Al-Kájda, amorfní organizace či spíš jen útvar bez adresy, s údajně nejvyšším principálem Osamou bin Ladinem setrvávajícím kdesi v noře na afghánsko-pakistánském pomezí, svůj zkázonosný dopad již hodněkrát prokázala. Kdy a kde to vlastně začalo?

Prozatím nejvěrohodnější odpověď poskytuje publicista se stoprocentně neanglosaským jménem: Yaroslav Trofimov, narozený v Kyjevě v roce 1969 (tedy až rok po pancéřové internacionální pomoci zachránit socialismus v kdysi tolik poslušné ČSSR, potrestat bloudy socialisty s lidskou tváří). S rodiči se dostal na tropický ostrov Madagaskar, kde vlastnil opičku a ve stínu banánovníků se seznamoval s francouzštinou. Posléze studoval v Americe (New York University, M.A.) a získal zaměstnání u vlivných novin The Wall Street Journal. Jednou z jeho žurnalistických bází byl Jeruzalém, kde se mu podařilo zvládnout jak hebrejštinu, tak arabštinu.

V roce 2007 mu v předním nakladatelství Doubleday vyšla kniha The Siege of Mecca: The Forgotten Uprising in Islam’s Holiest Shrine and Birth of Al Qaeda a washingtonský institut za výkon obdařil autora zlatou medailí.

O pokusu se zmocnit toho nejposvátnějího islámského místa mimořádně plamennými fanatiky jsem tehdy něco málo četl a věnoval rovněž nepatrnou pozornost. V té listopadové době roku 1979 totiž došlo v Teheránu k přepadení amerického velvyslanectví a zajetí jeho personálu – zrovna začátkem nového mohamedánského století – toho jejich čtrnáctého.

Na přepadení nejgrandioznější mešity v Mekce se podílelo několik set bojovníků různého původu (většinou z Egypta a několik jich také z USA) pod komandem bývalého desátníka saúdské národní gardy jménem Juhayman al-Utaybi (v jiných zdrojích psáno al Uteybi) . Tento původem beduín si aktivně počínal v hnutí založeném slepým šejkem (Abdul-Azis Bin Baz, posléze v Saúdské Arábii povýšený na nejvyššího náboženského funkcionáře), s úsilím bojovat proti pronikání sekulárních hodnot, zakázat televizi, vypudit všechny bezvěrce z islámských území a přimět mladou generaci k wahhabismu, ultrapuritánské ideologii. Jejím zdrojem byl myslitel Mohammed Ibn Abdul Wahhab.

Juhayman, velitel povstalců, se záměrem rozvášnit islámský svět správným nadšením, povýšil mládence Mohammeda Adbullaha, věk 23 roků, do úplně nejvyšší funkce – mahdi neboli „vykupitel, spasitel“. Ten bude velet všem muslimům a po závěrečné apokalyptické bitvě proti silám zla tak dosáhnout ideál perfektní společnosti. Vize střetu civilizací, jež vyvrcholí triumfem toho pravého islámu, bude to konec prozatím nám známého světa. (Ahmadinežád, nynější prezident nukleárně ambiciozního Íránu, opakovaně oznamuje blížící se vynoření mahdiho v souvislosti s netrpělivě očekávanou totální likvidací Izraele.)

Takoví fanatici v onom listopadu 1979 povstali a posvátných míst včetně nejsvatější grandiozní mešity v Mekce se zmocnili. Saúdští princové se museli potýkat se sakramentským dilematem: Korán totiž výslovně zakazoval jakékoliv bojování na tak svaté půdě. Bylo tedy nutné docílit potřebné reinterpretace Koránu od nejvyšší instance, jíž v tomto případě byl třicetičlenný výbor – Saudi Ulema Council, takto v angličtině.

Toto náboženské politbyro vyhovělo, od povstalců se distancovalo, ale za cenu ústupků, jejichž dopad pak leckdo ve světě měl dobrý důvod litovat. Hodnostáři si u královského dvora vymohli sérii hodně zpátečnických reforem: dalšího omezení zaměstnanosti žen, rozšíření pravomoci náboženské policie, holemi vybavených primitivních surovců, příslušníků eufemisticky pojmenovaného Výboru na podporu ctnosti a potírání neřesti. Ale zdaleka nejdůležitější a ve svém důsledku tuze zkázonosná byla vynucená ochota království poskytnout přemnohé petrodolary k podpoře islámských univerzit v Rijádu a Medině, financovat ony madrassy, náboženská učiliště, kdekoliv ve světě pumpující do prázdných hlav wahhabistické doktríny.. Deset let pak postačilo k vycepování celé generace ultramilitantních radikálů džihádistů.

Příliš vysoká to cena za získání souhlasu k vojenskému zásahu na posvátných místech. Saudům na požádání vyhověla Francie, která dala k dispozici tři jednotky elitních commandos. Ty připravily plán, jak s použitím jedovatých plynů vypudit povstalce z hlavní mešity a podzemních labyrintů. Francouzové jakožto nevěřící se ale nesměli akce přímo zúčastnit, museli zůstat stranou v nedalekém městě Taef.

Vyřešení si vyžádalo dva týdny. Komandující princ Nayef, ve funkci ministra vnitra, prokazoval svou mimořádnou neschopnost. Nemálo jeho lidí zahynulo střelbou z vlastních řad. Princ ovšem sdílel přesvědčení, že kterýkoliv nepřeživší bojovník se přednostně šupem dostal do ráje.

Saúdské úřady oznamovaly několikrát se měnící údaje o ztrátách mezi povstalci, ve vlastních řadách a mezi nezúčastněnými poutníky. Neoficiální odhad: 4000 životů (zdroj Lawrence Wright, The Looming Tower).

Pochytaní povstalci nedopadli dobře. Některým včetně velitele Juhaymana usekli hlavu za přítomnosti zajímajících se diváků, jiné popravy proběhly neveřejně.

Zneuctění těch nejsvatějších míst vyvolalo značnou nevoli v mohamedánském světě. Jak předpokládáno, hlavními viníky byla ovšem Amerika a Izrael. Propukly demonstrace, útoky na zastupitelské uřady, v Turecku z vězení upláchnuvší Mehmet Ali Agca přísahal pomstu, již pak mínil realizovat pokusem zabít papeže Jana Pavla II.

Osama bin Ladin, příslušník mladší, vzdělanější generace, se na povstání přímo nepodílel, nesdílel názory primitiva Juhaymana, jeho zatracování televize, moderních nástrojů komunikace – přece tolik užitečných při prosazování ultimálních islámských cílů. Rovněž unikl osudu, že mu nebyla utnuta hlava. Nicméně onen bizární přepad a dvoutýdenní okupace nejsvatějších míst byl zřejmě onou jiskrou ke zdárnému zrodu al-Kájdy jako globálního hnutí, spojením saúdského wahhabismu, personifikovaného tímto Osamou, a egyptské tradice džihádismu, v němž významně zapůsobil a nadále se vyznamenává původním povoláním lékař Ayman al-Zawahiri. On a Osama, tato teď tolik proslulá dvojice, po níž se stále neúspěšně pátrá .

Neoficiální stránky Oty Ulče