Povím vám, nemá to lehké tenhle Donald Trump. Kdyby ze svého prezidentského stolce vyhlásil, že na topole podle skal zelený mužík zatleskal, veškeří liberálové, co jich po světě běhá, ho obviní z diskriminace zelených mužíků. Kdyby vydal dekret na ochranu hastrmanů, schytá to od nich taky. Ne proto, že projevil takový či onaký názor, ale prostě že je Donald Trump. A basta fidli.

Zapáchá to totiž zase jednou na tom božím světě. Severokorejská komunistická diktatura, podvyživená, ale výbojná, vesele jadernou zbraň vyvíjí, na rakety montuje, prý s dosahem až ke kalifornskému pobřeží Spojených států, ale božský vůdce Kim Čong-Un, jak už je zdrženlivý, oznámil, že by ji pro začátek vyzkoušel někde poblíž, třeba na ostrově Guam. To ovšem je slovo do pranice. Náležíť řečený ostrov pod správu Spojených států amerických, jejichž prezident vyhlásil, že by si to nedal líbit, nýbrž by také jaksi zareagoval.

Kdyby oním prezidentem ještě byl jistý Barack Hussein Obama, liberální scéna by to přijala. Sice s určitým znepokojením, ale přijala. Jenže Obama doobamoval a místo něj teď sedí v Bílém domě ten popleta Trump, který ať udělá, co udělá, všechno je špatně. Stojí za to se pročíst některými reakcemi na jeho postoj k výše dotčenému problému: Rámusení, vychloubání, provokace, překládám si z jednoho zahraničního časopisu... svou rétorikou ohně a hněvu přivádí Donald Trump Spojené státy na konfliktní kurs se Severní Koreou... Trumpovo bezpříkladné, stejně pompézně pošetilé jako nezodpovědné varování na adresu severokorejského režimu... místo aby si zachoval chladný rozum, ohání se Trump teatrálně paličskou rétorikou...

Avšak ponechme rovněž dosti teatrální vyskakování liberálních duchů z kůže stranou a pokusme se bez velkých emocí tu korejskou patálii nějak zhodnotit. Chladný rozum by napověděl, že to bohdá nebude tak divoké; nemůže přece být božský vůdce Kim Čong-Un takový trouba, aby nevěděl, že jeho rakety na žádný Guam nedoletí, jelikož je americko-japonský systém raketové obrany krátce po startu pošle do moře. A kdyby i doletěly, může se nadít, že mu na oplátku přistane na hlavě taky něco atomového, takže si to snad rozmyslí. Ano. Jenže chtít chladným rozumem analyzovat skutky všelijakých božských vůdců je počínání zpozdilé, jak dějiny už nejednou potvrdily. Užitečnější bude představit si, co asi tak se děje v hlavě božského vůdce, a naladit si prognostický kolovrátek podle toho. Omylů se nevyvarujeme, ne ale takových a tak mnoha, jako kdybychom u něj předpokládali kdovíjak logické myšlení.

Žije takový vůdce v jiném, božském světě. Je obklopen přeuctivými služebníky, kteřížto mu visí na rtech a ať z nich zazní jakákoliv, s odpuštěním, hovadina, propukají v užaslý jásot, dobře vědouce, že kdyby užasle nejásali, šeredně by si to odskákali. Musela by to být velmi silná, sebekritická povaha, aby při tolikerém pochlebování nepropadla dojmu absolutní neomylné nadřazenosti, ale takoví božští vůdcové nebývají. I nevylučoval bych, že božský vůdce Kim Čong-un navzdory všemu rozumu i logice zatroubí do boje s nejsilnější hospodářskou i vojenskou mocností světa, jsa si naprosto jist, že z něj nemůže vyjít jinak než vítězně. No, uvidíme v nejbližších dnech, jak ta tahanice dopadne, nebo taky nedopadne.

