Na Ukrajině se nebojuje jen o Donbas, ale též o obraz země a její společnosti ve světě

Za nástroj symbolické války lze označit zákon, který byl přijat minulý týden na Ukrajině a který má za cíl zbavit zemi všech totalitních symbolů, především komunistických. Symboly jsou nositeli identity, a proto jde o konflikt stejné váhy jako tankové střety v Donbasu. Nová právní úprava počítá s odstraněním veškerých viditelných pozůstatků dřívější sovětské moci od pěticípých hvězd po pomníky komunistických představitelů. Počítá i s přejmenováním ulic, obcí a měst. Vše má proběhnout do půlroku.

Ukrajinští zákonodárci odsoudili nejen komunistickou, ale i nacistickou ideologii a zakázali též symboly nacismu. Současně však jiným zákonem přiznali status bojovníků za nezávislost rovněž tzv. banderovcům, tedy členům Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a jejího „ozbrojeného křídla“ – Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Zákon jim například přiznává původní vojenské hodnosti a hovoří o „sociálních zárukách“ nejen pro samotné účastníky boje za nezávislost, ale i pro jejich rodiny. Přitom ideologie OUN byla nepokrytě fašistická a partyzáni z UPA se kromě střetů se sovětskými ozbrojenými složkami zapsali do dějin i spoluprací s nacistickým Německem a vyvražďováním Poláků, Židů i třeba volyňských Čechů, přičemž polské zdroje uvádějí počet polských obětí okolo sta tisíc.

Když se kácejí obrazy

Tato zdánlivá schizofrenie má však v ukrajinských poměrech železnou logiku. Současná Ukrajina je historicky, kulturně i politicky rozdělená na západní část, kde rozkvétá kult Stepana Bandery a jež tvoří ohnisko ukrajinského nacionalismu, a na část východní, posetou Leninovými pomníky, území dvojjazyčné či přímo ruskojazyčné, s dosti nejasnou národní identitou.

Na západě země přejmenovávání i obrazoborectví dávno proběhlo – soch, pomníků i místních názvů odvozených od banderovské tradice je zde habaděj. Nové zákony proto budou mít reálný dopad spíše v oblastech od Kyjeva směrem na východ. Nicméně tak jako kult bojovníků UPA ještě neznamená masivní příklon západoukrajinského obyvatelstva k fašismu (nacismu), ani Leninovy sochy na východě nešlo interpretovat jako výraz převažující ideologické inklinace tamních obyvatel ke komunismu.

Bandera je pro většinu Ukrajinců, národ bez silné tradice vlastní státnosti, spíše něčím na způsob Jánošíka, zidealizovaným národním hrdinou, bojovníkem za ukrajinskou nezávislost, čemuž odpovídá i vytěsňování či relativizace stinných stránek působení UPA.

Přetrvávající komunistická výzdoba na východě měla trochu jiné příčiny. Vypovídá hlavně o nejisté identitě tamních obyvatel, kteří po rozpadu Sovětského svazu pořád tak trochu nevědí, čí jsou. Mluví spíše rusky než ukrajinsky, nicméně za Rusy se většina z nich nepovažuje. Vypjatý, především jazykový nacionalismus západní části země, navíc spojený s problematickým odkazem UPA, však odmítají. Všudypřítomná korupce a neradostné ekonomické poměry v nich přirozeně posilovaly nostalgii po sovětských dobách – a asi právě proto sovětskou symboliku nechávali na svém místě. Necítili k ní žádnou vášeň, spíše nevěděli, proč ji odstraňovat a hlavně čím ji vlastně nahradit. Právě na to sázel a sází Vladimir Putin, avšak spontánní odezva obyvatel východní Ukrajiny na představu připojení k Rusku nebyla loni natolik rozsáhlá, jak v Moskvě očekávali, a tudíž přišli více ke slovu „zelení mužíci“.

Od roku 1991 se západní část Ukrajiny snaží, dostane-li k tomu díky výsledku voleb příležitost, východní část poukrajinštit, neboť její nevyhraněnost vnímá jako důsledek rusifikace, carské i sovětské. Byť je to z historického hlediska víceméně pravda, ještě z ní vůbec neplyne povinnost či ochota obyvatel východní části země přijmout západoukrajinský vzor.

Materiál pro ruskou propagandu

Poslední volby posílily politickou pozici západu Ukrajiny – nekonaly se na Krymu ani v oblastech ovládaných separatisty a volební účast na východě byla nižší než na západě. I proto zmíněné zákony v parlamentu prošly. K čemu však pokračování kulturně-politické války asi povede?

Zvláště tváří v tvář konfliktu s Ruskem může opravdu dojít k posílení ukrajinské identity dle představ západní části země. Válka nutí každého, aby se mnohem více ptal, kým je a kam patří. Oficiální uznání bojovníků UPA však může zhoršit vnímání Ukrajiny v zahraničí, včetně prostoru na západ od její západní hranice. Zvláště pokud se o mediální přítomnost daného tématu postará ruská propaganda, jež jistě uvítá další „důkaz“ interpretace ukrajinské vlády jako „fašistického režimu“. Polsko, dosud jeden z hlavních zastánců samostatné a k evropským institucím náležející Ukrajiny, těžko skousne oficiální uctívání banderovců, a polští politici proto možná budou pro podporu ukrajinské věci nacházet menší podporu veřejnosti.

A nejen ti polští. Konflikt na východ od nás zkrátka není morálně-politicky vybroušen dle mustru románů Karla Maye. Česká veřejnost, neznalá ukrajinských poměrů, je tak bohužel snadným cílem agitátorů a propagandistů, a to z obou táborů.

LN, 13.4.2015