Bývalý externista amerického Úřadu pro národní bezpečnost Edward Snowden, který dostal dočasný azyl v Rusku, minulý týden poskytl rozsáhlý rozhovor deníku New York Times. Z interview, jež mělo podobu výměny zašifrovaných elektronických vzkazů, se čtenáři dozvěděli, co vlastně "ponouklo" ambiciózního mladíka k tomu, aby podnikl svůj neobvyklý krok, a stal se tím pádem celoživotním štvancem.

Snowden tvrdí, že rozhodnutí veřejně odhalit zpravodajské aktivity americké rozvědky v něm uzrávalo postupně, že veškeré pokusy upozornit na nezákonnosti své nadřízené a personální oddělení CIA vždy narážely na nezájem, a byly dokonce korunovány důtkou, sice za jiný přečin, leč z přeběhlíkova hlediska stejně nespravedlivou. Moskevský novousedlík nadále pokládá sám sebe za obhájce lidských práv, jenž svými odhaleními zpravodajských nepravostí dobře posloužil americké a světové veřejnosti.

Okamžik pravdy pro něho nastal v roce 2009, když objevil písemné důkazy telefonních odposlechů prováděných bez soudního souhlasu už v dobách vládnutí George Bushe juniora. Ovšem stěžovat si na to nadřízeným by znamenalo mít co dočinění s úplně stejnými lidmi, kteří za porušení zákona nesou plnou odpovědnost.

Proto se údajně rozhodl pro spektakulární útěk, vybaven hromadou utajovaných informací z archivu CIA. Dokumenty do poslední mrtě předal novinářům až poté, co z vlasteneckých důvodů zajistil, aby se nedostaly do rukou čínské rozvědky. Tolik o pohnutkách a činech Edwarda Snowdena v jeho vlastním podání. Jaký dojem jeho zpověď udělala na americké komentátory? Zde je stručné shrnutí tiskových ohlasů.

Většina novinářů pochybuje o Snowdenově upřímnosti. Mluví o sobě, jako kdyby byl univerzálním odborníkem na všechny otázky: čínskou elektronickou špionáží počínaje a ruskou rozvědkou konče. Sebepřeceňování je typické pro každého přeběhlíka, jenž se tak snaží zvýšit svou cenu.

Krajně nevěrohodně, a dokonce trapně působí jeho tvrzení, že zachránil před čínskými zpravodajci to, co sám vlastnoručně ukradl ve Spojených státech. Argumentuje tím, že kdyby dokumenty Číňanům předal, dostavila by se okamžitě reakce americké strany. Je však známo, že rozvědky nikdy nemluví nahlas o tom, jaké škody jim způsobil únik informace. Ani v tak notoricky známých případech, jako třeba kauza zrádce Aldriche Amese, dodnes nevíme zhola nic o tom, jaká tajemství vlastně KGB předal. Navíc novináři, jimž Snowden dokumenty předal, nemají fyzické ani technické možnosti, jak je ochránit před profesionálními zpravodajskými službami, kdyby o ně vážně usilovaly.

Podle převažujícího názoru Snowden nevypadá jako šílenec, netvrdí každopádně, že ho ozařují z telefonních budek nebo že ho sledují Marťané. Připomíná spíše jiného blouznivce, nedávno odsouzeného vojína Bradleyho Manninga, který přihrál utajovanou informaci investigativnímu portálu WikiLeaks. Ten se ukázal jako značně rozštěpená osobnost.

Nějakou psychologickou úchylku má asi také Edward Snowden, stěží jeho hlavní pohnutkou byla ješitnost uražená necitlivostí nadřízených. Běžný konflikt na pracovišti není pro většinu amerických novinářů dostačujícím důvodem ke krádeži milionů elektronických dokumentů a útěku ze země. Rozhovor Edwarda Snowdena v deníku New York Times vyvolal určitý zájem odborníků. U široké veřejnosti však velké pozdvižení nezpůsobil.