O xeno- a islamofobii

Nějakou chvíli jsem přemýšlel, mám-li přeplavování Západu vlnami běženců z chudých či rozvrácených končin světa zařadit v pořadí hrozivosti za nebo před vyhlídku válek, ať atomových nebo jen tak obyčejných. Je migrace jezdce apokalypsy pomalý a nehlučný; navíc pro něj lze nalézt mnoho omluvných, vysvětlujících okolností, kdo proti němu zahovoří, musí počítat s tím, že mu bude vyčteno povýšenectví a necitelnost. Ostatně jsem migrant a uprchlík i já sám, i jest mi obtížno horlit proti migračním vlnám. Začnu tedy z vlídnějšího konce.

Ano, migrace je věc přirozená. Dochází k ní zákonitě vždy, když jsou lidé v zemi svého původu nespokojení buď se svým materiálním postavením, nebo se stavem občanské svobody. Protože vystěhovalci, ochotní vyměnit nevalnou jistotu svého domova za nejistou naději v cizině, obvykle představují výběr lidí zdatných a podnikavých – i když nemehla a vyžírkové se taky najdou – nebývá přistěhovalectví pro cílovou zemi přítěží, nýbrž obohacením. To ale platí… nu, jak jsem řekl: jsou-li mezi přistěhovalci co nejhojněji zastoupeni lidé pracovití, tvůrčí, samostatní, rozhodnutí vlastní silou a schopnostmi připravit sobě a svému potomstvu kvalitnější budoucnost. Za klasických časů vystěhovalectví a vlastně až donedávna tomu tak bylo. Dnes, nic si nezastírejme, je tomu zhusta naopak. Proč se z požehnání najednou stalo prokletí? Proč o cizí hosty nikdo nestojí, ani vlády, ani domácí občan, proč se proti nim staví hráze restrikcí a reglementací, byť i bez valného výsledku? Než začneme hledat odpovědi, stanovme si pravidlo: jako v jiných případech růžové lakování problém neřeší, nýbrž vyostřuje. Nestyďme se nazvat věci pravými jmény, i kdybychom měli u kazatelů ušlechtilého pokrytectví upadnout v nelásku.

Ze zkušenosti vlastní i jiných bych poradil každému zájemci o vystěhování: nemířit do zemí příliš odlišného životního stylu. Neemigroval bych například do Indie, ani kdyby mě tam maharadžou udělali a ve zlatém kočáře vozili, jelikož by mě Indové po krátké době štvali a já je. Člověk, jeden hůř, druhý lépe, zdomácní v cizí zemi, nikdy však v cizí civilizaci, což kdyby se podařilo objasnit potenciálním přistěhovalcům, bylo by… no, neříkám, že po problému. Ale měli by aspoň vědět, do čeho jdou. Předstíráním, že všichni lidé na zeměkouli jsou si nejen rovni před Bohem a právem, nýbrž i ve všem všudy stejní, že určitý rozdíl životní kvality dejme tomu v Holandsku a v Bangladéši je dílem jen jakýchsi náhod či nespravedlností, problém nevyžehlíme, jen povzbudíme další zájemce o fešácký život na zlatém Západě ke kroku, jenž neprospěje nikomu.

Nejhorší, čím se příchozí v cizí zemi může představit, je mizerná pověst. Má dvě jména: podvod a příživnictví. Uprchlík může všelijak ošidit či obelhat imigrační orgány, ale z širšího hlediska se to nevyplatí: pár vychytralých švindlířů zkazí pověst celé komunitě, a můžeme pak horem dolem mluvit o rasismu a xenofobii, zlá pověst se rychle získává, ale velmi zvolna vytrácí, pakli vůbec. A uprchlíci tohoto času, točme to jak chceme, se k nám dostávají z většího dílu podvodem. Představa bosého černouška, který se bez halíře v kapse pěšky či autostopem probíjí pustinami severní Afriky, až, konečně, sláva, stane na evropském břehu a může požádat o azyl, je hodna zapsání do knihy bajek a pověstí. Ne, prosím. Zájemce o lepší život na zlatém Západě nebývá chudý a bosý, nýbrž v podmínkách své země relativně zámožný člověk, který kdyby nainvestoval těch pět až dvacet tisíc dolarů, kolik obnáší převaděčská taxa, do nějakého skromnějšího podnikání, mohl by vést slušný život i doma. Měl jsem příležitost pozorovat, jak převaděčský obchod funguje. Letěl jsem z jihoindického Madrásu do Colomba, zrovna když na Cejlonu zuřila občanská válka nejlítěji; i mohl jsem v letištní hale sledovat asi třicetihlavou skupinu Indů obého pohlaví, kolem nichž obcházel čiperný chlapík s kufírkem a odebíral jim cestovní pasy. O hodinu později jsem všechny zastal v letadle; obcházel je týž chlapík a do téhož kufírku sbíral ne zrovna tenké svazečky dolarových baknovek. Poslednímu dějství už jsem přítomen nebyl, je ale dostatečně známo, jak probíhá: Indové, nyní už nebozí uprchlíci před hrůzami občanské války, vystoupili na některém z evropských letišť bez pasů i bez dolarů, zato s podrobnými instrukcemi, jak si mají dál počínat a co komu říkat; a otevrouce ústa svá vyřkli kouzelné slovo "azyl." Pas? Ztratil jsem. Zloděj ukradl, jaká smůla. To se ví, těžko je uvěřit ztraceným pasům, když jich jsou denně tisíce; ale dokázat se švindl také nedá, a tak se nakonec indický občan, metamorfovaný v nebohého uprchlíka z válkou zmítané Srí Lanky, když ne hned azylu, aspoň přechodného pobytu přece jen dočká. Proč celá ta komedie… kdyby přiletěl s indickým pasem, řekli by mu, marš odtud, Indie je demokratická země, žádný azyl nepotřebuješ. Příslušník utlačované tamilské menšiny, navíc v hrůzách občanské války, to už je jiná. Tamilové, Kurdové, kosovští Albánci, Afghánci, podle toho, za koho je právě výhodné se vydávat… podvod na podvodu, každý nechť si srovná se svým svědomím, chce-li jej schvalovat nebo mu napomáhat. Pominouce morální stránku té věci, je nezvaná migrace obchod oboustranně ztrátový: nutí cílové země vynakládat obrovské sumy k obživě nekvalifikovaných, a tudíž neupotřebitelných přistěhovalců, země výchozí pak přicházejí o stamiliony, jichž mohlo být užito k vybudování o stupeň vyspělejší hospodářské struktury. Jediný, kdo přitom znamenitě vydělává, jsou pachatelé převaděčského zločinu. Obtížně lze pochopit, proč západní vlády stíhají a velké peníze vynakládají k potírání obchodu s drogami, a kšeft daleko svinštější je nevzrušuje. Konzument drog ví, do čeho leze. Oběť převaděčské bandy málokdy.

Druhým zdrojem nedobré pověsti je příživnictví, ať předem plánované nebo vyplynuvší z bezvýchodnosti situace. Ilegální přistěhovalec by třeba rád pracoval, ale nemá, co by na jarmarku práce nabídl. Odborná kvalifikace žádná, jazyková o nic lepší, pracovní schopnosti neodpovídající požadavkům byť i velmi primitivního zaměstnání – vzpomínám si na čas svého pobytu v Jižní Africe, kdy musely být pro dělníky, naverbované k práci v zlatých dolech, pořádány i kurzy zacházení s lopatou – průběh takové kariéry je předvídatelný. První generace by ještě byla ochotná vydělávat své groše prací, ale o žádnou nezavadí, i zanechá té snahy a rozmnoží řady příjemců sociální podpory. Časem přijde tomu stavu na chuť, zvlášť když suma dávek pro mnohačlennou rodinu převyšuje příjem z níže honorované práce. Druhá generace už pokládá život na podpoře za přirozený a sociální dávky za své nediskutovatelné právo; a třetí generace se bouří, cítí se být vyloučená, o aroganci nevšímavé společnosti zlostně hovoří, násilné protesty svolává, výlohy rozbíjí, auta zapaluje. Lásky domorodé většiny si tím ovšem nedobude, a čertův tanec zklamání z jedné strany a nevlídného odstupu z druhé se roztáčí dál, až… bůhví k jakým koncům. Snad raději nevědět. Snad si nepředstavovat, co nastane, až daňový výnos nepostačí k naplnění sociálních pokladen, až pilně se množící, na penězích z poplatnických kapes závislá menšina se stane většinou nebo se jí početně přiblíží. Zvlášť půjde-li, jak vše naznačuje, o většinu muslimskou, ale to se už dostáváme k jezdci apokalypsy šestému a předposlednímu.

