... otevřená diskriminace na konci

Jsou na světě absurdity, k nimž se člověk vyjadřuje s krajní nechutí. Například k nejnovějšímu byrokratickému výmyslu Evropské komise, který se týká označování izraelských výrobků.

Leč morální povinnost hájit pravdu a zdravý rozum volá.

Kdyby nešlo o záležitost s tak závažným politickým a historickým kontextem, dalo by se to celé označit za další bruselskou „ptákovinu“. Jde o to, že izraelské produkty pocházející z teritoria nacházejícího se za linií příměří, která platila mezi Izraelem a Jordánskem do 4. června 1967, nemohou nést označení „Made in Israel“ či „Product from Israel“, ale musí na nich být uvedeno, že jde o výrobky dovážené do EU z izraelských (tj. židovských) osad na Západním břehu.

Totéž se týká Golanských výšin, jejichž větší část Izrael z bezpečnostních důvodů v roce 1981 anektoval, jakož i – a to je absurdita absurdit – východní část izraelského hlavního města Jeruzaléma.

Bruselská logika:Země izraelská není Izrael. Judea a Samaří je Palestina

Evropská komise považuje izraelskou přítomnost v této (v nadpisu odstavce uvedené) části historické Palestiny za „izraelskou okupaci“ a argumentuje tím, že Západní břeh nerovná se Izrael. Ovšem Západní břeh nerovná se ani žádný jiný stát, tím méně stát Palestina. Důvod je zřejmý: o politickém osudu Západního břehu rozhodne definitivní uspořádání smluvně dohodnuté mezi izraelskou vládou a reprezentací palestinských Arabů.

Než se tak stane, platí Dohody z Oslo, podle nichž je Západní břeh rozdělen do tří zón A, B a C, přičemž obě strany, Izraelci i palestinští Arabové, se podle stanoveného klíče dělí o civilní správu i zajištění bezpečnosti. Není tedy jasné, o jaké okupaci Evropská komise mluví, je-li izraelská vojenská i civilní přítomnost na Západním břehu smluvně zaručena. Navíc: Izrael Západní břeh neanektoval, na rozdíl od Golanských výšin, k čemuž vedly více než zřejmé bezpečnostní důvody.

Tři zóny:
A ... pod plnou civilní i bezpečnostní kontrolou Palestinskoarabské autonomie
B ... pod civilní kontrolou Palestinskoarabské autonomie a bezpečnostní kontrolou Izraele
C ... pod plnou izraelskou kontrolou

Jen pro připomenutí: když Izrael Západní břeh ve válce s Araby v roce 1967 obsadil, jednalo se o území Jordánska (žádný suverénní arabský stát jménem Palestina v té době a ani nikdy v historii neexistoval). Hovořit o okupaci by tedy bylo možné pouze v souvislosti s Jordánskem, které se ovšem tohoto území vzdalo, což potvrdila izraelsko-jordánská mírová smlouva 1994. Západní břeh je tudíž územím sporným, které si nárokuje jak Izrael, tak palestinští Arabové. Z toho je zřejmé, že řešením je kompromis. A kompromis není 100 procent pro Araby, 0 procent pro Židy. Pokud by tomu tak mělo být – a přesně tak si to palestinští Arabové představují –, pak by muselo platit i „B“: že se všichni Arabové žijící v Izraeli (v jeho hranicích tvořených linií příměří z let 1949-1967) vystěhují (třeba na Západní břeh) a poměr 100:0 bude platit férově pro obě strany.

O něčem takovém nechtějí ovšem Arabové ani slyšet a jejich ideálem pro Západní břeh je stejný model, jaký funguje v Pásmu Gazy: 100 % Arabů, 0 % Židů.

Vraťme se ale zpět k našemu námětu. Jestliže Arabové považují celý Západní břeh za svůj, tedy za Palestinu, a svět včetně EU to akceptuje, proč by druhá strana nemohla považovat alespoň část Západního břehu, tedy zónu C, v níž je dle smlouvy z Oslo uplatňována plná civilní i bezpečnostní svrchovanost Izraele, za Izrael? Jistěže může! I s přihlédnutím k tomu, že Západní břeh rovná se historická Judea a Samaří a to se rovná Erec Jisrael neboli Země izraelská.

Co tedy Evropská komise svým členům „doporučuje“? Klíčové informace jsou v článcích 9 a 10 jejího dokumentu z 11/11 (anglický originál na obrázku):

článek 9: Výrobek, který nepochází z osad, by měl být označen (anglická verze) „Product from the West Bank (Palestinian product)“ nebo „Product from Gaza“ anebo - pozor - „Product from Palestine“.
Článek 10: Výrobky, které pocházejí z izraelských osad, mají být označeny takto: „Product from the West Bank (Israeli settlement)“, v případě Golan pak „Product from the Golan Hights (Israeli settlement).

