K hádankám, jež nejnovější vývoj v Sýrii nastolil, patří také role Ruska. Jakou hru tu Moskva hraje? Tahá za nitky, nebo jen usiluje o to, aby neztratila těžce dobyté pozice?

V uplynulých letech přijímal ruský prezident Putin izraelského ministerského předsedu Netanjahua v Moskvě každých pár měsíců, naposledy dva měsíce před incidentem v druhém únorovém týdnu, kdy byla sestřelena izraelská stíhačka a následně zničena polovina syrské protivzdušné obrany.

Na podzim roku 2015 se Benjamin Netanjahu a Vladimír Putin dohodli na zřízení přímé telefonní linky mezi ruskou vojenskou základnou Khmeimim na syrském středomořském pobřeží a hlavním štábem izraelského letectva. Moskva a Jeruzalém od té doby koordinovali své vojenské akce v Sýrii, aby zabránili nechtěným střetům.

Rusko doposud izraelské aktivity v libanonském a syrském vzdušném prostoru tolerovalo. „Červenou čárou“ pro Rusy je zachování existence Assadova režimu, jehož svržení nesmí Izrael v žádném případě vyprovokovat. Aktivity a zařízení spojované s radikálním šíitským Hizballáhem však Izrael mohl sledovat a případně likvidovat.

Zdá se, že počátkem února Rusové agresivní hru svých spojenců v Sýrii přinejmenším částečně posvětili, pokud jejich postup proti Izraeli dokonce sami nekoordinovali. Ruští důstojníci jsou přímo zapojeni do systémů syrské protivzdušné obrany. Pořádali se Syřany společná cvičení a zajišťovali doplňování zásob.

Když izraelské stíhačky 10. února bombardovaly řídicí centrum, odkud byl vyslán íránský dron proniknuvší na izraelské území, byly zřejmě vypáleny salvy protivzdušných raket, což mohli Syřané jen těžko zvládnout sami. Muselo jim k tomu pomoci přinejmenším ruské know-how.

Jaké má Rusko motivy?

Pocítila velmoc ze severu v nedávné době limity svých možností ovlivňovat dění? Putinovi se v posledních letech podařilo mimořádně šikovně vmanévrovat do vakua, které zanechali na Blízkém východě Američané. Avšak v poslední době se mu evidentně nepodařilo zabránit Turkům vpochodovat do severní Sýrie a bojovat tam proti Kurdům. Ani konference v Soči na konci ledna nepřinesla reálný pokrok vedoucí k dosažení komplexního příměří, jak v to Rusové doufali.

Otevřenou otázkou zůstává i to, zda plíživá, ale naprosto vědomá íránská strategie získávání moci v Sýrii je či není Kremlu stejně nepohodlná jako vládě v Jeruzalémě a v celém sunitském arabském světě. Rusko však šíitské milice potřebuje, protože představují fyzickou oporu armádě syrského prezidenta Assada.

Zdá se, že Rusko je mezi dvěma mlýnskými kameny: na jedné straně se snaží omezit vliv Íránu, na druhé straně ukončit konflikt v Sýrii tak, aby Assad přežil. Dokud milice poslouchající rozkazy Íránu slouží ruským zájmům, bude Rusko hluché vůči izraelským obavám, že se Írán opevňuje na severních hranicích židovského státu. Současně bude ale Moskva bedlivě sledovat, aby Teherán ve své touze po moci nezašel příliš daleko.

Provaz, na kterém Rusko tančí ve snaze udržet kontakt se všemi válčícími stranami, je zřejmě stále tenčí a atmosféra kolem tohoto ruského tance je stále neproniknutelnější. Na jedné straně stojí křehká koalice mezi šíitským fundamentalistickým režimem muláhů z Teheránu, sekulární vládou alawitů v Damašku a silákem z Moskvy, který se patrně stále více oddává tradičním ruským hodnotám. Na druhé straně je židovský Izrael, který má nepochybně sílu v několika okamžicích zničit ruský a íránský cíl spočívající v zachování Assadova režimu.

Opravdu je to silák?

Pozorovatelé a analytici však vyvinuli ještě další teorii, která vysvětluje průběh posledních událostí. Je docela dobře možné, že Putin je skutečně tím mužem, který v roce 2018 má na Blízkém východě otěže v rukou a tahá za nitky.

Bezprostředně po izraelském bombardování ráno 10. února dala Moskva Jeruzalému najevo, že má respektovat syrskou suverenitu. Izraelským komentátorům bylo přitom hned nápadné, že ruský prezident současně zcela ignoroval fakt, že íránský dron pronikl do izraelského vzdušného prostoru. Přinejmenším na veřejnosti nepovažoval za nutné vypadat vůči Izraeli vyváženě.

Možná to byla skutečně telefonická diplomacie ruského prezidenta, která zabránila Izraeli a Íránu, dvěma silným kohoutům, aby pokračovali v této potyčce. To by znamenalo, že se Rusku podařilo získat na Blízkém východě natolik silnou pozici, že dokáže účinně udělovat pokyny dvěma regionálním mocnostem, které si do svého počínání jen nerady nechávají mluvit.

Zůstává napínavou otázkou, zda Putinovo angažmá v Sýrii představuje ruskou ruletu, nebo se nakonec bude s odstupem času jevit jako vynikající provedení ruského baletu.

Překlad Mojmír Kallus