O této ošidnosti jsem psal už loňského roku (NP, 31.8.2006), že v současném Iráku hlavním cílem násilí nejsou Američané, ve veřejném povědomí z vítaných osvoboditelů přetvoření v nenáviděné okupanty, ale islámští bratři, mezi sebou se vraždící s rostoucí vervou. Důkladně rozkvetla tzv. culture of violence – vzájemné únosy, mučení, uřezávání hlav. Populárním se stalo proděravět lebky elektrickou vrtačkou, dřív než oběť vypustí duši na cestě k Alláhovi, jehož názor na ideologickou rozmíšku mezi sunnity a šíity, smrtelně si ubližujícími větvemi islámu, není znám. O největší krveprolití – sto mrtvol denně je průměrná norma - se zejména postarají sebevražední fanatici za volantem třaskavinami naložených vozidel.

Nearabští Kurdové – téměř třetina obyvatelstva Iráku – ač též vesměs muslimové, zůstávají stranou, těch se to netýká. Mají svůj vlastní jazyk, kulturu, tradici (převážně tragickou), jejich ženy se nebalí po ponurého černého hávu.

Jak se oni Arabové – lidé společné řeči, vzhledu, oblečení, rozpoznají? Některé prozrazuje jejich jméno: ačkoliv spousta jich všech jsou Mohamedové, jméno Omar je populární mezi sunnity, kdežto Ali je mezi šíity. Praktickým v nynější situaci se stalo opatřit si doklady s falešným jménem, pro případ lapení příslušníky opačné víry, aby k použití elektrické vrtačky nedošlo.

Můj kolega na univerzitě, pražský rodák, před úprkem do náruče amerických imperialistů učil dva roky na univerzitě v Iráku. Když jsem se od něho chtěl dozvědět cosi o rozdílech mezi sunnity a šíity, tento vědec skutečně světového formátu neměl nejmenší tušení. Jakožto nemohamedán, mešitu nenavštěvující, třeba nemohl vědět, že šíité se modlí s rukam připaženýma, kdežto sunnité s rukama zkříženýma přes prsa. A sunnita se nemůže modlit, když by před ním klečel a totéž činil šíita, poněvadž v tom případě komunikace s Alláhem by byla neplatná. Kdyby ten můj kolega byl učil v Pákistánu a pozorně se zajímal, mohl se dozvědět, že šíitům, tamější menšině, se dostává pohrdlivého označení „komáři“ – moskyti, nepříjemný hmyz.

Nahlédněme do příslušných učebnic historie: k ideologickému rozkolu v islámu došlo v sedmém století, při sváru, kdo že má převzít funkci po zesnulém proroku Mohamedovi. Někteří, posléze označováni jako šíité, prosazovali požadavek pokrevního spříznění s Mohamedem, že ti jediní mohou být neomylní, a tedy oprávněni vládnout a interpretovat svaté texty – a tím byl prorokův bratranec Ali. Došlo ke schizmatu, ideologickému rozkolu: šíité (podpůrci Aliho) versus sunnité (stoupenci tzv. sunnah – tradice). Příliš krveprolití vyvolalo potřebu po stabilitě, a to i za cenu uplatňované tyranie.

Sunnité se soustředili na získání moci, budování státu, říše, s přesvědčením, že to je jejich náboženské poslání, které potěší Alláha. Šíité místo mocenských úspěchů víc smyslu nacházeli v materiálním odříkání, utrpení, ba i osobním mučednictví. Utrpení jako posilovač víry, že mesiáš, nejposlednější prorokův nástupce, se vynoří ze záhrobí a změní svět k nepoznání. Zničí všechny bezvěrce a nastolí blažený univerzální mír. (A tak se stane do dvou roků podle přesvědčení nynějšího íránského prezidenta Mahmúda Ahmadinežáda.)

V současné době je na světě 1,3 miliarda muslimů, z nichž 15 procent jsou šíité. Ti dominují v nearabském Íránu, ale ve všech 22 arabských státech až dosud vládli sunnité. I v Iráku se úspěšně prosazovala tato tradice dominantní role nad šíity, pokládanými za občany druhé, podřadné kategorie, jimž pak zbývá jejich tradiční štkaní nad trpkým údělem. K takovému stereotypu přispívá každoroční truchlení, procesí s rytmickým sebebičováním, drásat se do krve k památce mučednictví imáma Husseina v sedmém století. Učebnice v Saúdské Arábii zatracují šíity jako heretiky.

Teď ale jako důsledek americké invaze v Iráku, zániku Saddámova režimu a prosazování demokracie, cizácké to novoty znamenající i konec tradiční nadvlády sunnitské menšiny, tito šíité, nejpočetnější v národě (odhadovaných 60%), se dostali k moci v nepříjemně třeskutých podmínkách. S výjimkou severní poklidné části země, která patří Kurdům, Irák se dostal do fáze občanské války, v níž racionální uvažování a počínání je v nedohlednu.