*

Aniž bych se chtěl vychloubat, v islámu se na rozdíl od mnohého ducha spanilého, co o rovnosti všech věr píše a islamofobii zvysoka káře, dosti slušně vyznám. Je jedním z objektů mého publicistického i soukromého zájmu, prostudoval jsem dosti podrobně korán, absolvoval jsem dva ročníky klasické arabštiny (čímž netvrdím, že ji dosud v plné míře ovládám), procestoval jsem sám a nezprostředkovaně řádku muslimských zemí včetně arabských, poznal jsem tamní lid, jeho charakter a způsob myšlení. Rád potvrdím, že jsou muslimové ve svých domovských zemích vesměs lidé čestní, neúchylně poctiví, k cizinci vlídní a tolerantní, třebaže zapřádat hovory o Izraeli se nedoporučuje. Nicméně je islám, nemalujme si co není, nauka s naším chápáním světa nekompatibilní, ne náboženství jako každé jiné, jak se z povrchnosti tvrdívá, nýbrž ultimativní životní návod, odchylek netrpící mravní, právní a všeobecně společenský řád, ucelená, odporu ani odchylek nesnesoucí ideologie. Co mi ze všeho vyšlo, není islamofobie, jak by zajisté můj postoj nazval lísavý duch politické korektnosti, nýbrž kritika islámu. A zdůrazněme hned, že kritizovat musí být dovoleno všechno, včetně věcí nejposvátnějších. Co si nárokuje nekritizovatelnost, bez výjimky smrdívá.

Pakli by předchozí témata vydala každé na separátní přednášku, islámské by vydalo aspoň na čtyři, pročež jen zkráceně. Je islám nauka velmi sebejistá, obsahově však mělká; věru je obtížno uvěřit, že s něčím tak lajdáckým seslal Bůh archanděle Džabrá´íla (Gabriela) k proroku Muhammadovi, aby zvěstoval lidstvu pravdu v celé definitivní a dál už nezlepšitelné dokonalosti. Veškerá pravda je pak obsažena ve svaté knize koránu; kdo chce mluvit o islámu, měl by se jí aspoň zběžně prolistovat. Najde povrchně, jakoby v kvapu opsané pasáže z evangelií a židovských pověstí Starého zákona, tu a tam střípek zoroastrismu, jediné skutečně původní jsou prvky společenského kodexu kupecko-pastevecké společnosti západní Arábie v počátku sedmého století, našemu žaludku ne vždy stravitelné. Očekával jsem, že najdu v koránu ne něco, s čím bych se mohl bezvýhradně ztotožnit, ale nad čím bych si aspoň řekl, vida, tohle je mi nové, z tohohle pohledu jsem o té věci ještě nepřemýšlel… kdepak. Jen plytkosti a naivity, někdy k pousmání, to když korán líčí radosti ráje: Tam dívky budou rozkošné a překrásné velkých očí černých, v stanech střežené, jichž nedotkla se ruka muže ni džina žádného (súra Milosrdného)… pro bohabojné je připraveno místo blažené, zahrady a sady révy vinné, dívky s plnými ňadry, věkem s nimi stejné, a poháry po okraj naplněné… (súra Zvěsti). Ráj, jak vidno, pouze pro pány, co se děje s bohabojnými muslimkami, korán nepraví. Jindy k hrůznému ustrnutí, to když dojde na líčení džahíny (pekla), jež jest údělem méně bohabojných. Těm, kdož neuvěřili, střižen bude šat z ohně a hlavy jejich budou vodou vroucí polévány, jež rozleptá vše, co v břichách jejich je, i kůži jejich, a pro ně připraveny jsou důtky železné…(súra Pouti) Ti, kdož prohlašovali za lež, s čím posly Své jsme vyslali, ti záhy poznají, až s okovy na šíjích a v řetězech budou vláčeni do vody vroucí a pak v pekle budou páleni…( súra Odpouštějícího). Nutno dodat, že ani jedno, ani druhé muslim nepokládá za podobenství, jak jsme naklonění chápat náboženské texty my, nýbrž za realitu, o níž se nepochybuje. Laškování s dívkami plných ňader a poháry po okraj naplněné nejsou přitom nikterak zaručené, ba naopak. Muslimský Bůh, jsa všemohoucí, mohl by dopřát radostí ráje všem, ale on si libuje v sadistických příšernostech. Pravíť súra Padnutí na zem: "Kdybychom chtěli, dali bychom správné vedení duši každé, leč nechť uskuteční se slovo Mé: Věru naplním peklo lidmi spolu s džiny!" Musím říci, že právě tato zvrácená zakochanost v samoúčelných trestech mě od islámu odpuzuje ze všeho nejvíc.

Je islám též nauka podivně nekonzistentní, popírající na konci, co přikazovala na začátku. Takový je třeba hned vztah k alkoholu: jednou chvála, podruhé zákaz (súra Včely: … a z hroznů opojný nápoj získáváte i stravu výtečnou – také v tom znamení je pro lid rozumný), zejména však k jinověrcům. Praví na jedné straně súra Pavouk smířlivě: "Nepři se s vlastníky písma (míněni jsou křesťané a židé), leda způsobem nejvhodnějším. A rci: uvěřili jsme v to, co bylo sesláno i vám, a náš i váš Bůh jednou jsou, a my do vůle jeho odevzdáni." Naproti tomu súra Prostřeného stolu: "Vy, kteří věříte! Neberte si židy ani křesťany za přátele, neboť oni jsou přáteli jedni druhým; a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý." A tamtéž: "Uvrhli jsme mezi ně (muslimy a jinověrce) nepřátelství a nenávist až do dne zmrtvýchvstání…" Tak si vyberme.

