Z odstupu téměř už jednoho století lze říci, že se první světová válka nevedla dohromady o nic. Imperiální zájmy velkých, nacionalismy malých, náramná chuť vojenských pánů si po dlouhém období klidu zase jednou pořádně zaválčit, to vše z pohledu dneška není víc než jedním z periodických záchvatů svárlivého bláznovství, jakých dějiny znají habaděj. Nicméně přinesla zlom, k němuž není v historii srovnání. Pokrokové radikálnictví se pěstovalo už předtím, ale spíš tak po kavárnách a v bohémských salonech. Po čtyřech letech krvavých, k ničemu nevedoucích bojů, poválečné bídy a pod dojmem sovětské revoluce se zdálo, že dostává zapravdu. Dělníci i puncovaní myslitelé, všichni si až na výjimky byli zajedno v tom, že starý světa řád, jenž připustil válečné hrůzy, je z vlastní podstaty zvrhlý a musí ustoupit novému. Jakž se i stalo. Co bylo až dotud nezpochybnitelné, přestalo platit, uznávané hodnoty byly zavrženy a nalezeny nové, dle zdání svých tvůrců pokrokovější. Společenský řád, výsledek mnohatisíciletého vývoje, byl s opovržením zamítnut a nahražen… vlastně ničím, nemíníme-li náhradou iluze, lišící se od sebe jen stupněm pošetilosti a nepoužitelnosti. Tak vzniklo vakuum vyplněné vzápětí ideologickými experimenty, jimž bylo souzeno skončit v krvi a rozvratu. A nebylo toho, kdo by zadržel pochod bláznů k moci. Zhroutily se staleté hráze, zbudované k ochraně civilizace proti barbarství, co je nahradilo, projevilo se v lepším případě jako neúčinné, v horším jako podílnictví na zločinu. Dnes, po vyléčení z iluzí (i když také jak kdo), můžeme provést závěrečnou bilanci: věk, který sám sebe nazval věkem rozumu a pokroku, byl věkem úpadku. Trvá dosud a trvat bude, leda by svět – západní především - znovu nalezl své přirozené hodnoty, lehkomyslně odvržené v onom osudovém čase po skončení první světové války. Ale musel by je nalézt sakra rychle.

Ohlédněme se tudíž o těch málem už sto let nazpět a účtujme: co z představ a ideálů oné převratné doby zůstalo v platnosti, konkrétněji řečeno se osvědčilo? Co selhalo, zesměšnilo se, obrátilo se v nesmysl, a proč? A především: jelikož ani dny současnými nekončí čas, co v sobě skrývá hrozbu do dnů budoucích? Které z pošetilostí včerejška se mohou, nebudeme-li dostatečně prozíraví, transformovat v nová neštěstí, dost možná ničivější minulých? Ještě jednou se vraťme k předešlým řádkům: čas, o němž hovoří, byl časem nadějí v tentokrát už opravdu lepší, spravedlivější svět, časem nadšení a vítězných praporů vlání. Dodnes v jistém povrchním a notně už povadlém smyslu je, neboť naděje a pocit vítězství jsou dvě věci, jichž se člověk nevzdává snadno, zvlášť v nedovařených poměrech království českého. Pokusme se vymést si je na chvíli z hlavy a proveďme inventuru s věcností berního úřadu.

