidlech byly kamuflovány pro případ, že by místní obyvatelé sympatizující s Ruskem nahlásili jejich polohu Rusům.

Dny a týdny však plynuly bez rozkazu k útoku. Mnozí členové jednotky si uvědomovali, že žádný moment překvapení nepřijde. Politické vedení „nemělo ohlašovat naši protiofenzívu rok dopředu,“ říká jeden z velitelů 47. jednotky.

„Nepřítel věděl, odkud přijdeme“.

Ale kudy útočit?
Milley a další vysocí američtí důstojníci prosazovali, aby Ukrajinci soustředili síly na jednom klíčovém místě v Záporoží, což by jim mohlo pomoci překonat tuhou ruskou obranu a zajistit hluboký průlom směrem na Melitopol a Azovské moře.

Ukrajinský plán však počítal s postupem po třech osách – na jih po dvou různých směrech k Azovskému moři a také na východní Ukrajině u Bachmutu, který Rusové na jaře po téměř roční bitvě obsadili.

Ukrajinští vojenští představitelé se totiž domnívali, že koncentrace příliš velkého počtu ukrajinských vojáků na jednom místě na jihu by oslabila vojska na východě, a umožnila tak Rusům obsadit území v okolí Bachmutu a případně i v Charkově na severovýchodě.

K rozdělení ruských sil vedví měly ukrajinské námořní brigády na západním okraji sousední Doněcké oblasti postupovat na jih k pobřežnímu městu Berďansk. Zatímco 47. a další brigády, které byly součástí tzv. 9. ukrajinského sboru, měly útočit podél hlavní osy protiofenzívy, směrem na Melitopol.

Podle původního plánu měla 47. brigáda a 9. sbor prolomit první ruskou obrannou linii a dobýt Robotyne. Vzápětí by se 10. sbor, tvořený ukrajinskými výsadkáři, zapojil do bojů ve druhé vlně postupující směrem na jih. „Mysleli jsme si, že dobytí Robotyne bude jednoduchý dvoudenní úkol,“ říká velitel bojového vozidla Bradley s volacím znakem Francouz.

Několik dní po zahájení protiofenzívy navštívil Oleksandr Sak, tehdejší velitel 47. armády, ruské pozice, které jeho vojáci dobyli. Kromě jiného opuštěného materiálu si na místě všiml rovněž protiletadlových střel, termovizních zaměřovačů a malých dronů.

„Uvědomil jsem si, že se nepřítel připravil,“ říká. „Nezaskočili jsme je nepřipravené, dobře věděli, že se blížíme.“

Zůstaly po nich také plakáty s ruskou propagandou. Jeden z nich zobrazoval dva líbající se muže vedle obrázku muže a ženy se dvěma dětmi. „Bojujeme i za tradiční rodiny,“ stálo na plakátu.

Sak našel i mapu, kterou Rusové používali k vyznačení svých minových polí. Pro tuto část fronty – asi čtyři kilometry dlouhou a čtyři kilometry hlubokou – bylo na mapě uvedeno více než 20 tisíc položených min.

„Neřekl bych, že to bylo nečekané, ale podcenili jsme to,“ míní Sak. „Provedli jsme průzkum, ale mnoho min bylo zamaskováno nebo zasypáno. Kromě těch u frontové linie byly miny i hlouběji v nepřátelských pozicích. Prošli jsme kolem nepřátelských pozic a narazili na další miny tam, kde jsme si mysleli, že už žádné být nemohou.“

Operátor dronu u 47. jednotky uvedl, že teprve při pěším průzkumu našli nástražné miny s dálkovým odpalováním, a jejich objevení popsal jako „překvapení“.

Američtí vojenští představitelé se domnívali, že Ukrajina mohla dosáhnout výraznějšího pokroku, kdyby více využívala pozemních průzkumných jednotek a méně snímky z bezpilotních letounů, které nebyly schopny odhalit zakopané miny, nástražné dráty nebo nálože.

Záporožská oblast je z převážné části tvořena rovinatými, otevřenými poli a Rusové si pro vybudování klíčové obrany vybrali vyvýšené místo nad nimi. Tady ruské jednotky vybavené protitankovými střelami čekaly na konvoje vozidel Bradley a německých tanků Leopard.

V čele skupiny vždy postupovalo odminovací vozidlo – ale to Rusové zaměřili se svými drony jako první.

„Neustále jsme čelili protitankové palbě a denně jsme zničili až 10 ruských protitankových řízených střel,“ řekl Sak. Dodal však, že „den za dnem přitahovali k frontě další a další“.

Prostě to nešlo
Podle vysokého ukrajinského představitele bylo v prvních dnech poškozeno nebo zničeno přibližně 60 % všeho ukrajinského odminovacího vybavení.