Můžeme tedy shrnout například takto: Vyrobí-li Arabové v zóně A (plná civilní i bezpečnostní suverenita Palestinské národní autonomie) Západního břehu nějaký produkt a exportují-li jej s označením „Product from Palestine“, je to dle Evropské komise v souladu s její směrnicí, čili v pořádku. Vyrobí-li ale Židé v zóně C Západního břehu nějaký produkt a exportují-li jej s označením „Product from Israel“, je oheň na střeše: Evropská komise něco takového nepřipouští. Není to nic jiného než dvojí metr, postoj pohříchu jednostranně protiizraelský, že i bílý písek Sahary se musí červenat.

Jak patrno, nové opatření Evropské komise víc než o čem jiném vypovídá o politice EU. Ta, jindy až úzkostlivě dbající na rovnost a politickou korektnost, je vůči Izraeli viditelně diskriminační.

Zbývá jediné: aby židovské produkty dovážené do EU ze Západního břehu byly označeny jednotným symbolem - žlutou Davidovou hvězdou a nápisem „Z židovské osady“. Nejlépe v němčině.

Zvrácenost lídrů autonomie

Vysocí představitelé Palestinskoarabské autonomie na Západním břehu vyjádřili uspokojení nad krokem Evropské komise, ale pouze částečné. Je to sice krok správným směrem, ale nedostatečný: jich cílem je dosažení úplného bojkotu židovských výrobků pocházejících z provozoven na Západním břehu, potažmo nulová varianta – žádná taková provozovna či výrobní jednotka na tomto území.

Co by to znamenalo v praxi, můžeme ilustrovat na příkladu nám všem dobře známého výrobníku sifonu značky SodaStream. Jeden jeho závod se nachází v Mišoru Adumim pár kilometrů na východ od Jeruzaléma, tedy už na Západním břehu. Podle obsáhlého reportážního článku v Times of Israel z 3/2/2014 zaměstnává na 1300 pracovníků, z toho drtivou většinu (950) tvoří Arabové, přičemž více než polovina z nich (500) žije na Západním břehu, ostatní dojíždějí z „vnitřního“ Izraele. Kromě nich pracuje v tomto podniku 350 Židů.

Vedení firmy se rozhodlo, ve snaze ušetřit výrobní náklady, přemístit (snad v roce 2016) závod z Mišoru Adumum do Lehavim v Negevské poušti, tedy do hranic Izraele z let 1949-1967. Politici autonomie mohou jásat, méně ovšem arabští zaměstnanci, mezi nimi i mladá paní Nahida Faresová. Ta, ač vysokoškolsky vzdělaná, nemohla najít v Palestinskoarabské autonomii práci. (Poznámka autora blogu: Lídři autonomie by udělali lépe, kdyby místo politikaření, podněcování k nenávisti a protiizraelským útokům a oddávání se nereálným chimérám zaměřili pozornost na to, aby se zlepšila životní úroveň občanů samosprávy.) A i kdyby práci našla, vydělala by si 1500 až 2000 nových izraelských šekelů (NIS = 6,45 českých korun dle XE Curency Converteru z 13/11), zatímco v SodaStreamu jsou mzdy třikrát vyšší, tedy 4500 až 6000 NIS. Paní Nahida to srovnává s platem svého muže, který pracuje jako důstojník palestinské policie a jeho plat je 2000 NIS. Nehledě k dalším výhodám (lepší sociální systém než v autonomii, zajištěná doprava apod.). Pracovní doba je od 7:00 do 19:00 s přestávkami 15-30 minut každé dvě hodiny. V závodě je také samozřejmě zajištěno stravování.

O to všechno Arabové zaměstnaní v mišoadumimském výrobním závodě přijdou a jsou z toho samozřejmě nešťastní. Co by to znamenalo, kdyby – hypoteticky – musely všechny firmy, společnosti, farmy a provozovny zaměstnávající Araby Západní břeh opustit? Arabům by se okamžitě dramaticky snížila životní úroveň a dostali by se do neblahé životní situace, neboť sehnat u arabských zaměstnavatelů džob byť „jen“ za 4000 NIS je naprostá iluze.

Viděno prakticky jeví se situace na Západním břehu poněkud jinak než optikou arabského nacionalismu. Výhody, které pro arabské obyvatele plynou z izraelské přítomnosti na Západním břehu, ovšem jejich vůdce příliš nezajímají.

Inu, pošetilost mocných.

Stejskal.estranky.cz