Předesílám, než se pustím v této úvaze dál, že nejsem údem církve katolické. Křesťan jsem, protože na to mám v šupleti lejstro; v době mého zrodu se ještě nevydávaly rodné listy, nýbrž křestní, a tam to stojí psáno, farním úřadem potvrzeno. I do kostelíčka si rád zajdu, ale spíš do katolického, plného posvátného tajemna, v němž duše cítí přítomnost čehosi vyššího, lidskými smysly nepojatelného, to evangelické modlitebny tak dobře nedovedou. Jinak, doznávám, si o lecčem z křesťanské věrouky myslím své; nechce se mi, či spíš nedokážu brát tak úplně doslova všechno, co čítám v Písmu svatém. Aniž bych naopak byl ateistou; svou představu nejvyšší tvořivé a řídící síly mám, nikomu se s tím však nevnucuji. Nemuselo by mi tudíž být nic do toho, co tropí Jeho Svatost papež František I., ale málo platné, je křesťanská tradice jedním ze sloupů, na nichž stojí naše civilizace a úřad papežský jednou z nejvlivnějších institucí tohoto světa, takže mi do toho přece jen něco je.

Abych to pověděl naplno, z kůže jsem mohl vyletět dozvěděv se, co Svatý otec vypustil úst v jakési blíže neurčené souvislosti s těmi uprchlickými patáliemi. Chystáme se zanedlouho slavit Vánoce, ale to je, vězme, za těchto okolností opičárna. Ani Písmo svaté neuniklo kritickému pohledu pastýře duší: jest bible ruční granát v dětském pokoji. Sluchu svému věřit nemohu: zbláznil se Svatý otec František? Nu, nezbláznil. Jen přehnal ušlechtilou křesťanskou zásadu soucitu s chudými a znevýhodněnými do extrému: vy si tady stavíte vánoční stromečky a tamhle v Africe miliony lidí hladoví! Nevím sice, jak by těm hladovějícím lidem bylo pomoženo, kdybychom Vánoce neslavili a stromečky nestavěli, ale o to také nejde. Jde o to udělat gesto. Upozornit, ukázat cestu. No, nevím. Jsou i cesty vedoucí do, ehm... dejme tomu do maléru. Jakž mnohý příklad ukazuje; a vedou do něj s naprostou pravidelností vždy, když se ušlechtilá zásada přežene za všechny meze rozumu a zkušenosti.

Což, když už jsem se vydal na tento tenký led, lze vztáhnout i na samotné Písmo svaté. Pravíť evangelium svatého Matouše, kapitola 19, verš 21: Chceš-li dokonalým býti, jdiž a prodej statek svůj, a rozdej chudým... Milý svatý Matouši: kdybychom se měli řídit touto radou, brzy bychom nebyli dokonalí ani nedokonalí, nýbrž bychom pomřeli hlady. Cestou dobrovolné chudoby může kráčet světec opovrhnuvší svody hříšného těla, pro nás nesvětce však platí vcelku jednoduché pravidlo: aby statek mohl být rozdán, musí být nejdřív někým vytvořen. Jsou lidé hodnoty vytvářející a jsou lidé hodnoty konzumující; a ať jsem třeba proklet, nejsou to druzí z jmenovaných, kdož mají býti měřítkem všech věcí. K tomu je všechno rozdávání už z principu houbeles platné. Všechny náboženské soustavy od hinduismu po islám a křesťanství obsahují příkaz podpory chudých; kdyby tento princip fungoval, musela by chudoba vymizet z tváře světa už před staletími, ale ono jí spíš přibývá. Stejně se tomu má s veškerou rozvojovou pomocí: už více než půlstoletí směřují obrovské sumy peněz do, jak se ohleduplně říká, méně rozvinutých zemí, a ony jsou pořád stejně nerozvinuté. Na čemž by se nic nezměnilo, ani kdybychom navrch k sumám rozvojové pomoci přidali všechny vánoční stromečky i se svíčičkami. Je to tvrdé zjištění, ale po tisíciletém obdarovávání a jeho pořád stejném výsledku nezbývá než si připustit: co z vlastní cílevědomé snahy nevyplyne, nikdo trychtýřem almužen nenalije, amen.

Co papež František mínil tím granátem v dětském pokoji, namouduši nevím. Že by studium bible mělo být vyhraženo pouze Těm, kteříž tomu rozumějí, kdežto hloupý lid ať si v ní raději moc nečítá, protože kdoví, co by z ní ještě vyčetl? Hm. Nějak mi to neladí. Na jedné straně soucit s chudými a trpícími až za hranici sebeobětování, na druhé uzavření do výlučnického klubu znalců, kam nepoučená holota nemá přístup... Ale třeba jsem smyslu té věty neporozuměl. Nebo ani žádný smysl nemá a Svatý otec tak jen vyjádřil svou bezradnost ve světě, kde staré recepty neplatí a nové nejsou k nalezení; a jsou-li, selhávají a lze mít za to, že i nadále selhávati budou. Dí Pán týmž evangeliem svatého Matouše (kap.16, verš 18): I jáť pravím tobě, že ty jsi Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou ji... no, brány pekelné možná ne, nevylučoval bych ale, že může církev Petrova přijít ke zničení příliš radikální aplikací ušlechtilých zásad, a nemusí to ani trvat moc dlouho. Na osla smíme naložit jen co unese; naloží-li se mu na hřbet o polínko víc, podlomí se mu nožičky a zhroutí se. A osel tohoto času se nazývá Západ. Soucitný, kdekomu pomáhající, nechme už, k čertu, módního kajícnictví; jsou i zámožnější země, které by mohly chudobu světa zmírnit, když už ne odstranit, kdyby to jejich vládce náhodou napadlo. Ale nenapadá. Ještě klopýtá, oslík, ještě trpělivě nese svůj náklad, ale už je znát, jak se mu nožičky třesou, další polínko na hřbetě může být poslední. Netuší to Svatý otec? Nebo tuší, ale nedbá, kněz odkojený tzv. teologií osvobození, jinak řečeno marxismem v náboženském převleku? To by pak bylo rozumět i oné jisté nelásce k západnímu, fuj, fuj, kapitalistickému světu. Inu, co si páni kardinálové zvolili, to mají, dalo by se říci. Jen kdyby to s nimi neměl i zbytek světa, chudých a trpících nevyjímaje.

