Co Atatürk vybudoval, to Erdogan demontuje. S Tureckem to asi nedopadne dobře

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan byl zvolen na další pětileté funkční období, tudíž lze čekat pokračování současných trendů: směřování k autoritářství, vládu tvrdé ruky, zavírání členů opozice politické i mediální, neoosmanskou zahraniční politiku a plíživou islamizaci země. Jen s tím rozdílem, že nyní úřad prezidenta v sobě zahrnuje i výkonnou moc (slučuje úřady prezidenta a premiéra) a prezident může vládnout pomocí dekretů. Z tureckého prezidenta se stává novodobý sultán.

Zlomit moc generálů

U zrodu moderního Turecka stál generál Mustafa Kemal, který v roce 1922 porazil Řeky a rok poté vyhlásil republiku. Stal se jejím prvním prezidentem a dostal čestné příjmení Atatürk (otec Turek), započal radikální proces modernizace a sekularizace, netajil se svým nepřátelstvím vůči islámu.

Vytvořil na západních univerzitách vzdělanou elitu profesorů, politiků, intelektuálů, novinářů a především vojáků, kteří jeho sekulární dědictví strážili. Generální štáb turecké armády byl nejen tou nejsilnější prozápadní a sekulární sílou v Turecku, ale sehrával i roli, kterou v liberální demokracii plní Ústavní soud. Takže měla-li turecká armáda dojem, že demokraticky zvolení politici příliš koketují s islámem nebo že zemi hrozí pravicový či levicový extremismus, provedla převrat, politiky internovala, vládla několik let a pak vypsala nové volby. Učinila tak třikrát: v letech 1960, 1971 a 1980.

Turecko během druhé světové války zůstalo neutrální (vstoupilo do ní až na jejím konci v roce 1945), zato se aktivně účastnilo války v Koreji a bylo důležitým členem NATO.

Vždy však v něm byly i proudy, které v politice koketovaly s islámem. V letech 1996–97 to byl premiér Erbakan, který byl Erdoganovým vzorem a mentorem. V roce 1997 však Erbakanovy islámské aktivity byly na turecké generály příliš a pohrozili mu převratem, pokud nerezignuje. Rezignoval, ale pro Erdogana to byl moment poučení: chci-li si udržet vládu, musím zlomit moc generálů.

Erdogan založil Stranu spravedlnosti a rozvoje, jež v roce 2002 vyhrála volby, on se rok poté stal premiérem. Začal program ekonomické liberalizace, což vedlo k rozvoji turecké ekonomiky. Po finanční krizi 2008 na tom byla Evropa bídně, Turecko však vzkvétalo. Mnozí tvrdili, že Erdogana se nemusíme bát, on je islámským demokratem v témže smyslu, jako jsou v Bavorsku křesťanští demokraté: kulturně a morálně tradiční, ekonomicky však moderní a liberální. Jiní tvrdili, že má temnější plány.

V rámci příprav země na členství v EU vystupoval jako ten, kdo usiluje o demokracii a civilní kontrolu nad armádou. Její moc postupně omezoval a v roce 2012 nechal nejvíce prozápadní sekulární generály zatknout. Kolem tohoto období už začínalo být jasné, že mu nejde o svobodu a demokracii, nýbrž o plíživou islamizaci politiky, osobní moc a diktaturu.

V roce 2014 byl zvolen prezidentem. V zahraniční politice se dopouštěl eskapád; ukončil spojenectví Turecka (respektive tureckých generálů) s Izraelem a nastolil tvrdě protiizraelskou linii, stal se patronem hnutí Hamás. V průběhu arabského jara 2011 chtěl, aby Turecko coby příklad islámské demokracie bylo vzorem pro arabský svět; narazil, Arabové z historických důvodů neusilují o patronát Turecka nad sebou. Převrat generála Sísího v Egyptě v roce 2013, který svrhl vládu i prezidenta Muslimského bratrstva, ostatní arabské země včetně Saúdské Arábie přivítaly; Muslimští bratři totiž vyjmuli Egypt z protiíránské aliance, do které jej Sísí opět vrátil. Erdogan však šílel: představa, že generál svrhne demokraticky zvoleného prezidenta, se mu vůbec nezamlouvala.

Neoosmanská politika

Ať už neúspěšný pokus o převrat v červenci 2016 zorganizoval kdokoli, Erdogan na něj reagoval svým kontrapřevratem. Zavřel do vězení padesát tisíc lidí, z práce bylo propuštěno sto šedesát tisíc dalších, zlikvidoval opoziční média a nastolil svou osobní diktaturu. Turecko přestalo být svobodnou zemí. Pak změna ústavy a letošní prezidentské volby.

V zahraniční politice chaos: nejdřív podporuje protiasadovské síly v Sýrii a nechá sestřelit ruské letadlo, pak se okázale spřátelí s Putinem. V Sýrii bojuje proti Kurdům, našim nejefektivnějším a nejumírněnějším spojencům. Používá silná slova jak vůči Americe, tak i Evropě; tady v Evropě chce mobilizovat turecké a islámské komunity ve svůj prospěch; je to už za hranou zasahování do vnitřních záležitostí evropských zemí. Takže čeho dosáhl svou neootomanskou zahraniční politikou? Toho, že v zahraniční politice nemá žádné skutečné přátele; v domácí politice však svou moc upevnil a utužuje efektivně.

Nelze říci, k čemu všemu to ještě povede, ale nejspíš to nedopadne dobře. Jedno je však jisté: Erdogan je Antikemal; co Kemal vybudoval, to Erdogan demontuje. O Kemalovi nemusíme mít iluze, byl to diktátor. Ale režim, který zavedl, byl prozápadní; což o tom Erdoganově říci nelze.

LN, 26.6.2018