Americký prezident Barack Obama se očividně pokládá pokud ne za zázračného léčitele politických neduhů lidstva, pak přinejmenším za zdatného zprostředkovatele ve „střetu civilizací“. Takovým „nabídnutím ruky“ muslimskému světu se měl stát jeho usmiřovací projev v Káhiře. Nesnadná je role státníka, který shlíží na hříšný svět z apoštolských výšin a chce měřit všem stejně. Právě snaha měřit všem stejně však vyzněla v Obamově projevu obzvlášť falešně a zavdala americkému tisku důvod k podezření, že je „jedna jeho ruka delší“.

Vyvažování vypadalo zhruba takto. Na jedné straně USA pomáhaly svrhnout íránskou vládu, zatímco na druhé „Írán hrál určitou roli (sic!) v braní rukojmí a násilnostech proti americkým vojákům a civilistům“. Na jedné straně „rozdíly mezi sunnity a šíity mívají občas tragické následky“ a na druhé se náboženská nesnášenlivost Západu projevuje v zákazu nošení hidžábů. Na jedné straně dobrotivý řečník poukazuje na výhody vzdělání žen pro muslimskou společnost, ale na druhé přispěchal s ujištěním, že „zápas za jejich rovnoprávnost je dnes aktuální i pro veškeré aspekty amerického života“.

V USA se určitě najdou případy, kdy ženské softbalové týmy dostávají finance z univerzitních rozpočtů méně ochotně než jejich mužské protějšky. V podstatě stejně pobuřující se však Obamovi jeví, že mladé Arabky bývají zbity na ulici za odhalený kotník, afghánské dívky kvůli návštěvě školy riskují kyselinu v obličeji a íránské ženy jsou běžně kamenovány za nevěru. Nikdo však není dokonalý. A platí to i pro Obamovu kulturní vyváženost. Člověk je zajisté tvor slabý a omylný. Neznamená to však, že všechny zlé skutky mají stejnou váhu. Americkou rozvědkou podporovaný státní převrat v Íránu před 56 lety v žádném případě nevyváží braní rukojmí, uřezávání hlav, bombové útoky a jiné zlotřilosti, jež 30 let prováděl teheránský režim, který i Obamův Bílý dům označuje za „nejaktivnějšího sponzora světového terorismu“.

O zákazu nošení šátků na francouzských školách lze diskutovat. A diskutuje se. Paříž tvrdí, že tímto opatřením chrání před fundamentalisty muslimské ženy, které se chtějí podobat sekularizovanému prostředí. Obdobné nařízení ostatně platí i ve většinově muslimském Turecku. Klást rovnítko mezi tento zákaz a brutální pronásledování Koptů, maronitů, bahajů, Drúzů a jiných náboženských a etnických (neřkuli sexuálních) menšin však vyžaduje notnou dávku pokleslého cynismu.

Nestejný metr používá Barack Obama i pro ústřední problém blízkovýchodního konfliktu. Zvěstuje Izraelcům a Palestincům řešení „dvou států“, jako by nevěděl, že je po mnoho desítek let stále znovu přijímali Izraelci a zamítali Arabové. Za největší překážku míru pokládá židovské osady na západním břehu Jordánu, a proto přísně žádá, aby byla odstraněna jakákoli přítomnost Židů na územích, na nichž má vzniknout palestinský stát. Za postačující podmínku mírového soužití však současně uznává „zastavení palestinských násilností“. Žádný Izraelec, ani nejzarytější odpůrce osadnického hnutí, si nedovede představit mírová jednání se sousedy, dokud z jejich školních učebnic, televizních pořadů a nedělních kázání mulláhů nezmizí propaganda rasové nenávisti vůči Židům a sliby je vymýtit. Zmínil se božský Obama ve svém panegyriku o nevhodnosti nenávistné propagandy v dnešním světě, natož vůči sousedům? Ani náhodou.

Způsob, jímž Obama hájí právo Izraele na existenci, je ve skutečnosti zákeřným argumentem proti němu. „Touha Židů mít vlastní domovinu,“ prohlásil, „má původ v nedávné tragické historii, kterou nelze popírat.“ V celém světě sdílí kromě Obamy názor, že Izrael vznikl v důsledku holokaustu, jen Mahmúd Ahmadínežád, neboť mu to umožňuje hned v další větě žádat odstranění cizího útvaru z regionu. Neví-li americký prezident, že Židé i v nejzazší diaspoře dva tisíce let každoročně opakovali modlitbu „ať mi uschne pravice, zapomenu-li na tebe, Jeruzaléme“, nemůže se divit, že v Izraeli nebyl jeho káhirský projev přijat s nadšením.

V USA břitký komentátor listu The Washington Post nabyl z vystoupení prezidenta nelichotivého dojmu: „Obama se nepochybně domnívá, že morální nezaujatostí a flagelantskou apologetikou demonstruje historickou velkorysost. Naopak. Ukazuje lacinou povýšeneckou shovívavost, nenasytný hlad po potlesku a ochotu překrucovat historii kvůli politickému účinku. Zglajchšaltování není známkou morálního vůdcovství, ale rezignace na morálku. Rádoby nadpozemský pohled shora na vlastní zemi a historii není znakem řečníkovy transcendence, nýbrž znepokojivě nevyhraněného vztahu k nim.“

Týdeník EURO 25/2009

Autor je publicista