Co se osvědčilo: napadají mě tři položky účtu, z nichž první odfajfkovávám téměř – své háčky má všechno – stoprocentně, druhou s určitými výhradami, třetí jen s velkým přemáháním. Do první kolonky bezesporu náleží vědecko-technický pokrok. Jeho háčky spočívají v jisté nedomyšlenosti, s níž západní věda poskytla své plody oblastem velmi odlišného způsobu chápání; co mělo být pomocí zaostalejsím zemím planety, se tak stalo příčinou dalekosáhlého průšvihu. Ale k tomu se ještě dostaneme. Do druhé kolonky už o něco zdrženlivěji zařaďme nepochybné vítězství demokracie; kdo zná dějiny dvacátých let, ten ví, co silných rukou, diktatur proletariátu či pro změnu zase rasy se tehdy vzývalo. Že po selhání těch chimér zůstala demokracie jako jediný praktikovatelný vládní systém, je výsledek bezesporu kladný. Čertův chlup spočívá v její dnešní stěží už přehlédnutelné vyprázdněnosti. Od voleb k volbám, od partaje k partaji, mezi nimiž je výběr jako mezi fackou a pohlavkem, osamostatnivší se privilegovaná kasta demokratů z povolání a čím dál otrávenější občan s jedinou možností zásahu do politického dění, jíž je namalování křížku do volebního lejstra jednou za čtyři roky u vědomí, že se zase pendrek změní … nestane-li se něco zásadního, hrozí demokracii, že skončí svou pouť dějinami jako utahaná, každému lhostejná, lepší časy pamatující nárožní dívka. Inkoust k vyplnění třetí kolonky je velice řídký a váhám, má-li do ní vůbec něco vepsat. Zajisté že rokem 1918 vstoupila na evropské jeviště řada nových, na troskách zpuchřelých monarchií povstavších republik, československé nevyjímaje. Ale zase: nikoliv vyvěšení národního praporu je potvrzením slavného úmyslu, nýbrž jak obstál ve vichrech času. A ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, spatřuji jen jednoho nováčka na mapě Evropy, splňujícího bez debat a pochybností tuto podmínku. Jeho jméno jest Finsko. U ostatních se tu více, tu méně nelze ubránit povzdechu – zlatá zpuchřelá monarchie! I ukončeme tuto část inventury.

O tom, co selhalo a co se obrátilo v nesmysl, bude obšírnější povídání. Také ožehavější; nemáme-li se spokojit s povrchnostmi, budeme muset sáhnout do sfér spíš tušitelných než lidskými smysly uchopitelných. Ti, kdož před stoletím vyhlašovali věk rozumu, silně přecenili jeho možnosti. Opojeni nesporným pokrokem vědy se domnívali, že není toho, co by lidský duch neobsáhl, a že tudíž podobně jako parostroj či benzinový samohyb lze sestrojit i onen lepší, spravedlivější světa řád, jen vezme-li se to za správný konec. A ono houbičky. Není takového konce, jsou jen miliony a snad nekonečné množství mikroskopických souvislostí, neustále se proměňujících, jedna z druhé vyplývajících, jedna druhou ovlivňujících; sáhne-li do nich člověk svou nemotornou rukou, rozvíří se v nepochytatelném reji příčin a následků, v němž je jisto jen tolik, že nakonec dovíří k něčemu po čertech jinému a zpravidla mizernějšímu, než jaký byl šlechetný záměr. Snad existuje kdesi v dimenzích mimo dosah našeho trojrozměrného chápání síla, jež onen nekonečně složitý stroj řídí a usměrňuje k jakémusi jen jí srozumitelnému cíli, říkejme jí Nejvyšší vůle, Přírodní princip, Bůh či jak jinak chceme, každý dle chuti a vkusu. Jen si nedomýšlejme, že jsme středem všehomíra my s naší vesmírnou kuličkou, což je blud, jejž vyvrátil již mistr Copernicus, avšak ateisté a trojrozměrníci na něm trvají, domnívajíce se býti pokrokovými.

Proto selhaly všechny umělé světa řády, jak je po roce osmnáctém prosazovali a bohužel prosadili pokrokoví duchové, a s jistotou, jako že slunce vychází ráno a zapadá večer, selžou i veškerá mocí mermo prosazovaná dogmata dneška, neboť i ona jsou parostrojem, hodlajícím nahradit nekonečně složité mechanismy Přírody. Kdepak. Co se po statisíce let lidské existence vyvíjelo, dospívá ne sice k naprosté dokonalosti a vůbec už ne k tomu, co by se nám líbilo; pusťme z hlavy představu, že byl vesmír stvořen k tomu, aby se nám líbil. Ale aspoň k stavu od pokolení k pokolení snesitelnějšímu a dalšího vývoje schopnému. Taková je cesta přirozeného vývoje. Co na ní neleží, selhává zákonitě, a kdyby jen selhávalo.