„Spoléhání našich partnerů na obrněný manévr a průlom prostě nefungovalo,“ říká úředník. „Museli jsme změnit taktiku.“

První týden protiofenzívy pracovaly týmy ženistů za soumraku, kdy bylo dost světla na to, aby mohli ručně odminovávat, ale ne tak jasno, aby je Rusové mohli spatřit. Jakmile vyčistili malou cestu, vyrazila po ní pěchota – následoval pomalý, vyčerpávající postup po jedné linii lesa.

Když vojáci dorazili k ruskému stanovišti, často zjistili, že i ono je zaminováno. Ruské síly navíc úporně držely své pozice i pod těžkým bombardováním, což znamenalo, že Ukrajinci museli vést boj zblízka s ručními zbraněmi.

V celé Záporožské oblasti Rusové rozmístili nové jednotky nazvané „Storm-Z“ s bojovníky naverbovanými z věznic. Bývalí vězni útočili v masových lidských vlnách a byli využíváni k ochraně elitnějších jednotek. V okolí Robotyne, které měla 47. brigáda dobýt hned v první den protiofenzívy, spolupracovali Storm-Z s ruskou 810. gardovou námořní pěší brigádou a dalšími formacemi ruské pravidelné armády, kterým poskytovali ochranu.

„Robotyne byla opravdu dřina,“ uvedl ženista 810. brigády v rozhovoru s ruským vojenským blogerem. „Museli jsme chodit do všeho naplno, abychom zabránili Ukrajincům v průlomu. Jako ženisté a sapéři jsme museli zaminovat všechny přístupy jak pro pěchotu, tak pro její vozidla. Slavné Leopardy hoří a my jsme se snažili, aby hořely co nejjasnějšími plameny.“

Na začátku útoku na Robotyne bránilo ukrajinské pěchotě v postupu ruské kulometné hnízdo uvnitř opevněné budovy. Operátoři dronů z 47. brigády vyslali jejich směrem dva upravené závodní bezpilotní letouny s výbušninami. Jeden proletěl oknem a explodoval.

Další, naváděný pilotem s volacím znakem Sapsan, se spirálovitě snesl do jiné místnosti a odpálil munici uvnitř a zabil několik nepřátelských vojáků.

Byl to první milník v používání malých bezpilotních letounů. Operátoři dronů – mající na hlavě soupravu, která v reálném čase přijímá videopřenos z dronu – lovili obrněná vozidla pomocí dronů známých jako FPV. FPV jsou tak přesné a rychlé, že se dokážou zaměřit na slabá místa vozidel, jako jsou oblast motoru a pásy. Pro Rusko však nebyl problém odpovědět stejně.

Ruská dronová hejna
Nasadilo flotily vlastních útočných dronů, které stojí méně než 1000 dolarů a dokáží zneškodnit tank za několik milionů dolarů. Na rozdíl od dělostřelecké munice, kterou navíc Rusové i Ukrajinci musejí šetřit, mohou být levné jednorázové FPV drony použity i k zasažení malých skupin pěchoty, ať už v zákopu nebo v pohybu, a tedy se postupně více a více hodily pro ukrajinské bojiště.

Evakuace raněných nebo přivážení čerstvých zásob na frontové pozice se také staly otřesnou a potenciálně smrtelnou prací, která se kvůli hrozbě dronů často omezovala na noc.

„Zpočátku byly naším problémem ruské miny. Teď jsou to ruské bezpilotní letouny,“ vypráví Sencov, velitel čety ve 47. praporu. „Zasahují přesně cíl a způsobují vážné škody. Mohou vyřadit z provozu Bradley a potenciálně ho i vyhodit do povětří. Není to přímo výbuch, ale mohou ho zasáhnout tak, aby shořel – tedy nejen zastavit vozidlo, ale zničit ho.“

Američtí vojenští představitelé, vycházející z vlastní doktríny, vyzývali Ukrajince k postupu prostřednictvím mechanizovaných pozemních sil krytých dělostřelectvem.

„Musíte střílet a zároveň postupovat,“ říká jeden z vysokých představitelů americké obrany. „Zní to velmi banálně, a také to tak je, ale musíte to reálně aplikovat. Jinak je množství dělostřelectva a munice, které potřebujete, naprosto neudržitelné.“

Ukrajinští představitelé ale oponují, že právě všudypřítomnost a smrtelnost různých typů bezpilotních letounů na obou stranách frontové linie byla po celé měsíce největším faktorem, který bránil Ukrajincům nebo Rusům v jakémkoliv významnějším postupu.

