Nechť Alláh požehná našim zbraním

V německých mešitách kontrolovaných tureckým spolkem DiTiB proběhly modlitby za vítězství turecké armády.

Tuto zprávu jsem postřehl už před pár dny, ale nejdřív jen skrze blogosféru. Čekal jsem tedy, zda s ní přijdou i pořádné zdroje, abych nešířil nějaký blud. Nyní tedy přišly:

Die Welt – Alláhu, veď naši slavnou armádu k vítězství!
Kölner Anzeiger – Modlitba v mešitách DiTiBu za vítězství turecké armády v Sýrii
Westdeutsche Allgemeine Zeitung – Modlitby za válku
Die Tageszeitung – Modlitby za invazi

Je to skoro až operetní stereotyp: „Ó Alláhu, veď naši slavnou armádu k vítězství!“, „Pane, pomož našemu proslulému vojsku svojí silou k vítězství!“, „Alláhu, požehnej nám a podpoř nás svým neviditelným vojskem!“

Samozřejmě vždy v turečtině; co na tom, že je to oficiálně Německo. Však se taky jasně mluví o naší armádě, ne o nějakém Bundeswehru. Organizace DiTiB podléhá kontrole turecké vlády, takže i s obsahem kázání byla Ankara srozuměna, pokud jej přímo nenařídila.

Jelikož doma v Turecku posílá ústřední náboženský úřad do mešit „notičky“ s kázáními každý týden, je možné, že tahle myšlenka na modlitby za vítězství také dorazila do Německa přímo z Ankary.

Pozvánka k modlitbám měla být doprovázena takzvanou vítěznou súrou (číslo 48, anglický překlad zde), kde se hovoří o rozdělování válečné kořisti, o tom, jak má Mohamed mobilizovat Araby do války proti nevěřícím a o pekelném ohni, který nevěřící čeká; a také o bolestivém trestu, který Alláh uvalí na muslimy, kteří by se zdráhali do války jít. Prostě ideální výběr meditativního textu pro multikulturní soužití.

Mluvčí kolínské centrály DiTiBu Ayse Aydin užití „vítězné súry“ novinářům popřela, ale Tageszeitung shromáždil ze sociálních sítí dost příkladů toho, že buď neví, co říká, nebo lže. Bloger Akif Sahin píše, že takové kázání slyšel v Hamburku na vlastní uši.

Militarizace se ostatně netýká jenom mešit, ale i sportu: turečtí fotbalisté si v posledních dnech zvykli salutovat před hrou (schválně si to rozklikněte, fotka agentury Reuters v článku je povedená) a nelámou si hlavu s tím, že jim to UEFA zakázala. Jsem zvědav, zda bude následovat nějaký citelnější trest, nebo zda mezinárodní fotbalový svaz zacouvá.

*****************************

Nu, nemůžu říci, že by mě to překvapilo. Sám Erdoğan svého času proslul tím, že ještě za sekulárního režimu recitoval na veřejnosti báseň:

Mešity jsou naše kasárna,
kupole naše helmy,
minarety naše bajonety
a věřící naši vojáci.
Zdroj

Vůbec se vyplatí poslouchat, když politici takhle otevřeně hovoří o svých představách budoucnosti. Vzpomeňme například na Klementa Gottwalda, který v roce 1929 sdělil od řečnického pultíku buržoazním politikům, že se jezdí do Moskvy učit, jak jim zakroutit krkem – a o dvacet let později to také k jejich údivu a zděšení realizoval.

Shodou okolností uplynulo od Erdoğanovy hrdé recitace básně o mešitách – kasárnách až k dnešku zhruba dvaadvacet let. A v Kolíně nad Rýnem stojí jedna taková duchovní kasárna, ze kterých jsou teď Němci v rozpacích. Tomu se dalo zabránit. Ale bohužel jsme kolektivní mistři v tom, neslyšet, co se nám nelíbí, dokud není pozdě.

Z toho „jsme“ se nevyjímám, mně se to taky v některých oblastech opakovaně stává. Ale už před deseti-patnácti lety byli lidé, kteří na riziko výstavby takového svatostánku upozorňovali. Jedním z nich byl židovský intelektuál Ralph Giordano, který si to za svůj odpor proti stavbě hodně schytával.

Člověka, který strávil své mládí schováváním po hamburských sklepech, aby jej neodvlekli do vyhlazovacího tábora, nebylo možné obvinit přímo z nacismu, tak o něm tehdejší starosta Kolína Fritz Schramma (CDU) aspoň řekl, že „žene vodu na mlýny pravičáků“. Jestlipak by to řekl ještě dnes?

*****************************

Hlavní mešita v Kolíně nad Rýnem, © Raimond Spekking / CC BY-SA 4.0

Představa válečné modlitby za vítězství v ofenzivní válce je poněkud nechutná už z principu samotného; nejen, že chystám vykoupat v krvi, ale ještě žádám od pánaboha, aby mi k té vaně laskavě přichystal ručník a mýdlo. Nicméně je tu ještě jedna věc, která nejspíš modernímu Evropanovi vadí: my jsme to kdysi dělali taky a není to až tak dávno.

Žehnání zbraním bylo běžné ještě za první světové války, a to i zde, v tehdejším Rakousku-Uhersku, i když je pravda, že nejvyšší autority jako papež s tím nechtěly mít nic společného. (Článek.) Přičemž zrovna první světová válka byla asi tou nejzbytečnější a nejstupidnější, kterou evropská civilizace kdy vedla; dodnes jsme se z ní úplně nevzpamatovali (článek s úvahami na toto téma). Není divu, že dnes se nám tato praktika hnusí.

Jsem zvědav, za jak dlouho k tomuto vývoji dojde i v Turecku. Ale podle toho, jak se to vyvíjelo tady v Evropě, bych čekal, že reálný posun ve společenských standardech nastane až tak po jedné či dvou těžkých vojenských porážkách, nebo takových vítězstvích, že by je král Pyrrhos poznal.

Což se úplně vyloučit nedá. Atatürk a jeho kemalisté byli velkými nepřáteli toho, zaplétat se do blízkovýchodní politiky, a orientovali veškeré zájmy Turecka na západ. Dnešní prezident Erdoğan tenhle princip úplně opustil a snaží se budovat mocenské pozice právě ve zbytku muslimského světa.

Ale jedna věc je diplomacie, druhá vojenská invaze. Zrovna ty invaze se v zemích typu Iráku a Sýrie většinou vyvíjejí jinak, než na generálním štábu čekali.

*****************************

Hudební epilog

Když už jsme tak zmínili první světovou válku. Jméno Passchendaele nahánělo přeživším husí kůži až do smrti. (Jen se podívejte na odhady ztrát na Wikipedii.) Tudíž velmi vhodné téma pro Iron Maiden.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 2
Když je něco zapomenutého, je dobře se ptát, jak se to stalo. Zapomnělo se proto, že se něco dostalo za horizont času a zájmu, anebo proto, že se nějak někomu zapomenout chtělo? Autor v této knížce nahlíží do událostí zas tak ne moc vzdálených.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora