V nedávné kauze prorokových karikatur se Západ nedal vystrašit muslimskými výhružkami a trval na svobodě slova. Tedy i na svobodě karikovat proroka. Toto lpění na svobodě je jedna – lepší – stránka věci. Druhá stránka je méně líbivá, protože posmívat se něčí víře, ať už se mi dotyčný líbí nebo nelíbí, není to pravé. Ať tak či onak bylo možno očekávat ze strany muslimů pomstu. Když byla situace nejvyostřenější, vyzýval kupříkladu Mohamed Júsif Kureší, duchovní mešity Mohabata Khana v pákistánském Péšávaru, přímo k vraždě karikaturistů Proroka: „Toto je jednomyslné rozhodnutí všech imámů, že kdokoli urazí Proroka, zaslouží smrt, a kdokoli tomu nactiutrhači přivodí konec, dostane odměnu.“

A skutečně, pomsta nedala na sebe dlouho čekat. V těchto dnech se v Íránu koná celosvětová výstava karikatur holocaustu. Odezva ze Západu je rozpačitá. Až na mírné komentáře v tisku mlčíme; jako bychom si uvědomovali, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Pokud si ale někdo něco takového opravdu myslí, je na velkém omylu.

Karikatury Mohameda groteskním způsobem představovaly nám až nepochopitelně vzdálený muslimský svět, který je průměrnému Evropanovi těžko pochopitelný. Proti tomu karikatury holocaustu zesměšňují fyzickou likvidaci šesti milionů Židů, jejichž potupná smrt se stala symbolem cynického vraždění kohokoli a kdekoli na světě. Tento symbol se vztahuje na Židy, bezvěrce, křesťany – ale právě tak na muslimy. Odmítá vraždění a tak jako smrt ji může pochopit každý. Extrémní a značně početná část muslimského světa – nejen sebevražední atentátníci – ovšem nevidí ve smrti nic zavrženíhodného, a to za předpokladu, že smrt postihne sionisty (Židy); budou-li sionisti spláchnuti do moře, jak si to mnozí muslimové přejí, beztak nemohou přežít.

Znesváření západního (původně křesťanského) a muslimského světa je, jak vidno, způsobeno hlavně vztahem k životu a k smrti. V tom je také naděje Západu: práce pro život vlastní i ostatních (i když si to možná leckdo neuvědomuje) znamená vytváření hodnot, proti tomu lhostejný vztah k životu a smrti je lhostejný rovněž k hodnotám. Tím je však pro Evropu nebezpečné: dojde-li ke konfliktu, je strana, jíž nezáleží na životě, ve výhodě, protože se přizpůsobí všemu a každý prostředek je jí dobrý. Straně bojující o život nezbývá než vytvářet tolik hodnot (včetně vojenských), aby se jimi dokázala zaštítit.

Vraťme se ke karikaturnímu konfliktu. Není nevýznamný. Karikatury proti holocaustu mají získat stoupence proti Izraeli. A Židé, jako již tolikrát v dějinách, bojují o přežití. Jsou sami; kromě Spojených států je nikdo důrazně nepodporuje. Tím, bohužel, projevuje Západ hodně malou víru ve vlastní život i v život jako takový. Vždyť hned po sionistech mají přijít na řadu křižáci – a to jsme my. V budoucnosti nemáme my zde v Evropě mnoho naděje – uvažme kupříkladu nesrovnatelně nižší populační růst na Západě než v muslimských zemích. Jsou však i další, neméně důležité věci. Víra v Alláha spojuje přes veškeré dílčí rozpory muslimské obyvatelstvo v celek; proti tomu sekularizovaná Evropa ztratila víru a pokusy obnovit jednotu (EU) vedou spíš ke snaze mohamedánům se zalíbit. V tomto duchovním klimatu západní Evropa přijímá od roku 1973 muslimy (20 milionů) včetně jejich nenávisti vůči Židům, Izraeli a Spojeným státům. Vatikán jim v tom při nejmenším nebrání. Nedokáží-li se západní země zastat ani tak životně významné tradice, jako je holocaust, je nepochybné, že i ony bojují o přežití.

Škoda, že o tom nevědí…

MfD, 25.08.2006