O krizích a válkách

V předešlé kapitole tohoto cyklu jsme si pověděli o hrozbách zítřka spíš na zeď malovaných, nebo i skutečných, ale přece jen jakž takž řešitelných, byť i ne snadno. Dnes postupme k problémům budoucnosti, jejichž řešení by si vyžádalo stupně rozhodnosti, jakého zpohodlnělý, zmalomyslnělý západní svět postrádá.

*

"Rozpočet by měl být vyvážený, státní pokladna by se měla znovu naplnit, veřejný dluh snížit, úřednictvo by mělo zanechat arogance a být pod kontrolou, pomoc cizím zemím by se měla omezit, nemá-li stát přijít na mizinu. Lidé se znovu musí učit pracovat, místo aby žili z veřejné podpory."

Slova tato, kdyby někomu zněla blízce, pronesl jistý Marcus Tullius Cicero, konzul republiky římské. Čímž se dostáváme k třetímu z jezdců apokalypsy, jehož oborem jsou finance a ekonomie. Uvedený výrok by sváděl k úlevnému mávnutí rukou: vida, ony už starověkým Římem cloumaly krize, takže co. Nějak bylo, nějak bude, vyhrabali se z té potíže jiní, nějak se vyhrabeme i my. A možná i vyhrabeme, aspoň na nějaký čas. Darmo však zažehnávati krize, nejsou-li zažehnány jejich příčiny; a příčinou byla a jest, jak již řečeno: utrácivost státu, rozbujelá byrokracie, sklon nemalé části občanstva k obživě nikoli z plodů vlastní práce, nýbrž na konto sociálního úřadu. Je to všechno?

Bohužel není. Ještě je tu příčina příčin, příčina na druhou: ztráta pocitu odpovědnosti za sebe sama, vypěstovaný návyk bezmyšlenkovitého odevzdání se do náruče pečovatelského státu. Ne že bych doporučoval vracet se k časům, kdy svět byl slzavé údolí, sociálním úřadem smilování Boží a pojišťovnou pro případ nouze stejně nuzné příbuzenstvo. Ale vrátit priority tam, kam patří, vyčerpat nejdřív všechny možnosti vlastního přičinění a teprve pak se obracet o pomoc, to ano. U počátků sociálního státu snad byla dobrá vůle a příkaz mezilidské solidarity; vyklubal se z něj ale žravý Otesánek, schopný pohltit nejen vše, čeho nabyl občan pilný, nýbrž i čeho vůbec nenabyl a ani jeho potomstvo nenabude. Deficitní rozpočty a jiné neřešitelnosti jdou nejméně z poloviny na jeho konto, což ale představuje jen menší část maléru. Horší je demoralizace společnosti. Občánek sice ví, že mu milostivý stát může nasypat do pravé kapsy jen část toho, co mu vytáhl z levé, zbytek pohltí sociální byrokracie, o jiných příživnících pomlčivše. Ale nevadí mu to příliš, hlavně že má iluzi jistoty. Ví také, že co stát nevyždíme z něj, musí si vydlužit na účet budoucnosti. Ale ať se starají potomečkové, jak z té bryndy ven, my žijeme teď. Tak se jedna po druhé rozpouštějí v kyselině sociálního státu ctnosti, z nichž vyrostla a na nichž svůj úspěch postavila západní civilizace: předvídavá starost o zítřek, spolehnutí na vlastní síly, odvaha pouštět se do podniků s ne zcela zaručným výsledkem. Komu by se to nezdálo podstatné, ať se rozhlédne po světě, jak jsou na tom národy, jejichž zásadou je bezstarostný život pro dnešek. Kdo ale poskytne rozvojovou pomoc nám, až to přivedeme k stejným koncům?

