Švejkův stát, kde se „všechno vykecá“, ukázal, že je s to domluvit svobodu pro rukojmí

Jsou chvíle, kdy noviny mohou napsat, že mlžení státu a jeho představitelů dokládá dobrou věc, ba profesionalitu. Ačkoliv jindy to stejní lidé ve stejných novinách za mlžení schytávají. Taková chvíle nastala v sobotu. Dvě Češky, jež strávily dva roky coby rukojmí a lidé už nad jejich osudem lámali hůl, se náhle zjevily na svobodě a stát říká: No comment.

Je to správně, ač ta metoda vede ke spekulacím. Spekuluje se o tom, kdo svobodu dívek vyjednal, jakým prostřednictvím a hlavně za co. Česko je přece součástí Západu, který si cení lidského života, ale též se odmítá nechat vydírat a unisono přísahá: s teroristy se nejedná. Nepodrazilo vyjednání svobody pro Antonii Chrásteckou a Hanu Humpálovou tuto zásadu, ba naši příslušnost k Západu?

Z vyššího principu mravního asi ano. Ale kdo ten argument zdvihá, ať vzápětí dodá, které západní státy se jím do puntíku řídí. De facto žádný. Západní praxe je taková, že s únosci se vyjednává, také se jim platí, ale tyto postupy se zásadně nekomentují. Nesmí se to prostě „vykecat“, a už vůbec ne předem.

Hlavně zvládnout řemeslo

Žádný stát není tak silný, aby s únosci, teroristy či brutálními režimy absolutně nevyjednával. Platí to i pro státy, které jsou rétoricky či legislativně velmi pevné.

USA principiálně odmítají vyjednávat a už vůbec neplatí za rukojmí. Jenže už v 80. letech uzavřely obchod „Iran-contras“, kdy dodaly zbraně Íránu za propuštění Američanů zadržovaných v Teheránu. A když se nějaký Američan nechá zatknout v Severní Koreji, jeho svobodu jedou osobně vyjednávat bývalí prezidenti jako Bill Clinton nebo James Carter.

Izrael je k teroristům nelítostný. Ale jen do chvíle, kdy je do Gazy unesen voják Gilad Šalit. Pak je za jeho svobodu propuštěno 1027 palestinských vězňů včetně teroristů – a schválí to izraelský soud.

Italský zákon zakazuje platit únoscům i jen vyjednávat s nimi. Nezabránil však ani braní italských rukojmí, ani spekulacím o výkupném za jejich svobodu (řekne-li člen kontrolního výboru sněmovny „Osobně si myslím, že výkupné zaplaceno bylo“, má to svou váhu).

V tomto srovnání není dojednání svobody pro Antonii Chrásteckou a Hanu Humpálovou ničím, co by se západní praxi vymykalo. Nevymyká se ani výkupné, pokud zaplaceno bylo. Západní praxe se ale může lišit v tom, nakolik se vyjednávání podaří utajit před médii. A tady lze říci, že český stát obstál – navíc ne poprvé.

Lidé už to asi zapomněli, ale před třemi roky stát podobně uspěl v případě tří Čechů zadržovaných v Zambii (fotili u letecké základny). I tehdy je stát dostal domů bez vysvětlení a komentáře. „Důležité je,“ napsali jsme tehdy, „že stát, který bývá spojován spíše se Švejkem než s Jamesem Bondem, toto řemeslo zvládá.“

Na tom není co měnit, i když někdo namítne, že James Bond by výkupné neplatil. Tvrdě postupuje třeba Francie. Když před čtyřmi lety unesli teroristé v Nigeru dva Francouze, francouzské vrtulníky z Burkiny Faso zlikvidovaly únosce i s rukojmími. To je principiální. Ale teď upřímně. Jste si jisti, že takto by měla – kdyby na to měla prostředky i „koule“ – postupovat i Česká republika?

Vyjednávání s únosci je těžké. Neplatí tu žádná norma. Nelze stanovit jasnou hranici mezi loupežníky (jimž platit lze) a teroristy (jimž platit nelze). Není „klíč k určování teroristů“. Stačí si vzít Katar, s jehož pomocí byly unesené dívky lokalizovány a jejich svoboda dojednána.

Katar je stát, který má v poměru k populaci extrémně silný vliv. Ten dvoumilionový emirát založil prestižní televizi al-Džazíra. Zlobboval si pořadatelství fotbalového šampionátu. Těží ze spojenectví se Západem. Ale též podporuje sunnity tam, kde se cítí ohroženi. V praxi Katar pomohl ke svobodě českým dívkám, ale též financoval Islámský stát. S kým tedy máme tu čest? Se spojencem Západu? S rizikovým partnerem? Nebo se sponzorem teroru? A něco podobného platí o turecké charitě IHH.

Výkupné? To přece platila charita

Případy úspěšně osvobozených rukojmí jsou velmi individuální, těžko z nich lze vyvozovat nějaké obecné poučení. Přesto jedno široce sdílené běhá na webu: ty holky udělaly velkou hloupost a měly víc štěstí než rozumu. Zkusme takové řeči nepřepínat.

Antonie Chráctecká a Hana Humpálová strávily dva roky v permanentním stresu, v situaci, v níž si každý člověk stále dokola přehrává v hlavě, jakou udělal hloupost a co měl udělat jinak. Teď jsou na svobodě doma, ale slyší to zas. Přitom ty dívky nevyrazily na sebevražednou misi. Jely linkovým autobusem s ozbrojeným doprovodem. Kolik Evropanů včetně Čechů projelo tutéž trasu před nimi, aniž by se jim něco stalo? Teprve kdybychom měli před očima toto číslo, mohli bychom posuzovat, do jaké míry byl plán Antonie a Hany sebevražedný.

Je dobře, že stát takové poučení neanalyzoval, ale podle svých možností jednal. A že i v zemi, kde „se všechno vykecá“, udržel vyjednávání pod pokličkou. Myslíte si snad, že výkupné zaplatil stát? Kdepak, to byla charita IHH. No comment.

LN, 31.3.2015