Blíží se nejen londýnská olympiáda, ale také 40. výročí masakru, k němuž došlo na té mnichovské.

Na letních hrách 1972 byla přepadena izraelská olympijská vesnice. Útočníky byli arabští teroristé, kteří zavraždili jedenáct členů výpravy židovského státu. Sportovce, trenéry, rozhodčí.

Iniciativa, o níž pojednává tento text, nevznikla až letos. Je staršího data, nicméně zmíněné výročí jí dodává na významu.

To, co se stalo 5. září 1972 v Mnichově bylo ďábelské, podlé, tragické. Mělo podobu toho nejděsivějšího protikladu olympijského ideálu. Nemělo by být zapomenuto. Proto spatřila světlo světa on line petice adresovaná Mezinárodnímu olympijskému výboru. S výzvou, aby během zahajovacího olympijského ceremoniálu byla držena minuta ticha na památku zavražděných Izraelců. Nejen na hrách v Londýně, ale i na všech dalších.

Organizátoři úzce spolupracují s Ankie Spitzerovou, vdovou po Andre Spitzerovi, v Mnichově zavražděném trenérovi šermířů. V průvodním dopise paní Spitzerová mimo jiné napsala: Žádám o jedinou minutu ticha. Tím dáme světu jasně najevo, že tragédie z Mnichova 1972 se nebude nikdy opakovat.

Mnozí možná namítnou: Vždyť je to už čtyřicet let. Já odpovídám: Právě proto!

Kdo ze čtenářů tohoto příspěvku má tu krvavou záležitost trvale ve své paměti? Anebo alespoň v těchto dnech, kdy se o olympijském Londýnu 2012 mluví stále častěji?

Nic si nenamlouvejme: většina lidí kolem nás na mnichovské peklo dávno zapomněla. Minuta ticha jednou za čtyři roky – chtějí toho ti, kdo nezapomněli, tak mnoho?

Mohlo by se zdát, že na zmíněnou výzvu nelze dát zápornou odpověď. Také jsem v to doufal. Ze špatného úsudku nejen mě vyvedla Emmanuelle Moreau, šéfka oddělení MOV pro styk s médii. Zdvořile iniciativu odmítla.

Její slova: MOV vzdal čest památce sportovců, kteří tragicky zahynuli v Mnichově v roce 1972 při několika příležitostech a bude tak činit i nadále. Vzápětí ale dodala, že se vzpomínkou na ně se při zahajovacím ceremoniálu v Londýně nepočítá.

Škoda a chyba. Politováníhodná chyba.

Jistě, Izrael pořádá na každých Hrách tradiční recepci k uctění památky obětí, na níž je MOV vždy významně zastoupen. Londýn nebude výjimkou.

To je chvályhodné. Nicméně minuta ticha při celosvětově přenášeném zahajovacím ceremoniálu je přece jenom něco jiného.

Ankie Spitzerová nesleduje žádné politické nebo náboženské cíle. Pouze si myslí, že její manžel a ostatní zavraždění olympionici by si takovouto poctu zasloužili. Do Mnichova přece přijeli v míru, přátelství a se sportovním duchem. Byli členy široké olympijské rodiny.

Jaká příležitost k připomenutí nejhanebnějšího protiolympijské zla v dějinách může být vhodnější než zahajovací ceremoniál?