Na konci července navštívil britský premiér David Cameron poprvé amerického prezidenta Baracka Obamu v Bílém domě. Většina pozorovatelů považovala jejich bratrské objetí za potvrzení nerozborného přátelství obou zemí. Našli se však i lidé, kteří rozpoznali v rutinní návštěvě střet dvou základních a vzájemně nesmiřitelných současných trendů, jichž jsou hlavními protagonisty. Americký prezident ztělesňuje ideologii všemožných fiskálních pobídek, britský premiér je chodícím principem šetrnosti a „osekávání“ sociálního státu. Když Obama bratrsky tiskl na svou hruď Camerona, objímal vlastní noční můru. Možná tušil, že uspěje-li britská konzervativněliberální vláda se svým programem, bude to návod k vítězství pro americké republikány v prezidentských volbách v roce 2012.

V důsledku vyššího rozpočtového schodku, než byl řecký, prosadil Cameron úsporný rozpočet s nejvyšším snížením veřejných výdajů od druhé světové války. V příštích pěti letech budou všechny výdajové položky kromě zdravotnictví a zahraniční pomoci sníženy v průměru o 25 procent. Taková strategie může povzbudit investory a věřitele, riskuje se jí však, že narazí na odpor obyvatel zhýčkaných mnoha lety „socialistických“ vymožeností. Díry v rozpočtu se dají, jak známo, zalátat zvýšením daňové zátěže, Cameron však ctí ekonomickou odpovědnost. Vychází z toho, že brzdný vliv daňové zátěže na hospodářský růst není otázkou víry, ale dokázanou zákonitostí. Nedávná studie fiskálních opatření všech vyspělých zemí od roku 1975 odhalila, že procentní zvýšení daňového zatížení snižuje ekonomický růst také zhruba o procento HDP. Snížení státních výdajů o procento naopak zvyšuje výkonnost hospodářství o více než 0,5 procenta HDP. Britská vláda zapracovala do rozpočtu princip, dle něhož by na každou libru zvýšených daní měly připadnout čtyři libry výdajových úspor. Zafunguje-li Cameronova strategie, stane se z ní mocná zbraň v předvolebním arzenálu amerických republikánů.

Nejen oni, ale i české vládní strany by mohli najít v Cameronově počínání nejedno zajímavé ponaučení. K prosazení bolestných úsporných opatření je koalice vděčnější formou vládnutí než jednobarevná vláda. Cameronův kabinet méně závisí na fundamentalistech ve vlastních řadách a dokáže lépe tlumit ideové odlišnosti obou koaličních partnerů v otázkách, jako je imigrace nebo evropská integrace. V americké vrcholné politice žádná třetí strana neexistuje. Budou-li tedy republikáni chtít prosadit politicky riskantní úsporná opatření, budou muset hledat spojence mezi fiskálně konzervativními demokraty. A ti by mohli být přizváni do „koalice odpovědných“. Marginalizace fundamentalistických křídel ve vlastních stranách je však aktuální i pro českou vládní koalici.

Ještě důležitější je další ponaučení z britského experimentu – pouhý úsporný program nemůže být dostatečným poselstvím pro žádnou politickou stranu. Utahování opasků může být tisíckrát nevyhnutelné, pro udržení voličské přízně se však musí snoubit s nějakou slibnější perspektivou, s programem pozitivního rozvoje společnosti. V britském případě je veřejnost ochotná spolknout hořkou pilulku rozpočtových škrtů jen proto, že je oslazená širokým programem podpory dobrovolnických činností, posílením místních samospráv a rozšířením sítě charitativních škol a dobročinných spolků. Cameron argumentuje tím, že základním problémem „velké vlády“, všestranně pečovatelské a všudypřítomné, není pouze její nákladnost. Škodí především tím, že „z bystrých a schopných lidí dělá pasivní odběratele státní pomoci“. Je proto třeba se mnohem více zamyslet, jak nově formulovat úlohu a velikost státu. Vůdce britských konzervativců vychází z nutnosti důsledně posilovat společenské postavení místních samospráv a jednotlivců. V jeho vizi velké společnosti není vláda hlavním hybatelem, nýbrž spíše katalyzátorem změn pomáhajících místní samosprávě prostředky a autoritou. Kritici z opoziční Labour Party viní Camerona z „cynické snahy učinit své škrty stravitelnějšími pro veřejnost“. Cameron však tvrdí, že na snaze o vybudování velké společnosti, kterou prováděl dlouho před vypuknutím finanční krize, není nic cynického.

Prezident Obama má tedy pádné důvody k obavám, že se britská nákaza rozšíří mezi americkými republikány. Jejich případný úspěch – stejně jako konečný úspěch české středo-pravicové koalice – však bude do značné míry záviset na schopnosti vytvořit širší ideologickou koalici a nabídnout atraktivnější domácí agendu než pouze odpovědnou fiskální politiku.

Týdeník EURO 31-32/2010

Autor je publicista