Nešťastného vývoje naší republiky se obávám už delší dobu. Proto jsem své zamyšlení Mám strach o naši zemi (Reflex 39) psal. Nebylo tedy odezvou na rozhodnutí amerického prezidenta Baracka Obamy zrušit ve střední Evropě antiraketovou základnu, jak si někteří kritici mysleli. Své obavy jsem začal formulovat do počítače začátkem srpna. Za měsíc jsem měl hotovou první verzi článku a 5. září jsem ji rozeslal k oponentuře několika známým od Brna až po kanadský Vancouver. Dostal jsem od nich pár poznámek, které jsem zapracoval do další verze, a i tu jsem konzultoval s několika přáteli včetně lidí z českých zpravodajských služeb. Až v pátek 11. září odpoledne jsem rukopis poslal do redakce Reflexu. A následující týden jsem jeho text ještě dvakrát aktualizoval – včetně odezvy na Obamu. Definitivní verze byla hotová ve čtvrtek 17. září a vyšla o týden později.

„Ty nemáš rád Rusy!“ zaútočilo na mě několik kolegů v žertu po tom, co článek vyšel. Nemají pravdu. Měl jsem v Rusku několik velmi dobrých přátel, většina už bohužel zemřela. Velice jsem si porozuměl s předním raketovým konstruktérem a kosmonautem Konstantinem Feoktistovem, k němuž mě od jara 1968 vodil kamarád Sláva Golovanov, kosmonautický reportér a spisovatel. U Feoktistova jsme vždycky prodiskutovali politickou situaci – k mému údivu za hlasitě puštěného rádia, protože i on se obával odposlechu. Voloďa Gubarev, vedoucí oddělení vědy v deníku Pravda, se mě v září 1989 zeptal: „Kdy se u vás stane prezidentem Havel?“ Golovanov mě ve stejné době zavedl k zástupkyni šéfredaktora deníku Komsomolskaja pravda. Dala mi všechna svoje telefonní čísla, měl jsem jí volat, kdyby se u nás něco mimořádného dělo. Zatelefonoval jsem jí hned po 17. listopadu – mé informace dávala do novin, protože jejich pražský korespondent byl prý pod vlivem konzervativní ambasády. Přátelil jsem se i s některými dalšími lidmi – a všichni se omlouvali za vojenský vpád v srpnu 1968. A samozřejmě byli i někteří přesvědčení komunisté, s nimiž jsem mluvil opatrně.

Mým přátelům vadila studená válka, pronásledování disidentů a cenzura. Když jsme při debatě u Feoktistova narazili na studii tvůrce vodíkové bomby Andreje Sacharova o konvergenci socialismu a kapitalismu, překvapil mě: „Tu práci jsme v naší konstrukční kanceláři prodiskutovali.“ Takovou možnost by uvítali.

Byli ruští vlastenci, někteří – jako Golovanov a Feoktistov – vynikali evropským anebo i světovým nadhledem. Myslím, že s většinou bych se dnes shodl, že vlna imperialismu, jaká se projevuje po nástupu Vladimíra Putina do Kremlu, neprospěje ani Rusku, ani světu.

Udivilo mne, že takový politolog, jakým je profesor Rudolf Kučera (RX 40/2009), tohle nebezpečí přicházející z Moskvy nevidí. Souhlasím s ním, že Rusko tíží problémy s Čínou, ale nemohu si pomoct – expanze ruského kapitálu do Evropy je ohromná. A ten, kdo vlastní určitou část ekonomiky, ten se také snaží působit na politické špičky, aby mu vycházely vstříc. Místo vojenské okupace tedy hrozí okupace ekonomická.

Musím dát za pravdu Luboši Dobrovskému, který celoživotně sleduje Rusko, v letech 1996–2000 tam byl velvyslancem. Loni řekl v interview pro Mezinárodní politiku, že tato země „usiluje o obnovení respektu ke svým zájmům, zejména v oblastech, které se dostaly do jeho ekonomicko-politického a vojenského vlivu jako ,výsledek druhé světové války‘. To je podle mého názoru základní imperiální princip ruské zahraniční politiky a je v jistém smyslu výrazem určité ruské programové slabosti.“

Ještě dál zašel zpravodaj britského listu Economist Edward Lucas v nedávno vydané knize Nová studená válka. I on se děsí: „Západ novou studenou válku prohrává, přitom téměř ani nebere na vědomí, že začala. Putin a jeho kremelští spojenci se v Rusku chopili moci, vrhli temný stín na východní polovinu kontinentu a vybudovali si mohutné předmostí v hlavních západních zemích. Odhodlání jim vzdorovat je znepokojivě slabé.“ To platí i pro nás.

Na expanzi ukazuje i ruská špionáž. Britský deník Times v květnu 2007 napsal, že počet ruských vyzvědačů ve Spojených státech se už dostal na úroveň nejhorších let minulé studené války. Jejich agresivitu srovnával Bílý dům s agresivitou Číňanů. V září 2003 uvedl vždy dobře informovaný britský server Jane’s Intelligence Digest, že příkaz k rozšíření výzvědné činnosti v Evropě a v Severní Americe dal sám prezident Putin. U nás má ze 160–170 ruských diplomatů a technických pracovníků na velvyslanectví a dvou konzulátech špionážní poslání asi polovina těchto lidí.

Moji obavu o budoucnost České republiky komentovali čtenáři, přátelé psali na moji internetovou adresu. Hodně z nich mi dalo zapravdu, další polemizovali s některými mými pohledy. A hlavně připomínali bídu české politiky, stejně jako Kučera. Všechnu vinu nemůžeme připsat jenom předsedovi socialistů Jiřímu Paroubkovi, i když se o něm vyjadřovali vesměs pohrdavě, nýbrž i dalším politikům.

Česká republika je zakotvena v EU a NATO, ale někteří politici tuto vazbu zpochybňují – upozornil expremiér Mirek Topolánek 6. října na mezinárodní konferenci Dvacet let poté. Podle něho by mohlo spojenectví sociálních demokratů a komunistů po jarních volbách naše euroatlantické postavení narušit. Dodávám: za asistence prezidenta Václava Klause, jehož rusofilství nechápu.

Je důležité o věcech národní bezpečnosti nahlas mluvit. Jestli k tomu přispěl můj článek, jsem spokojen.

Po drobném zkrácení otištěno v týdeníku Reflex 15. 10. 2009, číslo 41

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz