Půjde o přelom, a nebo jen další promeškanou příležitost? Takovou otázku si kladou příslušníci syrské opozice v souvislosti s operací, která začíná právě dnešním dnem. Ve čtvrtek začali do Sýrie přijíždět první pozorovatelé vyslaní Ligou arabských států. Tito muži by měli zajistit monitorování situace, a jak Liga slibuje, měli by také přispět k vyřešení krize, která se táhne už od letošního března, kdy začaly větší protesty proti režimu Bašára Asada. Sama opozice však zůstává ohledně účinku arabské pozorovatelské mise skeptická.

V každém případě na dnešek připadá příjezd první, asi třicetičlenné skupiny, která by měla připravit půdu pro další zhruba dvě stovky příslušníků zvláštního kontingentu. Ti by měli přímo na místě ověřit nebo vyvrátit tvrzení, podle kterého v Sýrii probíhají masakry nevinných civilistů – jak tvrdí opozice – a nebo zda zde probíhá ozbrojené povstání nekalých živlů, které nemají oporu v přání většiny Syřanů, jak tvrdí sám Bašár Asad. Ten také tvrdí, že už vyhověl dřívějším požadavkům arabských zemí a udělal vstřícné kroky, tedy že propustil prvních tisíc vězňů a stáhnul ozbrojené síly z měst – což ovšem opozice popírá.

Příjezd monitorovací skupiny je nicméně velkým krokem vpřed oproti dosavadní situaci, kdy se nedělo téměř nic kromě mezinárodních sankcí. Ovšem představitelé syrské opozice nepovažují vyslání těchto pozorovatelů za nic víc než roušku pro další vládní zabíjení, které navíc těsně před příjezdem pozorovatelů ještě zintenzívnělo. Představitelé Syrské národní rady, která sdružuje přední opoziční skupiny, se naopak obávají, že příjezdem pozorovatelů se Asadovi podařilo získat čas a jakékoli řešení se odkládá. Naopak žádají, aby byly do Sýrie vyslány ozbrojené oddíly z jiných arabských zemí, jež by vytvořily bezpečné zóny pro civilisty. Nic takového ale není pravděpodobné, protože žádné arabské zemi se nebude chtít pustit se do takového nevděčného úkolu. Určité rozpaky může navíc vzbudit i osoba Muhammada Ahmada Mustafa Dabího, súdánského armádního generála ve výslužbě, který arabské monitorovací skupiny povede. Tento muž byl v minulosti pověřen operacemi v jižním Súdánu i v Dárfúru, tedy oblastech, v nichž súdánské vládní jednotky a jejich spojenci spáchali věci, proti nimž současné činy Asadova režimu v Sýrii blednou – v Súdánu se totiž oběti války proti jižním povstalcům a proti černým obyvatelům Dárfúru počítaly nikoli na tisíce, jako v Sýrii, ale na statisíce. Právě súdánský generál Dabí by tedy nyní měl dohlížet na to, zda se v Sýrii neporušují lidská práva.

Arabské ani západní země se k vytvoření bezpečných zón v Sýrii, po nichž volá opozice, zatím nemají. Vytvoření těchto zón však mezi tím probíhá jaksi spontánně, protože – přinejmenším podle některých tvrzení – se dezerce z armády urychlují, a nyní už prý uprchlo kolem deseti tisíc mužů z více než dvou set tisíc členů regulérní syrské armády. Právě dezertéři patří pravděpodobně mezi nejčastější oběti posledních represálií, a každý den jich pravděpodobně zahyne několik desítek. Jednak jde o muže, kteří se neúspěšně pokusí opustit své posádky, a také jde o úspěšné dezertéry, kteří vytvořili kapsy odporu, zejména kolem některých měst na severu země. Právě sem se ale také soustředí pozornost vládních jednotek, které jsou lépe vyzbrojené než řadoví zběhové. Velká syrská města, jako je Damašek nebo Alepo, zatím pořád ještě zůstávají v relativním klidu. Pokud se ovšem povstalcům podaří udržet pozice v některých vesnicích, kam utíkají i civilisté, bude to znamenat vytvoření kapes, v nichž by se udržel odpor. To by znamenalo vstup vnitrosyrského konfliktu do nové fáze – tedy tam, kde byla před řadou měsíců i Libye, kde se opozici v Benghází zcela podařilo převzít kontrolu nad městem.

I pro Libyi bylo důležité mezinárodní dění, nejen situace na bojišti. Pro syrskou opozici v tuto chvíli věci nevypadají zas tak dobře. Západ, arabské země i turecká vláda se sice vyslovují velmi ostře na adresu syrského režimu, ale jakákoli otevřená akce proti němu se zatím nechystá. Tím, že Asad přijal na své území první skupinu pozorovatelů, vyhověl Lize arabských států a snížil na sebe tlak. Něco podobného se odehrálo i v Radě bezpečnosti, kde se západoevropským státům nedařilo prosadit kritickou rezoluci proti Asadovi kvůli odporu Ruska a Číny, tedy států, které mají v Radě právo veta. Nyní Rusko přišlo s vlastním návrhem, který ovšem přičítá stejnou vinu opozici i vládě, což je vyznění, které Západu, a jistě ani syrské opozici nevyhovuje. Skutečnost, že nyní v radě bezpečnosti leží ruský návrh, mimo jiné znamená, že cesta pro jinou rezoluci o Sýrii je tím blokována.

Boj o budoucnost Sýrie se odehrává v houstnoucí atmosféře celé oblasti. Z Iráku odešla americká armáda, což uvolnilo prostor pro silnější íránský a šíitský vliv v Iráku, jenž už přinesl své plody – pokus premiéra Málikího vytlačit přední sunnitské politiky od moci, o němž jsme v tomto pořadu informovali včera. Na situaci citlivě reagují další země v oblasti, jako Libanon, Jordánsko, a především Saúdská Arábie, která pozorně sleduje přesun mocenského těžiště jak v Iráku, tak i potenciálně v Sýrii – přičemž se jedná o protisměrné pohyby, ve prospěch i v neprospěch sunnitů. V Saúdské Arábii se nyní odehrává debata o tom, že nyní se tato sunnitská velmoc bude muset mnohem aktivněji účastnit formování podoby příštího Blízkého východu – a o totéž samozřejmě usilují i Írán a Turecko, přičemž americký vliv zůstane zeslaben, jak se ostatně projevuje i na případu stále ještě neexistující rezoluce Rady bezpečnosti o situaci v Sýrii.

23.12.2011