Názvem zapomenutého amerického špionážního filmu začínám komentář, který se týká jak bezpečnosti Turecka a Sýrie, tak celého Blízkého východu. Současně ovšem též Evropské unie, a tedy i nás.

Erdoganův ilegální vpád na území jižního souseda je koncovkou přinejmenším dvojího mocenského napodobení. Prvním je, že místní Kurdové vzhlíželi k autonomii severoiráckých příbuzných a vysnili si, že když se o nich mezinárodní společenství v dobrém dozví, vynoří se z vleklého marasmu války autonomie další. Jejich, severosyrská. Ale k tomu zase nešlo mlčet šovinistickým Turkům, kteří raději léta podporovali extrémistický Islámský stát, než aby dovolili vzestup kurdských (státotvorných) ambicí. Provázaných s aktivitami radikální, v Malé Asii působící Strany kurdských pracujících. Neboli PKK, jež je ve světě obvykle brána za teroristickou organizaci. Čímž se dostáváme k druhé nápodobě. Rozumí se aktuální snaze Ankary podstatně zvětšit dosavadní nárazníkové oblasti, kde s jejich podporou dominují militantní islamistické skupiny.

Pro někoho je to možná nepřehledná situace, ale její podstata se dá jednoduše shrnout tak, že dvěma předním členům NATO nebylo zatěžko podněcovat antagonistické síly, jež si navzájem považovali za teroristy. Věc se proto nakonec musela nějak rozuzlit. Turecké vojsko s jeho fundamentalistickými arabskými klienty dostalo zelenou ke zteči, když Bílý dům stáhl své (nezákonně dislokované) vojáky. Přestali zde dělat živé štíty převážně kurdským milicím; cvičeným, vyzbrojovaným, zpravodajsky a letecky podporovaným proti původnímu společnému nepříteli. Dotčenému Islámskému státu, jenž se zrodil z chaosu po svržení sekulárního Husajna či z vlny arabského jara.

Kurdské jednotky sehrály ve válečné tragédii klasickou úlohu užitečných idiotů. Dokud byl Daeš nebezpečím, těšily se jednotky největšího etnika bez státnosti spojenectví USA. Poté, co byl IS v zásadě zničen, a zároveň se přiblížily americké prezidentské volby, mohli jít Kurdové vesele přes palubu. Nestalo se nic překvapivého. Chuť stáhnout expediční jednotky ze Syrské arabské republiky (SAR) artikuloval Bílý dům dávno a opakovaně. Aby se však nakonec neřeklo, aby domácí opozice neměla další munici do protiprezidentské kampaně, sehrál Trump nádavkem parodii na dojednání pětidenního příměří. Samozřejmě nedodržovaného, jak jinak.

Multimiliardář v čele USA je svérázný zejména tím, nakolik dokáže být upřímný. Kdokoli jiný na jeho místě, například takový Barack H. Obama, by úzkostlivě dbal o zachování tváře. Byť by si stokrát myslel to samé. Leč jeho následovník je z jiného těsta. „Sbohem a šáteček,“ vzkázal Kurdům, kteří prý Američanům nepomohli v Normandii. Na takovou primitivní ubohost ale těžko reagovat. Snad jedině svědectvím stoletého kurdského výsadkáře, veterána Dne D.

Nicméně pohlavár supervelmoci nenechává svou otevřenou bezohledností na holičkách toliko syrské spojence. Vše podřizuje vlastnímu znovuzvolení, k němuž by jistě přispělo ukončení „zbytečných a hloupých válek“. Nezáleží mu tudíž na tom, že Erdoganova invaze uvedla do pohybu nové statisíce utečenců. Mnozí přitom asi nezůstanou na území Sýrie, stejně jako budou migrovat Kurdy věznění salafisté, jimž se nyní daří prchat z arestu. Likvidace kurdské územní správy tudíž zvýší bezpečnostní rizika pro samotné USA, třebaže si jejich lidé – jistě čirou náhodou – včas odvezli ty nejnebezpečnější elementy. Krom toho se pravděpodobně dál usnadní komunikace mezi tvrdě sankcionovaným Íránem, Damaškem či dalšími blízkými spojenci v regionu.

Nedomyšlená politika Washingtonu posílila rovněž postavení Ruské federace. Ozbrojená přítomnost ve prospěch Asada vylepšila Moskvě image v mnoha kruzích, čímž vytvořila předpolí pro dlouhodobou činnost. Nyní bude mít navíc Kreml nerušenou příležitost sehrát také roli mírotvůrce, jelikož Putin si pozval svůj slabší, turecký protějšek. Pomůže hasit fázi konfliktu, co by zajisté nezačala bez jeho (nebo teheránského) svolení. Zároveň si může vychutnávat, že členové Severoatlantické aliance, ostře vystoupivší vůči anexi Krymu a bojům na východě Ukrajiny, nemají odvahu zakročit proti Turecku. Odpovědnému za hrdě oslavované válečné zločiny či zjevně toužícímu podřídit si pás cizího území. Avšak ruku na srdce: pokud by snad teoreticky padl návrh na vyloučení z NATO u každého, kdo se nezákonně angažoval v SAR, řady našeho paktu by notně prořídly…

Ankara, mstící se vojenskou akcí též Bruselu, udělala za Damašek špinavou práci. Společnému soupeři zasadila vážné rány, přičemž mluví o milionových transferech arabských emigrantů do tradičně kurdských regionů. Jedním slovem přinutila tamější vůdce přijít s naléhavou prosbou o pomoc za Asadem, takže s nějakou větší mírou samosprávy mají logicky utrum. Poselství je to však i pro EU, jež by si měla, i kvůli jiným končícím válkám, honem rychle uvědomit, že americký izolacionismus není výhradně Trumpovým dílem. S tím je nutno počítat.

Obdobný článek publikovala MF Dnes