Probíhající válečný střet na východě Ukrajiny je provázen dokazováním nebo u jiných popíráním ruské angažovanosti v tomto konfliktu. A spory se také vedou o legitimitu současného ukrajinského režimu. Nejsou snad zpochybňovány parlamentní a prezidentské volby, ale argumentuje se tak, že Janukovyčův režim byl svržen násilnou, tedy revoluční a nedemokratickou cestou. Zastánci těchto názorů – ruskou propagandu komentovat netřeba – zpravidla sledovali události Majdanu kdesi v závětří a Ukrajinu většinou patrně znají jen z mapy. Tudíž jim lehce mohla uniknout ukrajinská realita: Janukovyč a jeho klan totiž se všemi mocenskými a administrativními pákami v rukou ovládal celou zemi, tudíž další prezidentské volby by vyhrál automaticky, protože skutečně demokratické volby by se totiž nekonaly. O tom ovšem mezinárodní vyjednavači nevěděli nic a Janukovyčův souhlas s předčasnými prezidentskými volbami měli za velký úspěch. Majdan naopak věděl, že by to znamenalo definitivní privatizaci Ukrajiny Janukovyčem a jeho klanem. Po krvavé eskalaci konfliktu pak zběhl, ačkoli měl všechnu moc stále v rukou. Považoval za jistější mít v hrsti a pod kontrolou ulité milióny dolarů než další konfrontaci s nejistým výsledkem. Jeho nohsledi se ukázali být jeho nohsledy – hned po něm stejným směrem zmizeli všichni, od předsedy vlády až po generálního prokurátora.

Protiukrajinské straně se jaksi stereotypně říká separatisté, ačkoli – i podle jejich oficiálního vyjádření - o odtržení neusilují. Jde jim o změny v ukrajinské ústavě a vlastní širokou autonomii. Koneckonců tak jde o cíle ekonomické a jejich politickým vůdcům snad o širší regionální moc. Cíle ekonomické v podstatě zahrnují požadavky na omezení přerozdělování, neboli to, aby zdroje vyprodukované Donbasem mu také z větší části zůstaly. Což je požadavek pochopitelný. Tím spíš, když vezmeme v úvahu, že místní jsou už od sovětských dob přesvědčeni, že živí celou Ukrajinu. Co je pochopitelné mnohem méně, je skutečnost, že tolik mužských obyvatel je ochotno pro splnění tohoto požadavku vzít do rukou zbraně, ba obětovat život. Tedy zemřít za větší finanční samostatnost Donbasu. A za to, aby mohli mluvit rusky. Zvláštní. Tím spíše, že rozsáhlá autonomie je jim ukrajinskou stranou dlouhodobě nabízena a rusky mluvili a mluví – stejně jako se ostatně rusky mluví povětšině i v Kyjevě. Vypadá to tedy tak, že se ony donbaské „republiky“ dobývají do otevřených dveřích. Existují jistě sporné otázky, hlavně kolem následných voleb na území Donbasu a míry pravomocí centrální vlády, ale ty by se při dobré vůli a vzájemných ústupcích daly celkem lehce vyřešit. Tudíž faktem je, že není dobré vůle. Proč ale, stojí otázka, povstalci nechtějí dosáhnout toho, čeho chtějí dosáhnout? Záhada jakási: totiž kdo nemá dobrou vůli.

Další záhadou je sebezásobovací schopnost povstalců – bojují řadu měsíců zabezpečeni potravinami, zbraněmi, střelivem, vojenskou technikou, zásobami všeho druhu. Že by uměli čarovat, se neodváží tvrdit ani ruská propaganda a že ta si jinak žádná omezení neklade.

Jestliže však sotvakdo bude ochoten nasazovat život za větší míru ekonomické samostatnosti Donbasu, pak na vojenské straně samozvaných republik musí být ti, kteří jsou za to placeni, a dále ti, kterým to může být nařízeno rozkazem. Někdo tedy ty některé platí a jiným vydává rozkazy. Na Donbasu ale nemají ani peníze, ani armádu. Takže platí a rozkazy vydává někdo jiný. Není tedy třeba družicových snímků nebo dokladů a výpovědí zajatců, aby bylo jako režisér a producent válečného dění identifikováno Rusko. Které s největší pravděpodobností skutečně neusiluje o připojení Donbasu, tedy nejspíše nepodporuje separatismus. (Výjimkou může být poněkud fantastická snaha získat pozemní koridor na Krym.) Donbasem by sice získalo uhlí, ale v často nerentabilních dolech a zbědované horníky zvyklé těžit za existence státních dotací, dostalo by těžký průmysl sotva konkurenceschopný a krajinu ekologicky zdevastovanou jako nikde v Evropě. Movití lidé a pracovní síly se schopnostmi se uplatnit z této oblasti už z větší části zmizeli, zatímco důchodci a sociálně potřební zůstali.

Vůdci povstalců s omezenými zdroji čehokoliv jsou tak drženi jen na delších opratích a je jim občas dovoleno tvářit se samostatně, pokud a dokud budou plnit to, co se po nich chce – destabilizace a rozvrat Ukrajiny s následným nastolením poslušně proruské vlády. Až úkol splní, budou v tichosti zmizeni ze scény. A budou nepochybně překvapeni, jak rychle k tomu dojde.

Shrňme:

- tzv. separatisté bojují za neurčité nebo Kyjevem z větší části neodmítané cíle, deklarativně za větší politickou a ekonomickou samostatnost,

- za takové cíle ale sotvakdo bude nasazovat život,

- bojovníci proti Kyjevu tedy musí být žoldnéři a vojáci pravidelné armády,

- za válkou na východě stojí Rusko,

- jeho cílem bezprostředním je destabilizace Ukrajiny a cílem konečným pak nastolení proruské vlády.

Rusko je tedy agresor. Útočí přímo i nepřímo na evropský stát, jehož územní celistvost výslovně garantovalo, okupuje jeho území, snaží se svrhnout legitimní vládu a nastolit sobě poslušný režim.

Rusko má jaderné zbraně, ropu a plyn (což ho mimochodem činí slabým, nikoli silným) a nenávist vůči svobodnému světu. Poruší jakoukoli mezinárodní smlouvu ve chvíli, kdy to pro sebe shledá výhodným – pošlapání Budapešťského memoranda je pouze posledním zápisem v tomto seznamu.

Tak a ne jinak bychom ho měli vnímat a jako s takovým s ním zacházet.

Kyjev, 18.6.2015