Druhou položkou téhož účtu je úpadek demokracie a pozvolná ztráta občanovy svobody. Neboť cílem každého politika, vědomým či bezděkým, je získat moc, ať pro ni samu nebo pro výhody a požitky s ní spojené. Z liberální zásady – čiň sobě dobře a neškoď jiným – velká moc nekouká. Kdo ale drží klíče od sociálních pokladen, získal tolik moci, kolik jí nemíval ani císař pán blahé paměti; ten mohl tak nanejvýš vybírat daně. Je příznačné, že daňové zatížení v závěrečné fázi staré monarchie činívalo něco kolem desíti procent. Dnešní státy to dotáhly k padesátce a leckterý i nad ni. Jak by ne, když příspěvky do sociálních pokladen horem dolem nestačí a rozdíl je nutno dorovnávat z daní. Demokracie tak ztratila charakter soutěže myšlenek a stala se účetnictvím, i není se co divit upadajícímu zájmu o politiku. Všemocná byrokracie a občánek, vyměnivší volnost rozhodování za chiméru životních jistot… z nabídky idejí tak navzdory partajnímu kohoutění zůstává zboží jediné, pečovatelsko-socialistické.

Jak z toho chomoutu ven, na to by byla poměrně jednoduchá odpověď: vrátit v co nejvyšší míře rozhodování o vlastních věcech do rukou jednotlivce. Důchody postupně převést z dávno nevyhovujícího systému solidárního, jehož solidárnost pozůstává z toho, že jedni platí a druzí okamžitě spotřebovávají, na osobní zúročitelnou rentu: co sis kdo během své pracovní kariéry do vlastní kasičky uložil, z toho pak buď na stará kolena živ. Prostý výpočet ukazuje, že je to v průměru víc, než nač se zmůže slavný Úřad důchodového zabezpečení. Podobně lze naložit s chronicky neduživým nemocenským pojištěním: bude-li občan ukládat na vlastní nemocenské konto dvě třetiny téže částky, kterou mu dnes vytahují z kapes povinné odvody, postačí, počítáme-li s obvyklou čtyřicetiletou pracovní kariérou, pokrýt náklady úrazů a nemocí vesměs lépe než naordinovaná erární péče. Lenochy, lajdáky a osoby z jakýchkoli důvodů práce neschopné musíme svými daněmi živit tak i tak, což zase vyúsťuje do nějaké formy sociální péče; ale jen ve skutečně nezbytných případech, ne jako pohodlná náhražka vlastního přičinění.

Nedomnívám se, že jsem zahovořil z duše každému; je věcí nátury, dá-li kdo přednost poddanské jistotě před vlastním svobodným rozhodováním, nesoucím plody bohatší, protože byrokracií neoškubané, zároveň však i určité riziko. Ale to je, obávám se, v delší – nebo možná už ani ne moc dlouhé - perspektivě beztak jedno, protože si ve švech praskající veřejné rozpočty přechod na soukromé zajištění vynutí samy. Leda by se dosáhlo kompromisu: občan si bude všechnu péči platit z vlastní kapsy sám, a úlitby sociální byrokracii zůstanou, jaké byly. Přítomný vývoj se zdá něco takového naznačovat.

*

Zatím jsme si probrali jezdce apokalypsy, které je při dobrém rozumu a troše kuráže ještě jakž takž možno zažehnat, třeba ne bezbolestně. Teď přijdou na řadu ti, na něž máme jen nepřímý nebo vůbec žádný vliv. Jak je tomu například s možností nějaké další světové války? Dokdy se podaří držet na uzdě přízrak atomové katastrofy? Nu, řekl bych, že válka nemusí být hned světová, aby z matičky Země udělala kombinaci krchova s chudobincem. Konvenčních válek včetně světových bývá jednou konec; chaotické řežby všelijakých milic, osvobozeneckých front a jiných takových spolků, jak vidno na palestinském příkladě, k žádnému konci nevedou, stávajíce se svým vlastním účelem. Jak jednou vyrostly generace gerojů z povolání, kteří nic než běhat s kalašnikovy nedovedou a ani nechtějí, bude se to už jen řezat a řezat, a ani sedmasedmdesát mírových konferencí na tom nic nezmění. Neočekával bych žádný zázrak ani od lidových pozdvižení a revolt, co jich zrovna teď lomcuje arabským světem od Syrie po Jemen; nemusím být věštec, abych předpověděl, že se z nich žádná mladá demokracie nezrodí, jak se radují dobré duše, nýbrž blázinec horší předešlého, a jako výsledek zase nějaký diktátorský lump, dost možná horší zapuzeného. Neboť sbubnovat pozdvižení a vyhnat jednoho zkorumpovaného samovládce je ještě relativně snadné. Změnit tisíciletým vývojem geneticky zakotvené způsoby myšlení, hodnoty a priority, je ne-li zcela nemožné, tedy blízké nemožnosti. Co s tím… raději se do těch rumrejchů moc nemíchat, vzít na vědomí, že se jakž takž spořádaný svět kousek po kousku zmenšuje, hledat způsoby, čím nahradit suroviny z nestabilních končin nebo jak se obejít bez nich. A kdyby některý z tamních papalášů jevil chuť se roztáhnout přes hranici svého teritoria, rychle a důrazně ho seknout přes prsty, aniž bychom si od toho slibovali obrat k svobodě a demokracii dle západního vzoru.

