Opět mi nezbývá, než vyslovit opravdu hluboké znepokojení nad čím dále tím větším prohlubování propasti mezi zastánci a odpůrci globálního oteplování, které nemůže vést k ničemu dobrému. Zdá se, že ani jedna strana jakýmikoliv svými argumenty druhou stranu nepřesvědčí a jakožto tolerantní skeptik vím bezpečně, že tento problém se na stránkách a v diskusích jakýchkoliv novin nevyřeší! A proto bych chtěl obrátit pozornost ani ne tak autorů, jako spíše zvídavých diskutujících čtenářů na obecnější problém, a to opět lehčí formou. Myslím si totiž, aniž bych chtěl podceňovat čtenáře Neviditelného psa, že zejména v posledních dnech některé příspěvky na toto téma patří do odbornějších časopisů.

Tak tedy ten obecnější problém – jak mohlo počasí, eventuelně klima ovlivňovat nikoliv hospodářský, ale politický vývoj lidské společnosti, nebo naopak, jak se politika snažila ovlivňovat počasí či klima. Upozorňuji, že vybírám jen namátkou ze svých vzpomínek a

z vynikajících sond do historie, v níž se šťouralo pár mých kolegů meteorologů, zejména Karel Pejml, Karel Krška a Jan Munzar. Možná se budete divit, ale i z daleké historie se vynořují mnohé asociace, z nichž některé už byly i v současných diskusích na těchto stránkách vzpomenuty.

Začněme téměř od Adama, přesněji od Noema. I když to tehdy jistě nebylo tak tradováno, za potopu světa asi mohla tehdejší klimatická změna a pokud to probíhalo podle Bible, tak vlastně teprve díky Noemově arše začala historie lidstva!

Přeskočíme-li několik tisíciletí, pak další asociaci na klimatické změny najdeme v cestách starých Vikingů na západ do tehdy zeleného Grónska a dokonce do severní Ameriky. Na nich se totiž zcela určitě podílely tehdejší příznivé klimatické podmínky. Podobně i o pár století později Kolumbovy zámořské námořní výpravy by byly nemožné bez pravidelných větrů – pasátů. Naopak je dnes i možné, že někteří zavilí odpůrci všeho amerického odsuzují Vikingy a Kolumba za otevření Pandořiny skříňky s veškerými problémy současné světové politiky!

Jen málokdo si možná uvědomuje, jak nejen klima, ale i aktuální počasí může výrazně ovlivnit vývoj společnosti. Už nechci připomínat vliv suchého roku 1947 u nás, jistě opět zapříčiněného zatím ještě neodhalenými tehdejšími klimatickými změnami, na více než čtyřicetiletý tristní pokus „lidí zvláštního ražení“. Mimochodem – na tuto souvislost jsem upozornil v tisku už počátkem devadesátých let a už tehdy jsem byl osočován, že zatahuji počasí do politiky. Já to ale dělám strašně rád!

Zůstaňme ještě chvíli na Atlantiku a vraťme se do roku 1588. Tehdy v létě byla dovršena zkáza „nepřemožitelného“ španělského loďstva. I když se historici shodují, že hlavní příčinou porážky Španělů byl zejména lepší technický stav a navigační umění loďstva anglického, do námořních bitev tehdy výrazně zasáhlo i neobvykle bouřlivé počasí onoho léta. A od té doby říše krále, nad kterou Slunce nezapadalo, začala chřadnout a jako světová velmoc se začala prosazovat Anglie. A tak možná i proto, že léto v roce 1588 bylo v oblasti Biskajského zálivu i kolem britských ostrovů mimořádně bouřlivé, světovým jazykem číslo 1 se stala angličtina na úkor španělštiny.

Počasí a v případě ruského tažení vlastně potažmo i vnitrozemské klima, na které nebyli Francouzi zvyklí, zcela jistě sehrálo svou roli v napolenoských bitvách. Hustá ranní radiační mlha 2. prosince roku 1805 výrazně pomohla Napoleonovi na začátku bitvy a „Slavkovské slunce“, které tuto mlhu prorazilo vstoupilo do dějin, jako symbol jednoho z největších Napoleonových vítězství, a to v bitvě s mnohem silnějším protivníkem!

Počasí jistě hrálo jednu z rozhodujících rolí v mnohých válečných bitvách, ale protože jsem spíše pacifista, obrátím nyní svou a doufám že i vaši pozornost k době poměrně nedávné. Někdy v období mezi oběma světovými válkami se objevily velkorysé návrhy na změny světového klimatu v oblasti severního Pacifiku.Uvažovalo se o přehrazení Beringovy úžiny mezi Aljaškou a Čukotkou. Vědci počítali „ostošest“ a pak rychle zjistili, že by to jednak přišlo setsakra draho a asi by na to nebylo, a „druhak“, že by to mělo nejen nedozírné, ale také asi nevyzpytatelné dopady na celou severní polokouli. Pokusy o narovnání zemské osy se pak naštěstí objevovaly v oblasti sci-fi.

Přejděme známé poroučení větru a dešti, budování větrolamů a změny různých toků řek, což vedlo spíše ke škodám, než k užitku, a přejděme do období, kdy známými největšími nepřáteli socialistické režimu byly – jaro, léto, podzim a zima. Zde jsem samozřejmě opět už zcela na své správné parketě, a tak dávám nakonec k lepšímu krátký pohled na období po roce 1970.

V letech 1970 až 1975 jsme u nás měli sérii několika velmi mírných zim, i když ne tak teplých jako ta letošní. Nemám to ze své hlavy, ale toto teplé období tak trochu zachránilo normalizační režim, neboť energetická situace byla značně napnutá a bylo třeba dokázat výhody socialismu. O globálním oteplování se alespoň v našem tehdejším bloku sice nemluvilo, ale stání plánovači přesto reagovali. Začali totiž uvažovat o úsporách na izolaci tehdejší panelové výstavby a o zmírnění norem na konstrukce střech. No a pak „jako na zavolanou“ se dostavilo už na Silvestra roku 1978 během dvanácti hodin ochlazení o více než

30 st. C., což u nás nemělo obdoby! Pak následovalo několik ledových lednů s uhelnými prázdninami, na které jistě tehdejší školáci a studenti rádi vzpomínají. Jak daleko se došlo ve stavebnictví ve změně norem přesně nevím, jen vím, že teprve nyní ty paneláky urychleně zateplujeme a v minulém roce spadlo poměrně dost střech pod tíhou sněhu! Třeba se ale takovýchto vrtochů počasí při následujících globální změnách zase brzo dočkáme.

meteorolog v.v.