Celá Česká republika teď žije Ukrajinou. Je těžké se tomu divit, ostatně je to dobře. Ukrajinské opozici, opřené o vlnu lidové nespokojenosti, se podařilo ovládnout centrum země a hlavní město. Ukrajinci dokázali, že dovedou za svou svobodu a národní suverenitu jak se patří bojovat. A exprezident Janukovyč předvedl na závěr svého úřadování podivuhodnou směs brutality a neschopnosti. U nás to cítí snad každý, s výjimkou Václava Klause a JUDr. Stanislava Křečka, a jejich názory se v tomto kontextu vyjímají poněkud strašidelně: Rusko má prý na Ukrajinu nezadatelné historické právo, je třeba bránit lidská práva vlády proti nespokojené veřejnosti. Oba pánové jsou zhruba moji vrstevníci a zažili srpen 1968 i to, co následovalo. Zdá se, že to dodnes nedokázali vzít dost vážně.

V souvislosti s vítězstvím opozice na Ukrajině by člověk mohl cítit cosi jako úlevu: konečně událost, která se vymyká poměrně bezútěšnému plynutí politického dění ve světě i u nás. V českých novinách se zároveň mluví o tom, že není dobré podléhat euforii. To je pravda vždycky a dnes v souvislosti s Ukrajinou dvojnásob.

Především, není ještě ani náhodou dobojováno. Každá analogie má jistě své meze, ale ta s maďarskou revolucí v roce 1956 je mimořádně poučná. Na přelomu října a listopadu toho roku se zdálo, že je vyhráno: situace v zemi se jakž takž stabilizovala, ruské jednotky se začaly stahovat, Chruščov se nechal slyšet, že by Maďarsko mohlo dostat podobný statut jako rok předtím Rakousko. Stačily však dva dny a všechno bylo úplně jinak.

Ukrajinci už jednou dokázali vyhrát revoluci (tehdy sametovou), ale prohráli následující mírové roky. Je přitom otázka, zda se na jejich prohře výraznou měrou nepodílela i sama povaha jejich státu. Na Západě i u nás politici zdůrazňují, že je především třeba zachovat jednotu země. To je jistě správné v tom smyslu, že pokud by se Ukrajina měla rozpadnout, mělo by se tak stát z iniciativy Janukovyče a jeho ruských protektorů. Zároveň je však dobré mít na paměti dva historické příklady z poměrně nedávné doby: tvrdošíjné lpění Západu na jednotě bývalé Jugoslávie po roce 1990 vedlo k dlouholetému krvavému konfliktu, přičemž jednotu se stejně zachránit nepodařilo. Naopak rozdělení Československa v roce 1992 názorně předvedlo, že včasný a klidný rozchod nevede osudově k zafixování politického napětí, které k rozdělení vedlo, ale naopak je odbourá.

Velkou odpovědnost nesou politici EU, kteří se v ukrajinském konfliktu angažovali. Snad si nezastírají, že to, čeho dosáhli, není spravedlivé vyrovnání mezi opozicí a Janukovyčem, ale řízené sesazení Janukovyče. Je to dobře, zasloužil si to. Ale je to tak. Problém je, že to zároveň znamená velký neúspěch Putinova Ruska ve velmi citlivé oblasti. Vědí na Západě, a především v EU, že kromě exportu lidských práv a Pravdy a Lásky by měli taky dělat to, čemu se říká politika v tradičním slova smyslu – a že by to přitom samozřejmě měla být jiná politika než ta, kterou dělali v roce 1938, když prodali Československo Hitlerovi? Zatím se jim podařilo holýma rukama (skoro se mi chce říci holou hubou) zahnat ruského tygra do slepé uličky. Aby se to dalo udržet, na to nebudou stačit diplomatická jednání a hraběcí rady na všechny strany, budou zapotřebí peníze a účinný politický tlak.

Předběžné závěry z "událostí na Ukrajině", aspoň pro mne, jsou dva: za prvé, bojím se o Ukrajinu. Nejen kvůli přirozené lidské solidaritě, kterou člověk s Ukrajinci cítí, ale i z pragmatických, chcete-li sobeckých důvodů: kdyby padla, jsme jako další na ruském talíři i my. S jídlem roste chuť. A za druhé: mediální pozornost věnovaná ukrajinské revoluci má i svůj rub. Přečetl jsem si, že v souvislosti s rozkladem Strany regionů jednají teď ukrajinští oligarchové o tom, kdo by měl být jejím novým lídrem. Chtěl bych upozornit na to, že teprve až se dohodnou a až prosadí, aby to byl přímo ten nejmocnější z nich a aby se stal přinejmenším taky ukrajinským ministrem financí, octne se Ukrajina tak daleko (přesněji řečeno tak hluboko), jak jsme se už v posledním roce a něco ocitli z vůle lidu my. Pro samý zájem o Ukrajinu (není náhoda, že ho horlivě projevují především Babišovy listy) bychom tedy neměli zapomínat také na to, že jsme v rejži, že je to naše rejže a že bychom proto především s ní měli něco dělat.

23. února 2014