Do nedohledna věků, až k samému kořeni naší pozemské existence sahá nepsaný zákon, jehož dodržováním je podmíněn zdar a rozvoj lidské smečky, zanedbání pak znamená stagnaci a úpadek. Paragrafy onoho zákona jsou vzájemný ohled, solidarita, slušnost a úcta, ale také zodpovědnost, kázeň, podřízení se existenčním zájmům celku, svobodná vůle mající svou mez tam, kde naráží na svobodu druhých. Založen je na přirozených vlastnostech člověka, které se mohou postupem generací měnit, doplňovat a vyvíjet, nemohou však být nahrazeny vysněným obrázkem, jak by člověk s jeho vlastnostmi měl dle číhosi osvíceného úsudku vypadat. Fungoval ne bez otřesů, ale vcelku úspěšně až do chvíle, kdy se díla chopili dobrovolní opravci lidských duší a jali se bojovat proti zatuchlým měšťáckým konvencím, netušíce – nebo tušíce, ale nedbajíce – že konvence jsou momentálním stavem vývoje pradávného společenského zákona; ošklíbli se nad šosáckými předsudky, nevzavše v potaz, že předsudek, toť nastřádaná zkušenost, nedobrá obzvláště. A ovšemže vyrukovali s vlastními předsudky a konvencemi, úzkoprsejšími a záštiplnějšími, než jaké mohl vyznávat kterýkoliv měšťák, navíc směřujícími ne k řádu a vyváženosti, nýbrž k rozštěpení na ty, jejichž jest pravda, a na ty, jež je třeba převychovat, nelze-li, potlačit, umlčet, zlikvidovat. To nemohlo jít dobře a také nešlo. A nepůjde, dokud se… ne snad navrátíme k stavu, jaký panoval za císaře pána; to dějiny nedovolují. Dokud nerozlišíme umělé od přirozeného. Přirozený světa běh může obsahovat leccos bolestivého, zvraty, krize, hromadu jiných nesnází. Světa běh svedený na cestu umělou, v domýšlivých hlavách opravců nedokonalosti lidské čerstvě vylíhlou, v hrůzách a neřešitelnostech skončit musí. Po zkušenosti nejméně jednoho sta let bychom to pomalu už mohli vědět.

Nakonec dopovězme, co bylo naznačeno výše: která z pošetilostí včerejška se může transformovat v tragedii zítřka, dost možná už neodčinitelnou. Je jich bohatý výběr a všechny ukazují k maléru tak příšernému, že se vzpírá představivosti lidské. Naivně jsme se před dvaadvaceti lety radovali, že zaplaťpámbu skončil věk Leninů, Hitlerů, Pol Potů a jiných toho druhu dobrodinců lidstva; že je svět dostatečně poučen a nyní bude následovat už jen porozumění a demokracie bez konce. Svět možná poučen je, i když ne bez výjimek, ne však jeho dobrovolní mesiáši. Už jsou zase tady a nedají pokoj, dokud nenahradí přirozený zákon dějin osvíceným výmyslem. K našemu velkému neštěstí to nejsou lidé hloupí; hlupák by tak účinný destrukční plán vymyslet nedokázal. Ani se na rozdíl od svých násilnických předchůdců nehotoví vnutit nám své představy karabáčem totalitní diktatury, vlastně ani dost dobře nevíme kdo jsou a kde sídlí. Jedno ale mají společné jak s kavárenskými radikály převálečného času, tak s vůdci ideologických diktatur: malují nám na vzduch… ne, zářné zítřky tentokrát ne, to je zboží s definitivně už prošlou záruční lhůtou, nýbrž opak: jak strašlivé to s námi skončí, nebudeme-li poslušni jejich rad a návodů. Vytvořili imperativní, odporu a kritiky nesnesoucí kodex politické korektnosti, o němž lze říci to či ono, v zásadě však spočívá v předpokladu, že co zlého a zavrženíhodného se na světě dělo, děje či ještě bude dít, vším jsme vinni my, lidé Západu, Hle, jaké nepravosti, ano zločiny napáchala tvá civilizace, západní občánku, zastyď se a polepši se! Omlouvej se, ustupuj, a hlavně plať! Hle, jaké katastrofy tě čekají vinou tvého nerozumu! Hned zboř své jaderné elektrárny, omez své objíždění auty a létání letadly, aby ani gram plynných zplodin neunikl do zemské atmosféry… co? Že se zbytek lidstva takovou ohleduplností nezatěžuje, dříví, uhlí, kravskou mrvu ostošest pálí, lesy kácí, půdu a vody nelítostně plundruje, zchátralými kostitřasy vesele jezdí, oblaka jedovatých čmoudů do povětří vypouští, vody, vzduch i půdu vším možným zamořuje…? Do toho ti nic není, občánku. Ty sám se omezuj, hříchy jiných na svůj hřbet nakládej, až pod nimi třeba i klesneš, nevídáno, škoda tě nebude.

