"Podíval jsem se mu očí a uvěřil mu," takto nějak se vyslovil bývalý americký prezident George W. Bush. Americký konzervativní publicista Patrick Buchanan v eseji "Is Putin One of Us?" (The Washington Post 23.12.2013:28) čili Je snad Putin jedním z nás? vyjádřil podiv, že tak ostře antiamericky nabroušený kágébák by se tolik změnil.

Putin prý byl výjimkou 4. srpna 2013 v Dumě, ruském parlamentě. Projev krátký k vetřelcům muslimům, s obsahem, jakého se v americkém kongresu - aspoň za trvání nynější administrativy - určitě nedočkáme. Ve smyslu "Nikdo vás přece nenutil sem přijet, vy jste sem chtěli, země vás přijala. Jestliže s tím máte potíže, odtud odjeďte."

Poslanci prý reagovali pětiminutovanými ovacemi.

Too good to be true. Toto je jedna verze, jejíž autenticitu ale jiné zdroje popírají.

Tak či onak: Něco takového by se v americkém Kongresu určitě stát nemohlo. Američané dovedou být až sebedestruktivně velkorysí: například univerzita Yale, jedna z nejprestižnějších, nabídla přednostní přijetí na studia zájëmci jménem Sayed Rahmatullah Hashemi, významnému funkcionáři Talibanu.

Leninská otázka: Co dělat? Dočetl jsem se o jakési lokální iniciativě provokativně se krmit kobližkami v měsíci Ramadanu, kdy přes den muslimové musí držet půst, a o ještě znamenitějším nápadu jsem se dozvěděl z Austrálie: Výzvě k patriotické iniciativě v neděli odpoledne – série záběrů z australských ulic, v nichž se promenují ladné ženy, všechny totálně nahaté. Perfektně podvratné počínání. Vždyť pro pravověrného mohamedána pohled na neoděnou postavu opačného pohlaví, s výjimkou vlastní manželky, je smrtelným hříchem, kdy pak nezbývá nic jiného než spáchat sebevraždu. Přemýšlím o vhodné variantě v českých podmínkách: kobližky nebo nudismus nebo aspoň veřejné komunální požírání špekáčků vepřových, šťavnatých. Zejména o ramadanu.

- - -

Olympiáda v Soči se znamenitě povedla, vzdor příliš vlahému počasí. Rovněž nedošlo ke slíbeným džihádistickým masakrům. Zasloužený Putinův triumf. Svalnatec sportovec, ovládá němčinu, jazyk Angely Merkelové, měl možnost nahlédnout do světa, i když to pouze mohl být Berlín východní.

Že by se ponořoval do studia původních marxistických moudrostí? Jak mohutnou inspirací mohou být vousáči z předminulého století? Vakuum tak neplodné nahradil nacionalismus, patriotická tužba po vzkříšení sovětské říše, k jehož pokusům už začíná docházet s autentickou neostalinistickou řízností.

Putin s výpomocí Medvěděva již de facto vládne 14 roků. V roce 1994 došlo v Budapešti k podpisu čtyřstranného memoranda - USA, Velká Británie, Rusko, Ukrajina - o nedotknutelnosti existujících hranic a výměnou za tuto záruku Ukrajina se vzdala své výhody nukleárně vyzbrojeného státu. Historicky to unikátní ústupek,následovaný dalším tlakem na vládu v Kyjevě, aby radikálně zredukovala svou obrannou kapacitu (standardní zbraně, rakety), druh kapitulace, zahraničními posuzovateli hodnocené jako terrible precedent.

Uplynulo 20 let a z ruského signatáře v Budapešti se stal ruský agresor na Krymu. Car se ho po několika krvavých střetech s otomanským císařstvím zmocnil koncem 18. století a kořist zůstala součástí Ruska i sovětského, ač formálně přešla pod administrativní kontrolu Ukrajiny, jedné z 15 republiky téhož SSSR.

Putin rozhodně není jediným z vládců ve světě přesvědčených, že právo - domácí či mezinárodní - nemá být nástrojem kontroly moci, ale služebníkem této moci.

Ruský ministr zahraničí, jakož i ministr národní obrany 1. března ujišťovali své západní kolegy o nedotknutelnosti hranic s Ukrajinou. 27. února 2014 - čtyři dny po olympiádě v Soči - Putin s vysláním elitních vojenských jednotek bez insignií, údajných to jakýchsi dobrovolníků, se již nijak necítil vázán podepsaným závazkem oné teritoriální nedotknutelnosti. "Krym byl vždy neoddělitelnou součástí Ruska," prohlásil v Dumě, již 1. března požádal o udělení práva použít potřebné vojenské síly.