Jiná sitauce nastává, začne-li si některý orientální mocnář hrát s jadernou zbraní. Doposud jsme mohli vycházet z faktu, že i ten nejvýbojnější darebák je rád na světě, takže nebude riskovat konflikt, aby mu oplátkou nepřiletělo na hlavu také něco atomového. Celá desítiletí tak na sebe cenili atomové zuby Rusové s Amerikou a Indie s Pákistánem, a kromě čas od času nějaké té pokusné exploze z toho nikdy nic nebývalo. To v případě teokratické diktatury nemusí platit. Je těžké pořízení s někým, kdo pokládá svůj pozemský život za bezcenný, chápaný leda jako záloha na život skutečný, jenž nastává v ráji. Ráje však Alláh nepopřeje každému; a nejjistější vstupenkou je mučednická smrt. "Vy milujete život, my milujeme smrt," vzkázal nám velmi srozumitelně íránský prezident Ahmadínežád, a my si nesmíme myslet, že jen tak po orientálsku přeháněl. Proč islámský směr, zvaný ší´a, dospěl k této podivnosti, by samo vydalo za jednu obsáhlejší přednášku, ale v této chvíli si vystačme se skutečností, že zásluha mučednické smrti je zakotvena v samém základu šíitismu; a že dívat se na dění v jakémsi Íránu očima západního skeptika, pro nějž jsou články náboženské víry jen jakýmsi polohistorickým folklorem či sbírkou mravoučných podobenství, se rovná lehkomyslnosti, matce průšvihů. Někdy i atomových.

Dlouholeté a nijak zvlášť nezastírané usilování íránských teokratů o jadernou zbraň je výstavním příkladem toho, jak neřešený problém bují a narůstá, až je na každé řešení pozdě. Zasáhnout se mělo a mohlo hned, kdy poprvé vyvstalo podezření, že ajatolláhové pečou něco atomového. Místo toho… konference, kulaté stoly, vyjednávání, rezoluce, sankcemi vyhrožování a medu kolem vousatých hub mazání, vousaté huby ústupeček přislíbí a západní státnictvo hned propuká v jásot, hle, dobrá vůle vítězí, vousatci se na ústupeček vykašlou a státnictvo brvy vraští, tytyty, Íráne, hned toho nech, nebo navrhneme sankci, a pak se těš… A dnes už pomalu ani to ne, už došlo západnímu státnictvu, že není k ničemu ani sankcemi vyhrožování, ani medu mazání, a tak jen ustrnule přihlíží, jak vousatci rakety testují, uran obohacují, až… Až co? Až to opravdu někde řachne? Až dle páně Ahmadineždádova slibu zmizí z mapy světa Izrael? Nebo i něco vzdálenějšího, neboť nelze předpokládat, že vousatci testují rakety středního doletu (třeba jenom tak do Prahy) pro zábavu? Nebo naopak, připusťme i tuto alternativu, až nezbude než vymazat z mapy světa Írán? A co potom? Nebude to znamenat, když tak pořád mluvíme o roztáčení spirály násilí, začátek spirály, z níž se svět už nevymotá? No, dost už. Atomový armagedon v íránské režii nastat nemusí. Ale velmi snadno může. Ustrnulé přihlížení, bezradné lamentování, kolovrátkem mírových řečí točení je nejhorší způsob, jak tomu čelit.

Pokračování zítra