Říkává se o islámu, že je náboženstvím míru a ne každý muslim že je fanatik. Na obojím je kus pravdy. Samo slovo islám je odvozeno od arabského as-salamu = mír. Ovšem mír mezi námi, co věříme. Jinak… "Až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy!" (súra Pokání). A súra Prostřeného stolu: "Odměnou těch, kdož vedli válku proti Bohu a jeho Poslu, bude věru to, že budou zabiti nebo ukřižováni či jim budou useknuty jejich pravé ruce a levé nohy, zatímco na onom světě je čeká trest nesmírný." Začíná přitom každá súra slovy "bi ismi lláhi rahmáni ráhimi," ve jménu Boha milosrdného, slitovného… strach pomyslet, kdyby takový nebyl.

Existuje ovšem i smírná, tolerantní verze islámu, súfismus, zdůrazňující spíš mystické spojení člověka s Bohem než cestu výboje. Potíž je, že nemá podporu v doslovném znění koránu, a zůstává tak vnitřním přesvědčením nevelkého počtu myslivějších lidí. Zejména poslední dobou nabývá na síle a vlivu směr opačný, saláfismus, chápající korán až sakramentsky doslovně. Ti, kteří pokládají za zbytečné seznámit se s jedinou řádkou svaté knihy, nás utěšují řečmi o sekularizovaném islámu, o islámské demokracii, ale povězme si bez příkras, že dřív porodí kočka štěně než islám demokracii; podmínkou demokracie je mnohost názorů, kde je povolen jen názor jeden, o demokracii nemůže být řeči. Jinými slovy, něco je buď demokratické, nebo islámské, obojí v jedno spářiti nelze, inšalláh. Co pak se sekulárně, kriticky smýšlejících muslimů týče, nu, hrstka by se jich porůznu našla. Je ale otázka, jsou-li ještě muslimy. Nezanášejme se darmými nadějemi; muslim, který tu a tam poruší příkazy své víry, napije se kořaličky nebo sní kousek vepřového, zdaleka ještě nesmýšlí sekulárně či dokonce kriticky. Můžeme udělat pokus: najít takto světsky si počínajícího muslima a dát se s nám do debaty o islámu. Povím předem, jak nejspíš dopadne: muslim se nějak zdvořile vykroutí, začne mluvit o něčem jiném, nebo jsa povahy přímější, poučí nás v téže blahosklonné zdvořilosti, že náš názor zajisté ctí, ovšem pouze jako názor neúplný, neosvícený dosud pravdou učení Prorokova. Že však s jistotou, jako že je země dole a nebe nahoře, je všemu světu určeno, aby pravdu v celé dokonalosti poznal, přijal a podřídil se jí. Neboť stojí psáno: "On je ten, který vyslal posla Svého se správným vdením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými." (súra Pokání). A tamtéž: "Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim bude dán ráj. A oni bojují na cestě Boží, zabíjejí a jsou zabíjeni. A to je slib Jeho pravdivý, daný v tóře, v evangeliu i v koránu."

Ale zkrátím to povídání. Muslim, byť i pivo pijící a ramadán nedodržující, je pořád ještě muslim, ledaže nedbalý. Krajní formy své víry včetně terorismu neschvaluje, ale ani se jim neprotiví. Konečné ovládnutí světa islámem pokládá nejen za jisté, ale za přirozené; nemůže přece natrvalo obstát nedokonalé v soutěži s dokonalým. A dojde-li ke sporu, postaví se stranu toho, co při všech svých poklescích pokládá za jedině pravdivé, je naivní vidět v něm spojence ve střetání s náboženským fanatismem. Zbývá položit si obligátní otázku: co s tím. Nejspíš ne mnoho. Zaplavení přinejmenším Evropy přívalem islámu se asi už zabránit nedá, tu příležitost jsme promarnili. Takže jen… nelísat se, nepodlézat, nevést šmajchlovné řeči, poznat skutečnost jaká je, a to přímo u pramane, jehož jméno jest korán. A připravit se na hodinku pravdy, jež naší civilizaci udeří nejpozději před koncem století. Aby i pak, v postavení menšiny, si náš civilizační způsob podržel své hodnoty, svou tvořivou schopnost, pro niž ještě ne tak dávno byl vůdčí civilizací světa. Je to i v zájmu muslimů samotných; zbaveni tvůrčího ducha Západu, ponecháni ustrnulosti své víry, i oni se propadnou do chaosu, z nějž nebude úniku, domnělý triumf se promění v prohru, jaké svět dosud nepoznal.

Dokončení zítra