22.10.2019 | Svátek má Sabina


SVĚT: Zastávka u našince na ostrově Mauritius

29.1.2019

Jestliže má někdo zájem o dobu kamenného věku v dosud částečně zachované podobě, doporučuji návštěvu Nové Guineje. Její východní část – Papua-Nová Guinea - je už řadu roků nezávislou republikou se značně bující kriminalitou, ale někdy si počínající až překvapivě demokraticky. V hlavním městě Port Moresby jsem nahlédl do parlamentu, oficiálním jménem Haus Tok Tok čili „dům na povídání“ v pidgin English. Tato řeč, spolu se standardní angličtinou a s jazykem zvaným „police Motu“ tvoří trojici jazyků, jimiž zákonodárci, někteří z nich stále negramotní, se mohou na onom foru vyjadřovat. A u každého jejich stolečku je moderní zařízení, kde lze přepínat k žádanému tlumočnickému překladu. Tohle jim tam zařídil inženýr Manfred Mayboehm, který vzdor svému teutonskému jménu je našinec.

„Ale už tam není, teď chce vybudovat fabriku na ostrově Mauritius,“ informoval mě moravský veterinář v australském Melbournu.

Dost jsem zpozorněl. Naši exulanti, s anamnézou socialistické zkušenosti, zpravidla vstupují do námezdních vztahů, být zaměstnáni a vykořisťováni. Čím méně námahy a více jistot, pod penzí, s definitivou, tím lépe. Představa výnosnější, ale nejisté existence zpravidla neláká. Ještě se sem tam někdo najde jít do obchodu a služeb, statky distribuovat. Ale statky tvořit, stát se podnikatelem, starat se o provoz, prodej, vyjednávat s lačnými odbory, vycházet s obtížnými státními byrokraty, potýkat se s milionem všelijakých nutností, aby na konci vší lopoty zazářil profit? A o toto se právě pokoušel onen inženýr Mayboehm, nota bene na vzdáleném exotickém ostrově.

Tehdy jsem o Mauritiu pouze věděl, že o něm Britové kdysi vydali tuze vzácnou známku. Ostrov to býval prázdný, bez praobyvatel. První se prý dostavili Arabové a Malajci ve středověku. O těch dalších to ale víme přesně: Portugalci v šestnáctém a Holanďané v sedmnáctém století. Ti hledali bázi k občerstvení na cestě od mysu Dobré naděje, a když ji našli, pojmenovali ji po princi Mořicovi z Nassau.

Francouzové se dostavili v osmnáctém století a z Mořice se stal Ile de France. Přijeli s napudrovanými parukami, tyli z afroasijských obchodů, koření a zejména z cukrové třtiny. Na plantážích se plahočili čerstvě dovezení otroci z Afriky.

Nastalo devatenácté století, doba napoleonských válek. Francouzští bukanýři, patriotičtí korzáři, měli na ostrově základnu a ubližovali britské lodní dopravě. V roce 1810 došlo k odplatě. Ubližovaní tam vtrhli, ostrova se zmocnili, vrátili mu holandské jméno a nastolili vlastní vládu Albionu. Zrušili otroctví, osvobození se radovali a z plantáží utekli. Produkce ale nesměla váznout, a tak se koloniální vláda pustila do dovozu pracovníků z Indie. Jejich potomci teď tvoří většinu obyvatelstva. Na ostrově skrovného rozsahu (2000 km2) se teď tísní víc než milion Indů, Číňanů, Arabů, Malajců, Kreolů, též něco Evropanů, hustota obyvatelstva je o třetinu větší než v Holandsku.

V New Yorku jsem měl mauricijského studenta a ten, když se dozvěděl, že se budu potulovat tamějším směrem, tuze naléhal, abych navštívil jeho rodinu. Moc se budou všichni radovat, zejména tatínek, to je čínský mandarin a velký světák s mnoha konkubínami, tvrdil syn Raymond francouzského vzezření. A že jim hned napíše. Výborně, bude domorodý kontakt, nebudu turista – úplný outsider.

