Pohled zvenčí 

Vláda premiérky Radičové padla. První ohlasy ze světa se řadily podle zásady: čím dál od Slovenska, tím hysteričtější. Jakýsi blogger na internetové verzi Wall Street Journal hovořil o nezodpovědném hazardování s osudem západní civilizace: není ovšem jasné, nedělal-li si náhodou legraci.

Ale i v Praze psal ve středu komentátor LN poněkud pateticky: Nyní se v Bratislavě rozhoduje o budoucnosti eura. Problém je v tom, že o budoucnost eura  nakonec vlastně ani nešlo. Šlo v první řadě o budoucnost vlády premiérky Radičové.

Hybatelem problému byl lídr SaS Richard Sulík. Zaujal pozici zásadní a samu o sobě přesvědčivou: Slovensko je nejchudší země eurozóny, nemůžeme si hrát na grandy a zachraňovat francouzské banky, když máme holé zadnice.

Fakticky by na sumu, kterou přispívá k sanaci eurozóny, musel každý Slovák pracovat dvaapůlkrát déle než jeho německý protějšek. Trochu podobně se před časem ohrazovala proti pomoci Řecku i premiérka.

Kromě přesvědčivosti argumentace počítal pan Sulík nepochybně i s tím, že zásadní postoj v této věci pro slovenskou veřejnost tak citlivé přikrmí poněkud  stranické preference. Netřeba se nad tím pohoršovat, tak to v politice chodí.

Realisticky vzato nemá Slovensko dost politické síly na to, aby rozhodnutí o eurovalu zvrátilo (stejně by ji neměla ani Česká republika, pokud by byla součástí eurozóny). Má ovšem dost síly na to, aby způsobilo nepříjemné problémy svým evropským partnerům a zároveň či následně i sobě.

Pan Sulík po hlasování v NRSR prohlásil, že jeho strana zachránila evropským daňovým poplatníkům stovky miliard eur. Řekl bych, že si trochu fandí. Jeho postoj, sám o sobě přesvědčivý, vykazuje všechny rysy toho, čemu v Česku kdysi Masaryk (ještě než se stál „tatíčkem“) říkal „rozvášněná logika“.

Paní Radičová se rozhodla tváří v tvář rozvášněné logice pana Sulíka  spojit otázku eurovalu s otázkou důvěry vládě. Předpokládám, že ví o problémech, jež s sebou nese rozhodnutí schválit euroval.

Zároveň takové rozhodnutí znamená přijetí zodpovědnosti za to, že Slovensko kdysi na základě shody koalice a opozice do eurozóny vstoupilo (bez ohledu na to, zda dnes to rozhodnutí považujeme za správné nebo ne, spojení s otázkou důvěry vládě znamená, že se bude rozhodovat i o tomhle).

A to, že rozhodování o eurovalu spojila s rozhodováním o důvěře vládě, je taky výrazem loajality ke společenství, k němuž dnes Slovensko na základě všeobecného konsensu na politické scéně patří.

Loajalita je něco, co je v dnešním politickém světě dosti vzácné. Pan Sulík jí ovšem není vázán, v době, kdy se na Slovensku o euru rozhodovalo, nebyla jeho strana ještě v parlamentu.

Podstatným se mi zdá být, že pan Sulík ve chvíli, kdy se o eurovalu rozhodovalo, nemohl nevědět, že hlasuje v první řadě, ne-li výlučně, o důvěře vládě, v níž sedí ministři za jeho stranu.

Jeho rozhodnutí mohlo být motivováno buď zásadou „Fiat justitia, pereat mundus“, nebo přesvědčením, že tvrdý postoj se straně vyplatí. Nebo případně obojím. Faktem zůstává, že jednal na účet svých koaličních partnerů.

Pan Fico vypadá v této chvíli jako nezpochybnitelný vítěz. Dostal koalici na kolena, aniž by hlasoval proti eurovalu. Zachoval se pragmaticky. Ostatní se ještě uvidí.

Lidovky.cz, 13.10.2011