Vojenský zásah má být odvetou vykazující Asada do jistých mezí. Ale nikdo neví, co bude dál

Zdá se, že vojenský zásah proti Sýrii skutečně v nějaké formě proběhne. Na to, aby ho Amerika odpískala, jsou věci už moc rozjeté. Amerika sice nepoužívá oblíbené čínské klišé o ztrátě tváře, přesto je očividné, že kdyby z tak důrazné hrozby silou, jakou teď předvádí, vycouvala, před světem by tvář odhodlané velmoci ztratila.

Kdo si pamatuje situaci před druhou válkou v Zálivu (invazi do Iráku vedenou Georgem Bushem jr. a "koalicí ochotných"), může si vzpomenout, jak se spekulovalo o načasování: Léto? V tom klimatu nepřipadá v úvahu. Když teď takové spekulace chybí, je zřejmé, že pozemní invaze se nechystá, ale vzdušné útoky jsou na spadnutí. Spekulovat se může o dnech: Pátek? To se přece muslimové modlí v mešitách...

Něco jako válka tedy zřejmě začne. Jde "jen" o její míru, rozsah, trvání, výběr cílů a – to především – stanovení strategického úkolu. Čeho se má vojenským zásahem dosáhnout? Za jakých podmínek bude považován za splněný? Nezmění situaci na místě tak, že vyvolá potřebu dalších, mnohem rozsáhlejších zásahů? Tak zní stěžejní otázky, kterými se zabývají různé mozky všude na světě.

Odveta nepotřebuje halasnou přípravu

Jako dosti jasný se jeví fakt, že chystaný zásah má být odvetou za použití chemických zbraní. To, že je použil Asadův režim (a ne sami rebelové s cílem vyvolat zahraniční intervenci ve svůj prospěch), se má za doložené. Neexistují pro to důkazy, jež by obstály například před americkým soudem, ale jsou k dispozici záznamy komunikace ve špičkách syrského armádního velení, kde se o chemických zbraních hovoří. Takže dejme tomu, že je to fakt.

Ale od tohoto faktu se odvíjejí důsledky. Pokud je vojenský zásah Západu – a vše tomu nasvědčuje – motivovaný právě použitím chemické zbraně (a ne samotným utrpením lidí v Sýrii, kde za dva a půl roku už počet zabitých překročil sto tisíc), jde spíše o odvetu než o humanitární akci. Kdyby měl být humanitární akcí jen na záchranu lidských životů, musel by odpovědět na důležitou otázku: Čím pošlapaly stovky nynějších obětí sarinu humanitu více než předtím desítky tisíc obětí brutality vojáků i džihádistů? (Kdyby si autor těchto řádků měl vybrat, zda má být zavražděn Asadovým vojákem, podříznut džihádistou bojujícím proti Asadovi, nebo se nadýchat sarinu, možná by sám zvolil ten plyn.)

Ačkoliv západní politici často citují slova jako "v zájmu těžce zkoušeného obyvatelstva", z jejich dalších slov je zřejmé, že v praxi jde o odvetu za Asadem použitou zakázanou zbraň. Za precedens. Za to, že učinil něco, co se prostě nedělá a je mezinárodně zapovězeno. Má jít o odvetu, výstrahu, vrácení do alespoň nějakých mantinelů.

Cílem chystaného zásahu není ani porazit syrskou armádu, ani svrhnout Asadův režim, pouze mu udělit lekci. Třeba tím, že mu bude zničen prezidentský palác, sídlo tajné služby, velení armády, její výcvikové tábory, letiště a vůbec potřebná infrastruktura. Ale tady je háček.

Aby byla odveta či lekce účinná, musí zasáhnout pravý cíl. V Sýrii slouží za vzor izraelská operace Ovocný sad z 6. září 2007. Tehdy byl vybombardován jaderný reaktor pro vojenské účely stavěný s pomocí Severní Koreje v lokalitě Dajr az-Zór. Ale za tímto prostým konstatováním se skrývá řada důležitých detailů.

Odveta či lekce toho typu se nedělá tak, že se pro ni hlasitě shání legitimita v OSN a široká koalice spojenců. Kdepak. Nejprve se v největším utajení připraví (například tím, že se na místo vyšlou specialisté ze zvláštních jednotek, kteří získají vzorky podezřelého materiálu a příští cíle označí laserem), teprve potom startují bombardéry. A když odvedou svou práci, tak se k nim nikdo nehlásí. Ta událost se prostě nekomentuje. Zůstane u toho, že tam přiletěly jakési stroje a vybombardovaly rozestavěný reaktor.

Problém je v tom, že takový postup může fungovat na staveništi reaktoru, které se nepohne, ale ne u chemických zbraní, které jsou z podstaty skryté, přenosné, pohyblivé. I kdyby americké střely Tomahawk zasahovaly sebepřesněji, nedají záruku, že Asadovy chemické zbraně jsou vyřízeny.

Adresátem je též Írán

Právě srovnání operace Ovocný sad s tím, co se chystá teď, ukazuje dva různé přístupy k odvetným zásahům, které mají udělit lekci.

První přístup lze shrnout takto: Když už se uchýlíme k válce, hlavní je ji vyhrát a odstranit příčinu, která k ní vedla (například atomový reaktor stavěný s pomocí KLDR).

Druhý přístup vypadá v podání Ameriky takto: Když už se uchýlíme k válce, hlavní je získat pro ni legitimitu a spojence. Dobře to fungovalo před první válkou v Zálivu (souhlas pro vytlačení Iráčanů z Kuvajtu), hůře to funguje teď, kdy britský premiér shání v parlamentu souhlas pro zásah v Sýrii, která nikoho neokupuje. Zajímavé je, že Amerika ten první přístup – řekněme izraelský – sama používá proti džihádistům v Pákistánu či Jemenu: přiletí dron, zabije pár lidí, občas i civilistů, ale Amerika to nekomentuje. Proč ten přístup nepoužije v Sýrii? Možná i proto, že chce být viděna a slyšena. Že vedlejším adresátem té lekce je Írán. Že Amerika chce prostě demonstrovat odhodlání, které by se mohlo otočit i proti Teheránu: Pokud nás použití zakázaných zbraní přiměje použít sílu proti Sýrii, mohli bychom ji kvůli vojenskému jadernému programu jednou použít i proti Íránu.

Ale to vše neodpovídá na důležité otázky zmíněné v úvodu. Amerika nedeklaruje svůj strategický cíl v Sýrii. Nevyhlásila, za jakých podmínek ho bude pokládat za splněný. Proto lze jen velmi hrubě spekulovat, zda zásah proti Sýrii nenadělá víc škody než užitku – a jestli nevyvolá potřebu dalších intervencí.

Zatím tedy zůstává jen u toho, že Amerika chystá odvetu proti Asadovi, aby mu dala lekci. Jenže takové odvety – Izrael to zná z vlastní zkušenosti třeba z Gazy – často vedou k dalším odvetám. Co budou říkat fanoušci Obamy, kteří tak rádi vyčítají Izraeli "spirálu násilí"?

LN, 30.8.2013