Dorazil jsem do západoaustralského Perthu, skoro přesně na opačném konci světa od amerického bydla. Na cestě do jižní Afriky, kam jsem mířil, byl Mauritius jediná možná zastávka. Někdejší Madagaskar a nynější Malagašská republika tehdy natolik zpokrokovatěla, že ji letecké společnosti raději pomíjely.

Cyklony zasahují Mauritius pod ledna do března. Byl zrovna červenec – a relatively dry season – to je dobře.

Přistáli jsme, voda se valila z nebes, až z toho byla předčasná ponurá tma. Obzor v podobě mokvajícího olova, bez náznaku naděje, že někdy bude jinak. Celníci mě odmávli a ani jim nevadila láhev francouzského koňaku vzácné značky. Nesl jsem ji jako relikvii k podarování otce studenta Raymonda, však otec je světák, majitel mnoha konkubín, pozornost jistě ocení. Zdalipak bude mít cop?

Neměl. Též mu chyběla většina chrupu. Usmíval, ošíval se udřený střízlík a promluvil na mě dvěma neznámými jazyky. Kufru se ujal jiný Číňan. Ruku mi podal bez slova.

„To je bratranec, je hluchoněmý,“ vysvětlila pohledná dívčina. „Já jsem Marisse, Raymondova sestra, velmi je nám ctí vás přivítati,“ a řekla to anglicky. Díky Bohu, Buddhovi, nebudu zcela ztracen, po ruce bude Maryša.

Abych to zkrátil: ťapkali jsme kalužemi ke koloně obstarožních taxíků, jeden nás dopravil do ubohého městysu, v domě se usmívali další rodinní příslušníci, babičky štěbetaly čínsky, ale v jiném dialektu, než jaký trošku znám z domova. Zaveden jsem do vyparáděné ložnice, špitající děvčátko mi přineslo nočník, zbrusu nový, našel jsem v něm stopu dřeviny z maloobchodního balení. Z brašny jsem vylovil tranzistorové rádio a dozvěděl se, že zítra bude špatné počasí.

Jak ze vzájemně trapného aktu pohostinství uniknout, aniž bych je připravil o krutou ztrátu tváře? Vymluvím se na krajana Manfreda, nutně ho musím vyhledat, projednat důležitý byznys a při té příležitosti uniknu někam do hotelu.

V domečku ovšem telefon neměli. S Maryšou jsme se pod deštníkem pustili do pátrání. Krajana jsem v telefonním seznamu nenašel a policajti o něm rovněž nevěděli. Ať prý se pokusím v náhorním městečku jménem Curepipe, kde sídlí vesměs běloši a domorodá smetánka.

Ostrov křižují napěchované autobusy, nebesa přestala na okamžik řádit, hodná dívenka že mě doprovodí, naskočili jsme a jeli asi hodinu. Jezdí se vlevo, v britské tradici, cukrová třtina mohutného vzrůstu na obou stranách vozovky. A všude plno lidí, vesměs Indů.

Hledáme. Za vysokými zdmi s bambusem, za květinovými stěnami, vykukoval luxus. Od jedné brány nás odehnal zahradník, ošetřující majetek ministra zahraničních věcí. Jedinou zahraniční věcí tehdy byl spor mezi Francií a Madagaskarem o jakési atoly. Po dalším pátrání jsem zahlédl bledou tvář. To jistě nebude zahradník. Byl to hledaný našinec.

Domluvili jsme se okamžitě a hned mě zval do svého sídla. „Neblázněte, proč do hotelu, místa tu máme habaděj – bez nábytku teda, ještě ho nedodali,“ osvěžil mě novinou. Vila, pronajatá za hříšný peníz, voněla novotou. Nic tam prý nedoléhá, stavěl to Ind. Mříže přikované na všech oknech, k tomu musí být důvod. Vzpomněl jsem si na Keňu, tam se rovněž moc vykrádalo. Matrace na parketách se stala mým dočasným domovem.

Slovenská manželka vřele přivítala vetřelce. Brzo bude rodit. Kolem již pobíhaly tři rozkošné blond holčičky, povídaly si jak slovensky, tak anglicky, a francouzštinu už rovněž zvládly.

