Studená válka, která se vede mezi Washingtonem a Moskvou, se přelila z diplomatických vzkazů a novinových stránek na atletický ovál.

Mezinárodní antidopingové laboratoře přišly se sdělením, že ruští atleti berou zakázané posilující látky a že by se jim kvůli tomu měla zakázat účast na olympiádě příští rok v Riu. Naše média se ihned začala předhánět s projevy odsudku nedobrého chování ruských sportovců a namnoze téměř vyjádřila požadavek, aby mezinárodní atletická federace přikročila k tomu vyloučení.

Téměř všichni redaktoři mainstreamových médií (na rozdíl od mnoha zdrojů webových) zcela pominuli zásadní fakta. Jednak: v Rusku je sport státně reprezentační záležitostí, stát na sport dává mnoho prostředků, je tam velmi pevná organizace sportu od základní tělovýchovy až po sport vrcholový.

Když se tedy provalí dopingová aféra, je samozřejmé, že v tom má prsty nejen dopující sportovec, ale i celé „načalstvo“. Nikdo se ale neptá, jak je tomu jinde ve světě, kde je sport víceméně soukromou komoditou.

Nezmiňuje se, že sportovní kluby jsou např. v USA majetkem soukromníků, kteří nesporně též dbají o maximální výkony, a pokud se provalí doping, je na oplátku jisté, že v tom nejel sportovec sám, nýbrž jeho „vlastník“.

A druhá věc: voláme tu po uplatnění principu kolektivní viny. Ale to se v jiných případech nedělo a neděje. Jen pro připomenutí: Kanadský sprinter jamajského původu Ben Johnson vyhrál v září roku 1988 olympijské hry v Soulu ve sprintu na 100 metrů, navíc v novém světovém rekordu.

Ovšem pouhé tři dny poté oznámili dopingoví komisaři jeho pozitivní testování na stanozol. Johnson přišel o olympijské zlato a z historických tabulek byly vymazány jeho dva světové rekordy. Trenér potrestaného sprintera následně přiznal, že Johnsonovi podával doping už od roku 1981, zároveň ale dodal, že dělal pouze to, co všichni ostatní.

Nutno dodat, že pět z osmi finalistů závodu na 100 metrů v Soulu bylo za svou kariéru potrestáno za doping. Britský sprinter Linford Christie, olympijský vítěz a evropský rekordman, byl v únoru 1999 usvědčen z užití anabolického steroidu nandrolonu a potrestán „stopkou“ na dva roky.

Americká sprinterka Kelli Whiteová v srpnu 2003 vyhrála jak stometrovou, tak dvojnásobnou trať na mistrovství světa v Paříži. Záhy bylo ale zveřejněno, že byla pozitivně testována na modafinil. Whiteová navíc přiznala, že používala také krevní doping, steroidy a testosteron. Byly jí odebrány obě zlaté medaile a sportovní kariéra zákazem přerušena na dva roky.

Britský sprinter Dwain Chambers byl v únoru 2004 potrestán dvouletým zákazem činnosti za používání steroidu THG. Stejný trest za stejný prohřešek později čekal také světového rekordmana v běhu na 100 metrů Američana Tima Montgomeryho.

Tak bych mohl pokračovat ještě velmi dlouho. Výčet atletů ze všech koutů západního světa, kteří byli přistiženi s nepovolenou chemikálií v krvi, je obsáhlý. Vždy po odhalení činu následoval trest, a to je jedině dobře. V čem je ale rozdíl oproti dnešní kauze ruských atletů?

Ještě nikdy se za doping jednotlivců netrestaly celé týmy, či dokonce státní výpravy na mezinárodní sportovní klání. To je novum vyprodukované dnešní politickou situací. Naši novináři tomu tleskají, ale je to nejen nesmyslné, ale taky nebezpečné.

Vzdaluje to Rusko západnímu světu a naopak a tlačí to Moskvu do náruče Pekingu. Tak jako mají dnes asijské mocnosti svou mezinárodní banku, chystají vlastní konkurenční internet a směnitelnou měnu, chceme, aby se konala nějaká vzdoroolympiáda? A k čemu by to bylo dobré?