A třeba je na příkazech politické korektnosti i něco skutečného; s čím se však nelze smířit, je jejich selektivnost. Nejen že poklesky Západu její proroci přepřísně odsuzují a hříchy ostatních milostivě opomíjejí; i v jejich varováních zejí zlé, osudné, a je obtížno věřit že nezamýšlené mezery. Snad opravdu do konce století nastoupají vody oceánů o dvacet či více centimetrů; mnohem určitěji však se v témže termínu namnoží lidstvo tzv. rozvojových, ohleduplně z kritiky vyjímaných zemí na troj- až čtyřnásobek, se všemi předvídatelnými i naprosto nepředstavitelnými následky. Snad opravdu zase někde řachne atomová elektrárna; ve srovnání s tím, co čeká západní svět v souvislosti s trvalým přílivem nepřizpůsobivých migrantů z postkoloniálních zemí a jejich apokalyptickým množením, to neznamená téměř nic. A dojde-li, jak všechno vypadá, skutečně k osudovému střetu ochablého Západu s ustrnulým, avšak vysoce sebejistým světem islámu, ocitne-li se opravdu přinejmenším Evropa vinou své nekonečné ústupnosti pod vládou půlměsíce… může to znamenat zánik definitivní a neodvolatelný, nejdřív zhlouplé Evropy, po ní Západu, ještě poté islámu, závislého na tvůrčích schopnostech Západu jako pacient na hadičce s umělou výživou, a nakonec všeho.

Nevědí to intelektuální kazatelé nového náboženství, lidé s rozhledem drobátko zúženým, ale jak již řečeno, ne hloupí? Nebo to vědí, ale jakýmsi způsobem jim to vyhovuje? Diktátoři dřívějších časů toužili po moci, po bohatství, po pozlacených generálských čepicích. Komandanti politické korektnosti se ale skrývají bezmála v anonymitě, ba ne, tím to nebude. Takže jen… pýcha? Ješitnost a samolibost? Nebo něco horšího, totiž zášť a pomstychtivost? Touha vymalovat to těm, kteří ne a ne uznat jejich spásnou pravdu, a ze všeho nejdřív jejich vlastní civilizaci? Bůh nás všechny potěš, jestli ano. Svět nezahynul na tyrany a imperátory, jakkoli bláznivé; na tvůrce nekompromisních pravd, jimž nejsouce hloupí sami nevěří, zahynout může. Věk pokroku skončil v rozpačitosti a Rozum, mající být vládcem vesmíru, nedokázal porozumět ani sám sobě; nevezmeme už jednou do hrsti ten náš obyčejný? Nepošleme do háje zvěstovatele umělých návodů na spravedlivější zítřky a neponecháme svět jeho odvěkému, přirozenému vývoji? Neboť v tom to všechno je. Je vývoj syntetický a je vývoj přirozený; vše ostatní je podružné, někdy i záhubné.

Převzato z Nového Polygonu

Hannover, 17. června 2011