Jsou dny, které člověku utkví v paměti na celý život. Promoce, svatba, narození potomka, ale třeba i srpnová okupace ruskou armádou nebo přistání Američanů na Měsíci. Před pěti léty byl ale spáchán zločin, na který nezapomene nikdo, 11. září otřáslo celým světem a euroatlantickou civilizací zvlášť.

Bylo tehdy úterý a já se zrovna probíral knihami v antikvariátu v Palackého ulici, když zazvonil můj mobil a ozval se kamarád:
"V New Yorku se stalo nějaký velký neštěstí, prej tam spadlo letadlo. Jseš doma, můžeš se podívat na internet? Já o tom víc nevim, jen mi přišla esemeska. Vypadá to na velkej malér."
Řekl jsem, že doma ani na internetu nejsem, takže o tom vím ještě míň než on, ale že nedaleko bydlí kamarádka, která má kabelovou televizi, u ní se můžu podívat na internet i na CNN a pak podám zprávu, co se děje.

Přítelkyni jsem pomalu nepoznal. Otevřela mi celá uslzená a když mě vedla do bytu, jen tiše šeptala, že je to strašné. Na obrazovce byly vidět dva známé symboly New Yorku, věže World Trade Center, ovšem nikoliv bělostně čisté jako předtím, ale začernalé a kouřící. Jakmile jsem se dozvěděl, že do každého narazilo velké dopravní letadlo, bylo mi jasné, že žádná náhoda to být nemůže, že za tím musí stát člověk. Díval jsem se na kouřící věže a referoval kamarádovi o tom, co vidím. Ještě chvíli jsem civěl na hrůzné záběry a pak jsem se s hlavou plnou černých myšlenek vydal k domovu.

Doma jsem se dozvěděl, že obě budovy se mezitím zříitily a média přinesla zprávy o tragédiích dalších dvou letadel. Teprve během dalších hodin a dní se k nám začaly dostávat informace, k čemu vlastně došlo, kolik lidí zahynulo - lépe: bylo povražděno - a kdo za celou akcí stál. Islámští teroristé spáchali nejstrašnější čin své hnusné historie a byli za to poprávu celým světem odsouzeni. Bohužel, přes to přese všechno se dodnes najde spousta protiamericky smýšlejících lidí, kteří těmto zrůdám za tisícinásobnou vraždu aplaudují - a nejen v muslimských zemích.

To bylo před pěti lety. Islámští teroristé tehdy potřebovali utajení, velké částky peněz, výcvik na dopravních letadlech a přesto, jakkoli to zní cynicky, žádnou velkou škodu svému nepříteli, tomu nevěřícímu psovi, nezpůsobili.

Dnes jsme ovšem dál. Teroristům stačí stisknout tlačítko a vyslat raketu. Zatím mohou likvidovat "jen" části blízkých měst, ale zanedlouho, až jejich rakety budou výkonnější a až teroristé budou vyrábět jaderné hlavice, budou moci ničit města celá, i s širokým okolím. Na Blízkém východě, v Evropě, všude.

Lidé, kteří dnes protestují proti výstavbě protiraketové základny na našem území, jim už ale tleskat nebudou. Jednoduše se vypaří nebo v krutých bolestech zemřou na účinky ozáření.

Mohli bychom říct "dobře jim tak". Jenže my jsme kvůli jejich ignorantsví a idiotskému antiamerikanismu vystaveni nebezpečí záhuby společně s nimi, proto je snad už nejvyšší čas tyto nebezpečné šílence pozavírat do blázinců. Soudruhem Paroubkem, který místo vážné debaty o ochraně naší země nechává po ulicích vylepovat šedočerné plakáty se slabomyslnými předvolebními výkřiky, počínaje, posledním příznivcem protiraketového spolku pacifistických hlupáků konče.

***
Když v pátek došlo v Praze k velkému výpadku proudu, přestaly svítit semafory i obchody a tramvaje se zastavily uprostřed křižovatek, zahraniční turisté se ptali, zda nedošlo k teroristickému útoku. Naštěstí šlo o pouhý zkrat v rozvodně, nicméně žádný z nás by se snad nechtěl dožít okamžiku, kdy bychom na stejnou otázku museli odpovídat, že ano, že někde explodovala raketa. A že je to naše vina, protože jsme před lety podlehli demagogii a populismu komunistů a jejich soudruhů z Lidového domu a nedovolili Spojeným státům postavit u nás protiraketovou základnu...