Vzájemná averze již zasahuje jiné části světa, v nichž tento antagonismus byl donedávna exotickou, stále málo pochopitelnou záležitostí. Již se ale víc dozvídáme: v USA odhadem máme šest milionů muslimů, Evropa jich má daleko víc a stále jim tam budou přibývat. Na závěr deset dní trvajícího náboženského svátku Ashura, k památce mučednické smrti Mohamedova vnuka Husseina, několik tisíc bičujících, tělo si drásajících šíitů pochodovalo 28. ledna 2007 v New Yorku na Manhattanu po noblesní Park Avenue. The New York Times na první straně svého vydání (7.2.2007) se detailně rozepisuje o pronikání sektářského schizmatu i k těmto břehům. Rozkol může mít i prozaicky politickou příčinu: na zprávu o popravě Saddáma, šíité reagovali s jásotem, kdežto nejeden sunnita měl slzy v očích. Nezáviděníhodný primát největší islámské koncentrace v Americe má město Dearborn ve státě Michiganu. Podél tamější Warren Avenue vandalové napadli a poškodili tři mešity šíitů jakož i tucet jejich obchodů. K vzájemnému napětí přispívá i růst mohamedánských komunit. Ještě před několika lety všichni muslimové se shromažďovali v jedné mešitě pod touž střechou, nyní je už těch střech víc a od někdejší jednoty nepatrné menšiny teď dochází k disharmonické diferenciaci.

Šíité obviňují z násilností sunnity a takové konflikty či aspoň konfrontace se vyskytují na univerzitních campusech. Tam si šíitští studenti stěžují na diskriminaci ze strany sunnitů, kteří rovněž kontrolují muslimské organizace. Na univerzitě Johns Hopkins v Baltimoru si studentka Salman Y. Ryzvi stěžovala, že mluvčí organizace Muslim Student Association jí poručili odstranit z knihovny díla šíitských autorů.

Náboženský konflikt se dostal i do internetu. Například YouTube video prezentuje záběry katolíků krvácejících při ukřižování a k tomu přidává do krve se drásající šíity, to vše doprovázeno hlasem, sdělujícím, že tihle šíité jsou většími katolíky než muslimy. (Aniž bych se jim chtěl míchat do jejich vzájemných svárů, přece jen mi nedá upozornit na rozdíl, který se mi zdá být zásadní: zatímco šíité se do krve drásají z vlastní iniciativy, těm katolíkům takové nepohodlí činili lidé, nábožensky jinak motivovaní.) Z řad studentů se dozvídáme, že hodně takových iniciativ podněcuje učení, které přichází ze Saúdské Arábie od puritánské sekty wahhabistů.

Muslimští studenti nejsou příliš ochotní před většinou nevěřících psů se zmiňovat o ideologických vintrostranických disharmoniích, za stávajících podmínek údajného celoamerického pronásledování islámské víry Alláhových následovníků. Na campusech se prozatím nevyskytuje druh násilí se vzájemným probodáváním, spatřitelným uvnitř amerických kriminálů. Ve státě New Yorku zásluhou úspěšné soudní žaloby si šíitští vězňové vymohli zřízení separátních prostorů k pokojným modlitbám.

Už po delší řadu let Velká Británie je dějištěm ostrých sunnitsko-šíitských svárů. S mohutnícími počty islámských souvěrců i v jiných evropských státech lze předpokládat i vzrůst takových konfliktů.

A co naše česká zem, rekordně ateistická? Prozatím si nedovedu představit tam pochodující, rytmicky v pomalém kroku do krve se drásající následovníky Alláha. Někdo z nás by se měl obtěžovat nahlédnutím na stránky Muslimských listů. Třeba něco užitečného bychom se mohli dozvědět i od bolševických Halo novin, však oba zdroje sbratřuje jejich vzájemný nesmiřitelný antiamerikanismus.

KONEC

*******************

Milí čtenáři,
pokud rádi čtete texty pana Ulče,  v jeho článku Nevelká pravděpodobnost správně se strefovat jste si mohli přečíst, že nedávno mu vyšla jeho další výborná knížka, a to Šťastně navrácený běženec, kterou lze snadno koupit na webových stránkách nakladatelství Primus nebo přímo ve firemní prodejně ve Vězeňské 7, Praha 1.
A o co v knížce vlastně jde? Nechme promluvit samotného autora:
"Je to příběh Pravoslava Komendy, tvora s většími ambicemi než talentem, který se po internacionální pancéřové pomoci v srpnu 1968 ocitl na Západě, dostal se do Ameriky a posléze na Filipíny, aby zápolil s ošidností svobody - obohacující i krušící, náramným to darem, avšak i notným břemenem, veledilematem kdekoliv na zeměkouli."

Redakce Neviditelného psa

******************

Neoficiální stránky Oty Ulče