Severní Korea funguje de facto jako velká armáda, v níž život všech obyvatel sestává pouze z příkazů a zákazů. Její politika oportunistického izolacionismu v kombinaci s všudypřítomným autoritativním režimem a deklarovaným jaderným programem spolehlivě odrazuje veškeré potenciální spojence, vyjma Číny, která nenápadně, ale zcela zištně drží nad KLDR ochrannou ruku. A to jednak proto, že chce v regionu udržet stabilitu, a jednak z důvodů čistě ekonomických.

Samotný export KLDR do Číny přesahuje 90 procent veškerého severokorejského obchodu! Kim Čong-un si velmi dobře uvědomuje, že KLDR je v tuto chvíli na Číně fatálně závislá, proto také nad některými věcmi mávne blahosklonně rukou.

Příkladem budiž zpráva o zneužívání severokorejských žen v Číně.

Odborníkům se podařilo v Číně rozkrýt kompletní kriminální síť, která severokorejské ženy nutila k pouliční prostituci nebo je prodávala jako manželky či využívala pro živé kybersexuální přenosy.

Severní Korea příznačně pouze mlčí.

Podobným akcím řízeným z čínského podsvětí nahrává především nelegální migrace, která odstartovala přelomovým rokem 1990, jenž přinesl rozpad komunistického bloku.

KLDR tak ztratila jak ideově spřízněné, tak především ekonomické partnery a její hospodářství se začalo radikálně propadat. Ocitla se v izolaci.

Čína naopak přesně v této době zažívala nebývalý ekonomický růst a s ním i zvyšující se životní úroveň. Pro všechny Severokorejce se tak prosperující soused stal obrovským lákadlem a lightmotivem k migraci.

Severokorejští uprchlíci ovšem zpravidla nezískají v Číně a priori mezinárodní status uprchlíka, ale v podstatě už přicházejí s jasnou nálepkou ekonomických, tj. nelegálních migrantů, již musí být také co nejdříve repatriováni.

Přesto společnou hranici překračují další a další imigranti, mezi nimiž dominují překvapivě ženy.

Nejsou-li zneužívány k prostituci (anebo ji nevykonávají dobrovolně), nejčastěji usilují o sňatek s některým z místních etnických Korejců. Nicméně ani to jim nemůže zaručit prakticky žádnou životní jistotu a perspektivu, protože jako nelegální imigrantky mohou být kdykoliv zadrženy a vráceny z Číny zpět do KLDR.

Čína si navíc zatím neosvojila ani povinnost zajistit politický azyl těm, kdo jsou ve své zemi objektivně dehonestováni, vězněni z politických důvodů či dokonce ohrožováni na životě.

Každá repatriace zpět do KLDR znamená pro imigranty velké nebezpečí.

V lepším případě je čeká pracovní tábor, v tom horším obvinění ze špionáže a vězení a v tom nejhorším poprava.

Číňané dobře vědí, že imigranty často posílají na smrt. Bojí se ale možné narůstající migrace z KLDR (proto také ta nezištná podpora Číny totalitního režimu).

Vítaným pomocníkem de jure stvrzujícím legitimitu deportací je stále ještě platná smlouva s Pchjongjangem z roku 1986 o vzájemné repatriaci nelegálních migrantů, podle níž se jakákoliv integrace uprchlíků explicitně zapovídá.

A tento rezultát oba státy důsledně plní.

Z Číny do KLDR samozřejmě žádní imigranti nemíří, takže jde o naprosto jednostrannou záležitost.

Jakýchkoliv změn k lepšímu se v případě Číny a Severní Koreje v nejbližší době nedočkáme. Neuskuteční se například tolik potřebné přehodnocení přístupu k imigrantům, natož harmonizace autoritativní a rigidní legislativy s mezinárodními standardy, ale ani vyšetřování čínského podsvětí stojícího za údajným (nicméně velmi pravděpodobným) sexuálním zneužíváním severokorejských žen.

Číňané teď především nervózně monitorují situaci v KLDR, neboť v případě její destabilizace by museli čelit exodu severokorejských uprchlíků. Usilují proto o jediné – zachovat status quo za každou cenu.