And now for something completely different.

Milí čtenáři, je čas aspoň na chvilinku odlehčit jinak vážným tématům na tomto blogu a něčím se trochu pobavit. I podívejme se na okamžik daleko, do bývalé britské kolonie jménem Uganda, která provozuje nedokonalou, leč přece jen jakousi formu demokracie, ke které patří volby.

Politička jménem Evelyn Anite Kajik (má i svoji webovou stránku, docela profesionálně udělanou) patří k tamní celostátní elitě, momentálně řídí ministerstvo investic a privatizace. Leč roku 2021 přece jen musela podstoupit svobodné volby ve svém okrsku. Aby si pojistila úspěch, darovala svým voličům pěknou sanitku, samozřejmě ozdobenou vlastní tváří a vlastním jménem coby dárkyně…

Leč ti parchanti ji nezvolili a dali přednost jinému kandidátovi. Načež, dejme slovo samotné Anitě Evelyn:

Ano, je pravda, že jsem jim ji zase vzala a nehodlám se za to omlouvat. Proč? No proto, že mě nezvolili. Čekáte snad, že jen tak beze všeho odejdu? Galatským 6:7: Co člověk zaseje, to také sklidí.“

ANITE EVELYN

Ach, Afrika. Jinde by se to asi stát nemohlo. Věci se tam jaksi dějí bez filtru, tance jsou divočejší, radost z Boha v kostele upřímnější, pláč na pohřbu intenzivnější a války překypují ještě větší nesmyslnou osobní brutalitou než v Evropě, která se nejraději navzájem zabíjí stiskem tlačítka na dálku. A demokracie, muška jenom zlatá, je tam otevřeně transakčnější. Všude na světě se uplácejí voliči, všude se před volbami rozdává guláš a otevírají nové úseky dálnic. Ale všude se to zároveň trochu maskuje. Tenhle druh otevřenosti a upřímnosti abyste u běžného politika v bohatší části světa pohledali.

Volný, a přitom související příklad za všechny: zrovna tahle paní, když jí před pár lety hrozilo vyšetřování za příliš drzou korupci, narychlo odjela do Spojených států studovat na Tufts University. Uganďané žijící v USA proti tomu protestovali, leč Tufts se rozhodl ji podržet s tím, že z jejich hlediska nic neudělala.

A teď: kdyby v Bostonu fungovali stejně jako v Kampale, napsali by na svůj univerzitní Twitter rovnou, že je jim jedno, jestli je černá, fialová nebo zelená, a jestli její peníze mají čistý původ nebo ne, hlavně, že klopí, protože vo to přece go, a možná by to doplnili i hezkým citátem z vybrané svaté knihy o tom, že prachy vlastně nesmrdí, jdou-li do správných kapes. (Vzhledem k tomu, jaké ideologie dominují americké akademické sféře, by to určitě nebyla bible, spíš nějaký spisek rasového hochštaplera Ibrama X. Kendiho, jehož hospodaření taky není zrovna čisté.)

Ale to nemůžou. Každý sice ví, že anglosaské univerzity jsou finančně zainteresované na školném placeném bohatými cizinci, a že to vyvolává závažné střety zájmů (intelektuální špionáž, posilování vlivu čínské vlády mezi studenty; a jsou to velké částky. Na Cambridgi, který má zhruba 25 % neevropských studentů, platí tito 48 % veškerého školného.) Leč prostě příslušní lidé mají nějaký verbální filtr, který jim brání se k tomu přihlásit veřejně a bez ostychu.

Nikde na rektorátu velké univerzity nenajdete čestnou nástěnku s fotkami těch nejlukrativnějších studentů a jejich zarámovanými zlatými šeky hned vedle oněch fotek: děkujeme a příště pošlete víc. Tyhle transakce se musejí dít diskrétně, aby nepoškozovaly jméno firmy.

A ponaučení pro voliče? Chcete-li už se nechat uplatit, důkladně vybírejte, co to bude.

Guláš je asi nejlepší, ten už vám o týden později nikdo nevezme. Ani v Ugandě by poražený kandidát nemohl jen tak přijet do svého okrsku a začít ze msty cpát lidem do krku laxativum. A při současné inflaci v ČR, která se značně projevila v cenách potravin, to může být dobrá volební strategie. Babišovu koblihu by tak mohly doplnit Fialovy syrečky a Bartošův veganský steak s kombuchou.

Ale když už vám chtějí dát něco nejedlého, tak prosím vás preferujte věci, které se nedají zase snadno sebrat a vydrží nějakou dobu i se zanedbanou údržbou. Silniční most přes místní říčku, hřiště nebo poliklinika, fajn. Železniční trať už je horší, na ní totiž pak někdo musí taky platit provoz vlaků, a ten někdo může svoje rozpočty v budoucnu pořádně proškrtat.

Ale cokoliv na kolech, to je, přátelé, moc krátkozraké. Kola se umějí točit až příliš rychle a simsalabim, zítra může po tom darovaném vozítku zůstat jen prázdná garáž.

Hudební epilog

I zadky se tam vrtí více a nestydatěji než u nás…

***************************************************************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 6
Šesté pokračování série Zapomenutých příběhů, dalších třináct kapitol na různá témata. Dozvíte se něco o padajících Kometách, válce s červy nebo o řešení životně důležité otázky „Kde probůh jsem?“. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti. Kniha je jako vždy doprovázena rozsáhlou obrázkovou přílohou.
Zapomenuté příběhy 6 si můžete objednat na této adrese.
Všechny knihy autora lze získat ve zvýhodněném balíčku zde.