„Technika, která se objeví na bojišti, žije maximálně minutu.“

Dál ani krok
47. brigáda nakonec oznámila osvobození Robotyne 28. srpna. Vzápětí se k vesnici přesunuly jednotky 10. ukrajinského sboru, které však nebyly schopny osvobodit žádné další vesnice.

Fronta se zakonzervovala i směrem, jímž ukrajinská námořní pěchota vedla postup k Berďansku u Azovského moře. Po znovudobytí vesnic Staromajorske a Urožaine v červenci a srpnu nedošlo už k žádným dalším ziskům, takže ukrajinské síly zůstaly daleko od Berďansku i Melitopolu.

V průběhu léta probíhaly nejprudší boje v úzkém pásu u Bachmutu, podél třetí osy protiofenzívy. Ukrajinští váleční plánovači považovali znovuzískání kontroly nad malou vesnicí Kliščivka za klíč k dosažení palebné převahy kolem jižních okrajů města a přerušení ruských zásobovacích tras.

V červenci byli do oblasti nasazeni policisté patřící k nově zformované brigádě Ljut neboli „Zuřivec“ – jedné z brigád vytvořených během zimy. Brigáda, složená z policistů a rekrutů, měla za úkol šturmovat ruské pozice v Kliščivce, převážně za použití střelby a granátů.

Videozáznamy z operací brigády Ljut a rozhovory s policisty, kteří se bojů účastnili, odhalují intenzivní a místy chaotické podmínky na bojišti. Na jednom videozáznamu ze září se vojáci proplétají mezi troskami domů, zatímco kolem nich hučí těžká palba.

Ukrajinské síly se přesouvají od jednoho rozbombardovaného domu k druhému a hledají v troskách zbylé ruské vojáky – křičí na ně, aby se vzdali, a pak házejí granáty do sklepů.

O několik dní později, 17. září, Ukrajina oznámila, že znovu dobyla Kliščivku. Ani její znovudobytí však od té doby nijak významně neposunulo linie kolem Bachmutu.

„Kliščivka je vlastně hřbitovem techniky a ruských vojáků,“ říká velitel brigády Ljut, policejní plukovník Oleksandr Nětrebko. Zároveň však připouští: „Každý metr čtvereční je pokrytý krví našich mužů.“

Americký vztek
Vzhledem nepostupu začali být američtí představitelé stále více rozčileni, že Ukrajina nevyčleňuje dostatek sil na jednu z jižních os, vzhledem k americkému názoru na její strategickou hodnotu.

Na severu a východě ovládal generál Oleksandr Syrskyj polovinu ukrajinských brigád, které se táhly od Charkova přes Bachmut až dolů k Doněcku. Zatím generál Oleksandr Tarnavskyj kontroloval druhou polovinu aktivních brigád, které bojovaly podél dvou hlavních os na jihu.

Američtí představitelé považovali rozdělení zhruba půl na půl za špatnou strategii a chtěli více sil přesunout na jih. „Nepřítel se samozřejmě pokusí zničit vaše odminovací vozidla,“ říkal vysoký americký představitel a dodával, že přece existují metody jejich maskování, včetně použití kouře.

Avšak vyzvat Kyjev ke změnám bylo choulostivým úkolem. Jedním z důstojníků, kteří tak učinili, byl generál Christopher Cavoli, který v Evropě dohlížel na velkou část úsilí Pentagonu o výcvik a vybavení ukrajinské armády. Milley naopak často nasazoval optimističtější, motivační tón.

Právě Cavoli se však během části léta, kritické fáze protiofenzívy, nemohl se Zalužným spojit, uvedli tři zdroje obeznámené se situaci. Cavoli se k této záležitosti odmítl vyjádřit.

Jeden z vysokých ukrajinských představitelů poznamenal, že Zalužnyj celou dobu komunikoval se svým protějškem Milleym. V srpnu však už i Milley začal dávat najevo jistou frustraci. „Začal Zalužnému říkat: ‚Co to děláš?“ uvádí vysoký představitel Bidenovy administrativy.

Ukrajinci trvali na tom, že jim Západ prostě neposkytl letectvo a další zbraně potřebné pro úspěch strategie kombinovaných sil. „Chcete, abychom pokračovali v protiofenzivě, chcete, abychom předváděli brilantní výkony na frontové linii,“ namítla Olha Stefanišyna, místopředsedkyně ukrajinské vlády pro evropskou a euroatlantickou integraci.

„Ale my nemáme stíhačky, což znamená, že chcete, abychom naše vojáky obětovali a smířili se s tím, že nemůžeme ochránit.“

Na srpnové videokonferenci, po níž brzy následovalo osobní setkání poblíž polsko-ukrajinské hranice, američtí vojenští představitelé nadále prosazovali své stanovisko. Řekli, že chápou logiku vytěžování ruských sil na různých místech fronty, ale tvrdili, že žádný výraznější postup nepřijde, jestliže Ukrajinci nezhromáždí více sil na jednom místě.