Ale abych pořád jen nepral roucho panu papeži, jemuž se při jeho ideovém založení ostatně nelze divit. O to podivnější je, že více méně týž postoj zaujímá velká, ne-li převážná část duchovního stavu, což je obzvláště dobře patrno v nynější uprchlické krizi. V každé zemi má ten jev trochu odlišnou podobu, vcelku však je evropská společnost rozštěpená způsobem, jaký zde byl naposledy za středověkých zápasů o investituru; hi guelf, hi ghibellin^[1], a nic mezi tím. Naprostá a stále rostoucí většina společnosti je ovšem ghibellin: pomoc ano, ne ale každému, kdo přijde a slovo azyl z huby pustí, a také jen pokud oslík národního hospodářství ten dodatečný náklad unese; není v ničím zájmu, ani azylantů samých, aby se mu pro samé pomáhání podlomily nožičky. Proti ní stojí menšinová sice, ale velmi vlivná strana guelf: aliance levicovějších politiků, nad realitu světa povznesených krasoduchů, a osob duchovních. Levicoví politikové, pokud je to ještě nepřešlo, jsou guelfy ze setrvačnosti: odjakživa si libují v přílivu přistěhovalců, jakýchkoliv odkudkoliv, protože v nich vidí své příští voliče. Intelektuální krasoduchové se pak rádi sebeobdivně roztáčejí v záři své kromobyčejné ušlechtilosti, dokud jim někdo nesáhne na jejich příjmy a postavení, to pak jde všechna ušlechtilost stranou. Ale proč, medle, osoby duchovní?

Dávám k uvážení, nehraje-li v tom svou roli schopnost či ještě spíš ochota uvažovat v širším rámci času než jen tohoto roku, tohoto období, této žijící generace. Kdo je obdařen potomstvem, cítí obvykle svůj díl zodpovědnosti za to, jak a v čem budou žít jeho děti, vnuci a vnuci těch vnuků. Duchovní církve katolické, ze samé podstaty svého povolání potomků nemající, odlesk takové zodpovědnosti možná cítí také, ale jen odvozeně, jich samých se netýká. Když se pak navíc k náboženskému citu připojí nebo nad ním dočista převládne politicko-ideologické myšlení, mohou jim osudy příštích generací být víceméně ukradeny. Jejich úvahy se pohybují v úzkém rozmezí přítomnosti a nejbližší budoucnosti: vyřešit tady ten problém, potřít tady toho odpůrce, to ostatní už se nějak zařídí. A nemusí to být zrovna osoby duchovní, komu život v bezdětném osamění brání pohlédnout za obzor přítomného okamžiku. Povšimněme si životního běhu často vzývané nejmocnější ženy světa, paní kancléřky Merkelové: dcera evangelického pastora, dobrovolně přesídlivšího roku 1954 s celou rodinou včetně malé Angely ze západoněmeckého Hamburgu do komunistické NDR... toť příklad, v němž se snoubí působení bezdětnosti s ideologickým ovlivněním přímo ukázkově.

Mimo tuto kombinaci hraje svou roli častý sklon jak teoretizujících krasoduchů, tak i mužů církve nadřadit neosobní ideál potřebám a zájmům živého člověka. Naivní jsou, ne ale hloupí; že neustávající příval utečenců před hrůzami ať skutečnými nebo vylhanými nemůže skončit jinak než strašlivým průšvihem, není tajno ani jim, to však je pro tu chvíli vedlejší. Hlavně že byl nakrmen koníček ideálu. Že jsme ukázali, jak má vypadat svět: láskyplně, snášenlivě, obětavě, mírumilovně... že tak nikdy nevypadal, nevypadá a vypadat nebude, na to nelze brát ohled. Není podstatné, co je, nýbrž co býti má. Ach jo. Kolikrát ještě musí lidstvo udělat tu zkušenost: převáží-li spekulace, jaký by svět měl správně být, nad snahou o pochopení proč je jaký je, průšvih gigantických rozměrů je nedaleko.

Pane náš, jenž jsi na nebesích, ať Tě chápeme jako fousatého dědečka se zlatým kroužkem nad hlavou nebo o něco inteligentněji, ukroť své služebníky nehodné, pletoucí si své pověření s ideologickými chimérami. Připomeň těm, kdož nemajíce potomstva chápou čas v rozmezí své existence, že nesou zodpovědnost i za ty, kteří přijdou po nich; a připomeň jim to důrazně, aby to pochopili. Nalézáme se na rozhraní času a záleží na tom, kam se vychýlí jeho vážky. Jestli ve prospěch Západu, také jiní v tom naleznou užitek. Má-li tato sama sebe ze všech hříchů světa vinící civilizace zaniknout, zanikne s ní i vše ostatní. Nebo ví snad někdo, co by ji mohlo nahradit? Islám? Čína? Indie? Všemi dobrými duchy opuštěná Afrika? Jděte se tam podívat, bláhoví.

Hannover, 7. prosince 2015

^[1] zde papežská, zde císařská (světská) strana