Devátého dne hebrejského měsíce avu v roce 70 našeho letopočtu zničili Římané takzvaný Druhý chrám, vybudovaný po návratu z babylónského vyhnanství a skvostně rozšířený Herodem Velikým. Předtím, v roce 586 před Kristem, zničili Babylóňané téhož kalendářního dne První chrám, jejž vybudoval izraelský král Šalomoun. A konečně spojuje židovská tradice s devátým avem, hebrejsky „Tiš’a be-av“, také Boží rozhodnutí nedovolit Izraelcům po odchodu z Egypta ihned táhnout do zaslíbené země Kanán: dvanáct kmenů muselo po čtyřicet let bloudit pouští, dokud nevymřelo první pokolení.

V podstatě již tyto biblické události byly dostatečným důvodem, aby se Tiš’a be-av stal pro židovský lid dnem národního smutku. Ortodoxní Židé se toho dne postili a už před tím od 17. tamuzu se na znamení smutku neholili. Přímo v den Devátého avu je krom jídla a pití zakázána i koupel, užívání kosmetiky, pohlavní styk a nošení kožené obuvi. Na znamení smutku a bolesti se má podle tradice též sedět na nízké židli či stoličce, nepracovat a ani nestudovat Tóru, neboť ta je zdrojem radosti. Smí se číst pouze Pláč Jeremiášův, kniha Jób, kletby v 3. knize Mojžíšově (26,14-42) a některé kapitoly z Jeremjáše. V předvečer Devátého avu zůstávají v moderním státě Izrael restaurace a zábavní podniky zavřeny.

I v pobiblických dobách však právě na 9. av připadla celá řada událostí pro izraelský národ traumatických: V roce 135 padla poslední opora Bar Kochbova protiřímského povstání, judská pevnost Bejtar nedaleko Betléma. Téhož dne přesně o rok později založil římský císař Hadrián na Chránové hoře chrám ke cti pohanského boha Jupitera. Jeruzalém už předtím přejmenoval na „Aelia Capitolina“ a Židům do něj pod trestem smrti zakázal vstupovat. Roku 1096 páchali křižáci cestou do Svaté země devátého avu pogromy v městech Špýru a Wormsu. V roce 1492 byli prý Židé právě tohoto dne vyhnáni ze Španělska. V den Tiš’a be-av v roce 1914 započala První světová válka, v níž padlo celkem sto třicet čtyři tisíc židovských vojáků, z toho dvanáct tisíc z Německa. A ortodoxní Židé dnes tvrdí, že devátého avu vyjely první vlaky do Osvětimi.

Původně stanovila izraelská vláda vyklizení židovských osad z Pásma Gazy v roce 2005 na polovinu července. Jelikož však ke smutečním obyčejům v době mezi sedmnáctým tamuzem a devátým avem patří i zákaz kupovat něco nového, bylo by pro ortodoxní Židy stěhování z náboženských důvodů nemožné. Následující přesunutí termínu, právě na předvečer tolik tragickými historickými událostmi zatíženého dne Tiš’a be-av ukazuje, jak velice jsou mnozí tvůrci vládních plánů v Izraeli svým myšlením i životem vzdáleni obyčejům a zvyklostem své vlastní země. Modlitby tisíců lidí u Západní zdi v Jeruzalémě a v synagogách po celém Izraeli v den Tiš’a be-av židovského roku 5765 od stvoření světa - 14. srpna 2005 podle občanského kalendáře - se ovšem soustředily na Pásmo Gazy, které ostatně podle Bible paří ke kmenovému území Judovu. Vzhledem k tomu, že odchod z těchto míst nepřinesl židovskému lidu pokoj, nýbrž stále větší ohrožení raketami zasahujícími nyní celou zemi, a mnoho válečných střetnutí s radikálními islámskými skupinami, je celá tato záležitost otevřenou ranou ve společném povědomí izraelské veřejnosti.

V letošním roce, 5775 podle židovského, 2015 podle křesťanského letopočtu, připadá Tiš’a be-av 25. července na šabat. Šabat však podle židovských představ zůstává i v nejhorších dobách předzvěstí míru a štěstí budoucího světa. Proto není o šabatu nikdy dovoleno truchlit a postit se. Pouze Velký den smíření, Jom kipur, je „šabatem šabatů“ a proto se tehdy při něm dodržuje půst i o šabatu. Z toho důvodu se letošní den půstu na památku zničení Jeruzaléma přesouvá z devátého na desátý av, tedy na 26. červenec.

© Johannes Gerloff
Překlad Ivana Kultová
www.wilberforce.cz