Pustil jsem se do vyptávání, jak se v takové končině může Středoevropan stát podnikatelem.

Je třeba mít místního partnera a znát úplatné potentáty. Úplatní jsou patrně všichni, ale ne všichni mají v šuplíku správná schvalovací razítka. Manfred přišel s nápadem vybudovat výrobní podnik s elektrotechnikou, však to je jeho obor. Z Nové Guineje původně odjel s rodinou do Afriky a v Zambii pracoval u mezinárodní telekomunikační organizace. „Proti Zambii je to tady na Mauritiu úplná lahoda - tam se dopracovali k totální nule, není ani chleba. Toaletní papír se přiděloval jen členům vlády. To je pak kabinetní politika!“ informoval.

Chleba a rohlíky, čerstvé, voňavé, křupavé, kupujeme každé ráno u benzinové pumpy. Vše ostatní je k mání ve francouzském supermarketu Prisunic. Táž firma s jménem jakoby jihoslovanského původu, zdobí zbylé francouzské državy, od Martiniku po Novou Kaledonii. K mání všechno – vína, paté, veletucet druhů sýra.

S Manfredem jsme jeli k dokům. Po měsících čekání konečně dorazila loď a na ní bedna se vzácným zařízením a já že mu pomůžu dohlédnout na bezpečné vylodění. Leč byli jsme tam málo platní. Lano se utrhlo s shrabovali jsme vesměs trosky.

Na ledacos se lze podívat. Korálové útesy, laguny, vodopády, sopečné krátery. Kdo se ponoří do hlubin, může se potkat s množstvím ztroskotaných plavidel. Kostelíky, svatostánky, mešity a pagody jsou k vidění i v ohyzdných městysech s rezavými plechovými střechami. Vandrovat pralesem v blízkosti hory Trois Mamelles čili Tří ňader. V kraji převládají zelené lány s cukrovou třtinou. U jihozápadního pobřeží civím na strmý kopec. Kdo kdy došel k australskému Ayers Rock, ceylonské Sigirii, sicilskému Cefalu či aspoň k českému Řípu, bude mít jakousi představu o mauricijském bochánku. Tehdy byl v soukromém vlastnictví jednoho Francouze. Na svazích bylo roztroušeno několik modernistických staveb, na každé jakoby otisk Le Corbusierova tvůrčího palce, a každý výtvor trošku jinačí. Ze svahu se dívaly na tamější hinduisticko-mohamedánsko-křesťanský svět. Až úplně dole u horské paty se v trávě šinuly želvy ve tvaru a téměř i velikosti brouků volkswagenů.

Hlavní město Port Louis je horké, čpící, částečně smradlavé. Kreolské stavby s ornátním kováním a balkonky připomínaly New Orleans či někdejší Haiti. S indickou většinou a čínským přispěním obchodnický duch ovšem kvete. Bylo tam snad víc směnáren než v Curychu. Strkali mi rupie a chtěli mé peníze a jen co se tak stalo, jiní chtěli mé rupie výměnou za hodinky, všelijaké zbytečnosti, chtěli mě vozit tam, kam jsem nechtěl, ale Manfred věděl, jak je odhánět. Starší mohamedáni se podobali Solženicynovi: týž střih vousu, táž autoritativní přísnost. Na poště jsem koupil skutečně modré známky, nalepit na pohlednice a rozeslat do světa.

Nezdálo se, že by s výjimkou Kreolů některá z etnických skupin bažila po asimilaci. Není to jen věcí pokožky: dělí je řeč, náboženství, mravy, tradice, status. Mnohotvárný to svět, který ale vůbec nezajímá rostoucí davy evropských turistů uvelebených v oázách na břehu s hebkým pískem. S některými jsem si popovídal a ani jeden nevylezl mimo vyhrazený předplacený prostor. Však měli právo se nezajímat. Byli na dovolené.

Teď se tam jezdí rekreovat i Češi – na ostrov, jehož nemajetný domorodec věnoval velké jmění na konto politické strany, kterou založil předchozí prezident Václav Klaus.

K O N E C



Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.