Nebo dopadne tak napůl, jak už je v tradici takových kočkování. Nebylo by to v dějinách Korejského poloostrova poprvé; už v červnu 1950 dal tehdejší božský vůdce Kim Ir-sen svým armádám povel k vpádu do Jižní Koreje. Válka se tři roky mlela sem a tam, až nakonec vše dopadlo... jak předznamenáno: tak napůl. Komunistické armády nedobyly celý poloostrov, jak to zpočátku vypadalo, ale ani jednotky Spojených národů (v kterémžto spolku tenkrát ještě nepřevažovaly různého typu diktatury a polodiktatury) nedokázaly po vylodění u Inčonu udržet svůj postup k hraniční řece Yalu, když bezhlavě prchajícím vojům božského vůdce přikvačily na pomoc statisíce čínských dobrovolníků, jak byli ohleduplně titulováni. Sice spojenecký velitel generál Douglas MacArthur navrhoval zaútočit na rudou Čínu, případně i jaderným bombardováním, tehdejší americký prezident Harry Truman si však takové řeči zakázal a MacArthura vyhodil. Válka pak skončila na téže šestatřicáté rovnoběžce, z níž vyšla, čímž poprvé došlo k jevu, pro nějž se časem vžil termín Unfinished bussines, neukončená záležitost.

Jenže dějiny nepřipouštějí neukončené záležitosti. Pranici lze na čas přerušit, ne však odstranit její příčinu; ta mezitím nabude čerstvých sil a při první vhodné či spíš nevhodné příležitosti propukne nanovo. A nikdy už se nepodaří vrátit se ke stavu před pranicí, vždy je všechno jinak a zpravidla hůř. Tak tomu bylo v případě otce irácké vlasti Saddáma Husajna, jejž prezident Bush starší sice v krátké válce porazil, ale nezneškodnil, což pak za něj musel dohánět jeho syn a následník George W. Bush, tak tomu jest a bude v každé pranici na čas přerušené, s příčinou ale trvající. Že ten, kdo ji rázným zásahem ukončí, se vděku nedočká, je jak samými nebesy zaručené a zlatou pečetí opatřené. Jako vždy se vyrojí mudrlanti mající zato, že v ožehavých situacích dějin je nejlepší neudělat nic; ti mu budou mu nasazovat psí hlavu zločince, vlálečného štváče, bezohledného dobrodruha... zmíněný G.W. Bush by o tom mohl dlouhé písně zpívat. Ostatně prezident Trump také, a to ještě se dohromady nic neděje.

Co s tím... dobré duše si myslí, že všechno se dá uvyjednávat. Zasednout kolem kulatého stolu a tak dlouho do nějakého otce vlasti, jasného slunéčka, božského vůdce či jiného darebáka hučet, až se z něj vyhučí nějaký oboustranně přijatelný kompromis. To, prosím, nefunguje. Abychom se už konečně poučili: sovětské maršály nezastavily mírové konference a mírová hnutí, nýbrž Reaganův nůž na krku. Hitler mohl být zastaven podobným způsobem, ale zásluhou mírotvorců nebyl. Je celkem vzato houby platné, chce-li kdo mír; důležité je, má-li vůli a prostředky jej na černých postavách dějin vynutit. Totéž lze aplikovat na současný unfinished bussines.

Nevíme, co kvasí v hlavě božského vůdce Kim Čong-una; třeba nic. Třeba jen tak vypouští zkušební balonky; kdyby signalizovaly připravenost k odporu, uloží svůj projekt k ledu. Nebo, přesvědčen o své neporazitelnosti, chystá už se naplnit jej skutkem. Jestli ano, nezbude než celou záležitost ukončit, rázně a definitivně, i kdyby se všichni mírotvorci světa hrůzou pominouti měli. Je pomalu už únavné to připomínat, ale ústupky, kompromisy, vycházení na půl cesty vstříc jsou hůř než k ničemu; mocibažný darebák si je vyloží jako získání zase jednoho kusu půdy, z nějž vyrazí k útoku, konečnému a, jak ani jinak býti nemůže, vítěznému.

No, uvidíme do týdne. Sám bych raději neviděl, ale ono čerta záleží na tom, co bychom raději či nejraději viděli my, nýbrž na tom, co by raději vyzývatel. Ale to bych se už opakoval. Buď připraven, stávalo – snad ještě stojí - na skautském opasku. Buďme tedy připraveni na všechny alternativy, dobré i zlé, a na zlé obzvláště. Když nic, aspoň nebudeme zírat jako vyjevení, co se na nás přivalilo.

Hannover, 12. srpna 2017