Již 43 let žiji v Austrálii a za tu dobu jsem zde zažil mnohou změnu, ale kdybyste se mne zeptali, kterou považuji za největší, tedy svým vlivem na lidi a život vůbec, dlouho bych se nerozmýšlel. Byl jím zcela určitě pád komunismu v Evropě a růst ekonomiky. Nikdy předtím se v Austrálii neměli lidé tak, jak se mají dnes, ale pozor, to je celosvětové. Věda skrz technologii a inovace pozvedla výrobu na úroveň, o které se nám ještě nedávno ani nesnilo. Ekonomická situace se změnila po celé zeměkouli a jestli nás některé vývojové země ještě nedostihly, pak je to nejspíš jejich vina. Ty, které provedly ekonomické reformy a uvolnily kola pracovitosti a vynalézavosti svých lidí, nás nejen dohnaly, ale namnoze i předehnaly a člověku nezbývá než jim blahopřát. A to rád! Specielně těm zemím, kde lidé pochopili, že se změnami ekonomickými souvisí i změny politické. Ty je někdy velice těžké uskutečnit vzhledem k tradicím a vývojovému stupni země, ale jde to. Toho je příkladem třeba Čína nebo Rusko a konec konců i Vietnam. Ve všech těch zemích však pokrok dosáhl určitého stupně a tam se politicky zastavil, i když ekonomicky se třeba rozrůstá i nadále. Nikoli však vývojově, v tom ustrnul. Otázkou je, zda to je výhoda či nevýhoda. Na mysli mám svobodu úplnou, svobodu slova a názoru, jak se vyvinuly na Západě, ale na mysli mám i kontrolu této svobody, jak se vyvíjí v těchto zemích. My na západě si nesmíme dělat iluze, že známe odpověď. Naše snaha po absolutní svobodě jednotlivce totiž nastoluje problém, zda je pak vůbec možné fungovat jako společnost. To, co společnost dělá společností, najmě dodržování určitých pravidel, bez nichž se rozpadá nejen naše soudržnost, ale i morálka a zodpovědnost vůči celku, nelze přehlížet. Důkazy netřeba shromažďovat, stačí se podívat kolem sebe. Neustálá snaha všech orgánů společnosti vyhovovat jakékoliv odchylce tu společnost vlastně rozkládá.

Druhou stranou mince je vývoj kontroly těch jedinců, kteří se společnosti postaví. Ve výše zmiňovaných zemích tolerance takových jedinců skoro neexistuje a mnohdy jsou odstaveni i fyzicky, nejen názorově. Odstrašujícím příkladem pro tento postoj nakládání s jinakostí jedinců, ale i skupin nebo menšin, jsou státy jako Barma nebo Zimbabwe. Zde potlačování základních svobod omezuje i ekonomiku, a to i přesto, že demokratická náplň povoluje více než jednu politickou stranu. Když se rozpadla „Říše zla“ a Sovětský svaz přestal existovat, domníval jsem se, že demokracie a západní slušnosti se budou postupně přelévat do bývalých zemí sovětského vlivu a časem je změní. To se sice děje, ale značně pomaleji, než kdo z nás počítal, a s čím nepočítal nikdo, je, že korupce, podvody a okrádání vlastních států (rozuměj občanů) se rozšíří na Západ rychlostí světla. Neříkám, že tu snad nebyli jedinci, kteří tu tendenci neměli už dříve, ale zcela určitě korupce a organizovaný zločin nebyl na té úrovni na jaké je nyní - poučen příkladem zemí bývalého Východu. Osobně se domnívám, že k tomu všemu dala podnět privatizace na západě. Východní „lidoví“ politici užasle sledovali, jak státní majetek proudí do soukromých rukou pod heslem „Privatizace“, a se závistí si uvědomovali, že jim, kteří řídí to úžasné bohatství u nich doma, nepatří kromě privilegované pozice ředitelů nebo náměstků národních podniků vlastně nic. A to, milánkové, byl konec komunismu. Zbytek, jak se říká, už je jen historie.

Do vládních garnitur dnes nastupují noví politici zvláštního ražení, kteří si neberou servítky k ničemu, a to jak na Východě, tak na Západě. V Austrálii to došlo tak daleko, že pod heslem „Privatizace“ jsou za babku oklešťováni občané o to, co naspořily celé generace jejich předků. Na mysli mám prodej státní banky nebo elektráren ve státě Nový Jižní Wales. Bublina výkonnosti soukromých firem však pomalu splaskává. Statistika dokazuje, že i když jsou soukromé firmy rychlejší, řekněme v budování silnic a dálnic, jsou také až čtyřikrát dražší oproti bývalým státním firmám. Jejich bezpečnostní normy mohou být zneužívány, obzvláště tam, kde se dá šidit. Třeba na síle betonu nebo železa, jak dokazují rozbory budov a silnic, které se zřítily při nějakém tom zemětřesení. Ať už to bylo v Itálii, Turecku nebo naposled na Haiti.

Nechci tu dělat obhájce státního sektoru, ale nejen mně dnes dochází, že konexe, které se v poslední době vytvořily mezi soukromými firmami a státním úřednictvem, by mohly být pro další ekonomický rozvoj a sociální klid mezi obyvatelstvem vážnou hrozbou.

Korupční jednání mezi privátními a státními firmami není sice ještě tak rozšířené jako jinde, třeba v Africe, ale zcela jistě se s privatizací rozmohlo mnohem více, než dříve. Korupce jako taková je jedním z hlavních důvodů chudoby Afriky. Druhým je přelidněnost, ale to je kapitola sama pro sebe..

Do budoucna bude zajímavé sledovat, jak se s korupcí svět tu i onde vyrovná. Domnívám se, že státy s jednou politickou stranou jako Čína mají značnou výhodu. Pokud bude třeba, dokáží zasáhnout rázně a ihned, kde bude potřeba. Jestli to dokáží, riskují ovšem, že se jim zákon může později vymknout z rukou. Západ jede pomalu, ale zato v mezích zákona, vše se musí dokazovat. Afriku bych neodepisoval vůbec. Některé státy na tomto kontinentu si uvědomují, že korupci asi jen tak nevymítí, a tak začínají přemýšlet, zda by se korupce nemohla stát „legální“ součástí jednání mezi firmami a státem. Nabízené „dary“ za státní zakázku by se vedly veřejně a odtajnění by vzalo vítr z plachet podvodníkům . Státní zaměstnanci by z darů nejen platili daně, ale museli by se asi i dělit s ostatními úředníky.

Sledovat další změny ve vývinu naší planety bude zajímavé i do budoucna. Jen aby mi Pánbůh zdraví zachovati ráčil....