Válka vyhraná propagandou bez jediného výstřelu. Naprostá většina ruských medií se xenofobicky rozjásala, Rusko se pustilo do oslav jakoby podobných vítězství v druhé světové válce. Putinova popularita vyskočila na 80 procent. Koktejl šovinismu, patriotické posedlosti a nesmiřitelnosti vůči komukoliv pochybujícímu. Za vším že prý trčela konspirace Západu, revanšisté, nacionalisté, fašisté. Popis událostí v Kyjevě, na náměstí Majdanu, jež pak vedly k úprku prezidenta Viktora Janukovyče, kleptokrata nejznamenitějšího, z jeho sídla s vlastní zoologickou zahradou a pozlaceným vybavením k potřebám vyměšování. Putin informoval, že ukrajinští vládci se zajímali víc o vlastní obohacování než o zdárné budování státu.

Stalinovi se přisuzuje výrok, že ve volbách nezáleží na počtu hlasů, jak kdo hlasoval, ale jak kdo je počítal. Na Krymu došlo ke spěšnému uspořádání referenda způsobem dobře známým z dob totality. Autonomní krymská republika, obyvatelstva celkem 1,2 milionu, census v roce 2001 zjistil 60 % Rusů, 24 % Ukrajinců, ze zbylých menšin nejpočetnější krymští Tataři, potomci Zlaté hordy Džingischána, s řečí blízkou turecké, náboženství muslimského, oběti Stalinovy nelibosti značné. V roce 1944 došlo k jejich násilné deportaci: 200 000, zejména do Uzbekistánu, a polovina během jednoho roku nepřežila. Koncem osmdesátých let se ti šťastnější směli vracet do svých domovů, nyní však Rusy obývaných.

Vypočítaný výsledek referenda: 96,8 % v prospěch splynutí s Ruskem, po němž s nostalgickými vzpomínkami tedy i oni Tataři baží.

Dočítáme se, že Putin tupí cizozemské potentáty, diplomaty, například nechal tři hodiny čekat amerického ministra zahraničí Johna Kerryho, který k němu do Kremlu přijel na dojednanou schůzku. Na domácí půdě dochází k občasnému zavraždění nepříjemných šťouralů.

Putin projevuje potřebu, ba i povinnost ochraňovat ruské obyvatelstvo, ať už žije kdekoliv, což vede k všelijakým analogiím, též sudetoněmeckým precedentům. Nejen tři baltické republiky aby postihovaly pochmurné reminiscence. "Putin žije v jiném světě," prohlásila kancléřka Merkelová a zpřesnila, že on se prezentuje nikoliv jako agresor, ale obránce, ochránce všech Rusů.

Lze se stát dobrovolným ochraňovatelem všelijakých, nejen národnostních postulátů. Na světě jsou k dispozici tucty nevyřešených sporů.

Putin se neobtěžoval o svých záluscích informovat Radu bezpečnosti OSN. Zásluhou práva veta tam nelze odhlasovat nic, co by ohrozilo ruské zájmy. Konalo se jednomyslné hlasování, Číňané tentokrát Moskvu nepodpořili, hlasování se zdrželi, a Rusové ovšem svým vetem znemožnili přijetí rezoluce zatracující jejich šarádu s krymským referendem.

Došlo k značnému porušení mezinárodního práva kágébáckým prezidentem: okupace území sousedního státu. Slovy Radoslawa Sikorskiho, polského ministra zahraničních věcí: "Nesmíme dovolit, aby tohle Putinovi prošlo. Anektováním Krymu došlo k podstatné změně hraničního uspořádání Evropy. Znamená to porušení porozumění po konci studené války. A to je verboten." (The Weekly Standard, 24:3.2014)

Nebo třeba zakázáno vůbec není. Míní snad někdo zahájit nový velikánský konflikt? Michael McFaul, bývalý americký velvyslanec v Moskvě, nyní u Hoover Institute v Kalifornii, je jeden z mnohých, kdo hodnotí Putinovy iniciativy jako mohutný krok v nesprávném směru, zpět k dobám studené války.

Šance Ruska stát se moderním civilizovaným státem se rapidně zmenšují, pravděpodobnější vyhlídkou je autoritativní, na vývozu ropy a plynu závislý stát - paternalistický, kleptokratický.

Jaký asi bude Putinův příští krok? Lze se teď stále častěji dozvídat, jak Ukrajina tíhne k rozpolcení: východní, víc průmyslová část, směrem k Moskvě, a ta západní, víc zemědělská, k Evropě. A Putin se bude snažit celou Ukrajinu federalizovat, předělat ji v de facto protektorát k vlastnímu ruskému prospěchu.

KONEC