Na počest čtyř českých vojáků padlých v Afghánistánu se rozezněly zvony a sirény. Byla to příležitost ohlédnout se za smyslem jejich oběti a zamyslet se nad současným světem.

Sotva ta zpráva z nejsmutnějších dorazila do českého mediálního prostoru, rozdělila společnost na dva tábory. Má mít republika ve vzdálené zemi své vojáky? Byla jejich oběť zbytečná, či nikoli?

Jsou to debaty nesmyslné a nemístné.

Především: Česká republika se neúčastní mise ISAF v Afghánistánu z nějakého proamerického „hujerství“. Kdo takto uvažuje, musel by z něčeho podobného obvinit další čtyři desítky zemí, které tam mají nebo měly (Kanada) své vojáky. Takto misi dehonestovat může jen politicky zaslepený protiamerický zaujatec. Kdo odmítá českou participaci na této misi jenom proto, že v ní je US Army početně nejsilnější (a proto z ní dělá div ne kovbojské dobrodružství strýčka Sama), používá hodně ubohý argument (byť maskovaný poněkud vzletnějšími větami). Opět jsme svědky známého paradoxu. Američané tím, že jich je tam bezkonkurenčně nejvíc, nastavují také nejvíc své krky – a přesto jim světová levice a její užiteční idioti nasazují psí hlavu.

Dále: Nejde o akci USA, ale mezinárodního společenství v čele s NATO, přičemž celá mise má mandát RB OSN – to uvádím pro ty, kdo věří omylu, že bojovat proti zlu nelze na zeměkouli jinak než s požehnáním OSN.

Kdyby se vojáci AČR zúčastnili nějaké mezinárodní operace, která by neměla mandát Rady bezpečnosti (třeba jenom proto, že se její stálí členové nejsou s to dohodnout, ale hrozilo by nebezpečí z prodlení), česká levice v čele s komunisty by si mohla hlasivky potrhat, jak by proti tomu protestovala. A ejhle. ISAF má mandát Rady bezpečnosti (rezoluce č. 1386/2001) a naše levice je proti účasti právě tak. Pozoruhodné.

Nicméně mandát nemandát, z hlediska zdravého rozumu či vyššího principu mravního, chcete-li, je podstatné něco jiného. Čeští vojáci působí v Afghánistánu také proto, aby bojovali proti těm, kdo rozsévají smrt právě tím způsobem, jakým čtyři naše muže připravili o život.

O to jde především – o boj s terorismem s jeho podlými a zákeřnými metodami válčení, kde jejich nepřítelem může být, a také je, kdokoli. Nejen vojáci pro ně nepřátelských armád, ale také civilisté jejich vlastní země včetně dětí. Ve jménu Alláha je dovoleno vše – i cíleně vraždit nevinné.

Vést diskuse o tom, že v Afghánistánu, potažmo v boji proto terorismu stejně nebylo a nebude ničeho dosaženo, a proto nemá smysl se v takovém úsilí angažovat, je pošetilost. Kdyby podobně uvažovali Spojenci za druhé světové války, a s poukazem na to, že Hitler obsadil téměř celou Evropu a už stojí před Moskvou boj proti němu vzdali, udělali by největší chybu v moderních dějinách. Nikdo nevěděl, zda a když ano, tak kdy se podaří nacistické Německo porazit, přesto bylo nutné udělat maximum pro to, aby se to povedlo.

Totéž platí i dnes ve vztahu k mezinárodnímu, pohříchu islámskému terorismu. Bojovat proti němu má smysl, lhostejno kde, přesněji tam, kde je aktuálně třeba. V Afghánistánu, Iráku i v Pásmu Gazy.

Dnes truchlíme nad čtyřmi vojáky, kteří v tomto boji položili své životy. Věnujme jim vzpomínku a vzdejme poctu. Jejich angažmá tisíce kilometrů od vlasti mělo stejný smysl, jako angažmá Američanů, Kanaďanů, Jihoafričanů, Australanů, Novozélenďanů a dalších na evropském bojišti druhé světové války. Také tisíce námořních mil od jejich domovů.

Proto, byť zde jen symbolicky: K poctě zbraň!

Úvodní stránka webu ISAF