V Paříži zemřela v pátek minulý týden ve věku 77 let Natalija Gorbaněvská, jedna z těch osmi, kteří bezprostředně po ruské srpnové invazi v roce 1968 na Rudém náměstí demonstrovali "za naši a vaši svobodu". Po několika minutách je sebrali, zmlátili a zavřeli, případně deportovali. Paní Gorbaněvská, vzhledem k tomu, že se starala o dvě malé děti (režim se od Stalinových dob malounko zlidštil), přišla na řadu až po roce a půl, strávila pak dva roky v "psychiatrickém vězení" (jakási kombinace blázince a kriminálu). Když se jí vyšetřovatel po zadržení ptal, zda pomyslila na své malé děti, řekla mu: ano, myslila jsem na to, aby se za mne jednou nemusely stydět.

Paní Gorbaněvská se proti nelidskému režimu angažovala už předtím a angažovala se i potom. Tahle věc je ovšem důležitá pro nás, protože taky o naši svobodu šlo. Je pozoruhodné, že – aspoň jak jsem si přečetl u nás v novinách - se za to dočkala ocenění jen letos při své návštěvě ČR na půdě Karlovy univerzity. Žádné české státní vyznamenání nikdy nedostala. Moc by mne zajímalo, zda ho dostal někdo z těch dalších sedmi, co tehdy na Rudém náměstí demonstrovali.

Demonstrovat proti ruské okupaci bývalo v minulosti i u nás obtížné. Nebylo to ovšem nikdy tak obtížné jako v Rusku, kde to zároveň znamenalo demonstrovat i proti většinovému názoru. Nakonec to u nás už nebylo obtížné ani trochu.

Je třeba si vážit lidí, kteří se dovedou ve spravedlivé věci postavit proti zfanatizované a dezorientované většině. Cena, kterou za to platí, bývá podle okolností různá: když v letech 1942-3 v Mnichově sourozenci Schollovi organizovali nenásilné protesty proti nelidskému režimu, byli bleskově dopadeni, odsouzeni a popraveni. V Rusku anno 1968 byly relativně lidštější poměry (nebyla ovšem válka). A když letos v létě uspořádala paní Gorbaněvská na Rudém náměstí jakousi vzpomínku na demonstraci z r. 1968, už ji (na rozdíl od ostatních účastníků) ani nesebrali. Z toho by se dalo soudit, že se všechno zlepšuje. Bojím se, že by to byl závěr poněkud ukvapený.

Natalia Gorbaněvská je mrtvá, bylo jí dopřáno umřít v klidu a míru (Sophie a Hans Schollovi , kterým to dopřáno nebylo, jsou mrtví už sedmdesát let). Čeští kolaboranti z doby rozpuku "normalizace" mluvívali často o "morálním teroru". Poselství mrtvých je velmi naléhavé. I u nás se člověk dnes snadno dostane do konfliktu s dezorientovanou a zfanatizovanou většinou, zrovna třeba ve věci "protikorupční" hysterie, která spustila řetěz letošních politických změn. Zatím se ani nezavírá, ani nepopravuje. Pokud ale nebudeme citliví k "morálnímu teroru" těch, kteří se za daleko horších podmínek dokázali většině opřít, může to být brzy o něco horší.

P.S. A že paní Gorbaněvská nedostala české státní vyznamenání? Možná je to dobře. Řekl bych, že v sousedství takového Otakara Vávry, Anděly Dvořákové nebo Františka Čuby by se necítila zrovna komfortně.

2. prosince 2013