Zalužnyj v reakci na to ostře zformuloval problémy: žádné letecké krytí, více min, než se očekávalo, a ruské síly, které jsou působivě zakopané a účinně přesouvají své rezervy k zacelování každé mezery.

V červenci, kdy Ukrajině už docházely dělostřelecké granáty a protiofenzíva slábla, změnila Bidenova administrativa dlouhodobý postoj k poskytování kazetové munice Ukrajině, přičemž prezident ignoroval obavy ministerstva zahraničí, že reputační riziko je příliš vysoké vzhledem k tomu, že tato zbraň v minulosti zabíjela nebo zraňovala civilisty.

Poslední klíčové rozhodnutí padlo v září, kdy administrativa souhlasila s poskytnutím irčité varianty taktického raketového systému, známého jako ATACMS.

Nejednalo se ale o variantu střely pro hloubkový úder, kterou požadoval Kyjev; Spojené státy se místo toho rozhodly pro zbraň kratšího doletu, která shazuje kazetovou submunici.

Ukrajinští představitelé uvedli, že odpalovací zařízení ATACMS a kazetová munice byly sice užitečné, ale že nepomohly změnit patovou situaci na bojišti.

Rusové opisují kruh
Nepomohly ani jiné strategie. Po celou dobu protiofenzívy Ukrajina pokračovala v úderech za nepřátelskou linií ve snaze oslabit ruské síly a zasít paniku v ruské společnosti.

Kyjev nesmí k úderům na Rusko používat západní zbraně, takže místo nich byla použita flotila domácích bezpilotních letounů. Některé z nich dokázaly zasáhnout cíle v Moskvě, jiné poškodily ropná skladiště podél Černého moře. Námořní drony úspěšně zasáhly i lodě ruské černomořské flotily.

Ukrajina získala pozice na jihu Chersonské oblasti a vybudovala malé předmostí na východním břehu Dněpru, ale není jasné, kolik zbraní – zejména dělostřelectva – se dostalo přes řeku.

Ukrajina přestala žádat o další tanky a bojová vozidla, přestože za ně po celý první rok války intenzivně lobbovala. „Spousta zbraní byla relevantní loni,“ říká ukrajinský představitel.

Koncem září byl Volodymyr Zelenskyj na setkání s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem dotázán, proč jeho armáda stále nasazuje tolik sil na východě, a nikoli na jihu. Podle osoby obeznámené s rozhovorem Zelenskyj řekl, že pokud Rusové ztratí východ, prohrají válku. Zelenskyj na setkání rovněž připustil, že někteří jeho velitelé zastávají odlišné názory.

Většina vysokých ukrajinských vojenských představitelů však nadále věří, že ani koncentrace většího počtu vojáků na jednom místě fronty by průlomu nedosáhla.

Přesně o to se v polovině října pokusili Rusové při útoku na město Avdijivka, které leží ve strategické kapse poblíž Rusy okupovaného Doněcku. Teď to byli Rusové, kdo přešel do ofenzívy, se čtyřmi brigádami pohybujícími se v kolonách tanků a transportérů a nastupujícími na jeden úzký pás fronty. V čele útoku šla ženijní vozidla s odminovači.

Přesně tak zahájili Ukrajinci svou protiofenzívu. A stejně jako Ukrajinci i Rusové utrpěli těžké ztráty – ukrajinští představitelé tvrdili, že v prvních třech týdnech útoku bylo zabito více než 4 000 ruských vojáků. Načež i Rusové sestoupili ze svých vozidel a dali se na pěší šturmování. Jako předtím Ukrajinci.

Přechod do defenzívy
Na začátku října byla 47. brigáda po krátkém oddechovém čase opět převedena do protiofenzívy v Záporoží. Zelenskyj veřejně slíbil, že Ukrajina bude pokračovat v postupu i přes zimu. Koncem října však byly vojáci 47. brigády náhle přesunuti na východ, aby bránily severní křídlo Avdijivky. Spolu s nimi ze Záporoží odjela i západní výzbroj – tanky Leopard a bojová vozidla Bradley.

Přesun k Avdijivce byl pro brigádu překvapením, ale také signálem, že operace v Záporoží zamrzla. A za svými liniemi Rusové podle satelitních snímků v létě a na podzim pokračovali ve výstavbě mohutných opevnění.

Kolem vesnice Romanovske jihovýchodně od Robotyne v mezičase instalovali protitankové příkopy a betonové pyramidy do hloubky tří metrů.

Ty by měly otupit jakékoli budoucí ukrajinské pokusy o postup.

Původní zdroje: 1, 2