Politika dlouhé řady amerických presidentů vůči Izraeli (přinejmenším posledních devíti od Lyndona B. Johnsona, pokud se nemýlím) vycházela z premisy, že primární příčinou neklidu na Blízkém východě je v lepším případě palestinsko-izraelský spor, v horším případě přimo sám Izrael, respektive jeho neochota ke kompromisu. V posledním palestinsko-izraelském konfliktu toto výrazně artikulované stanovisko  presidenta Obamy vedlo až k otevřené roztržce mezi Bílým domem a Izraelem, takže tradiční americko-izraelské spojenectví se hrozilo ocitnout v troskách.

Projev amerického presidenta ve Valném shromáždění OSN 24. září přinesl v dosavadní oficiální linii Washingtonu radikální obrat. Zaznělo v něm doslova toto: „Situace v Iráku, Sýrii a Lybii by měla každého vyléčit z iluze, že hlavním zdrojem problémů v této oblasti je palestinsko-izraelský konflikt. Ten až příliš dlouho sloužil jenom jako zástěrka problémů domácích.“ Poslední vývoj ve svrchu jmenovaných státech lze opravdu těžko připsat na vrub Izraeli, i když mu možná přišel docela vhod, neboť konečně odpoutal pozornost světové veřejnosti od Gazy a Západního břehu. Samozřejmě nechybí ani tentokrát fantastické spekulace notorických konspiračních maniaků, že tzv. „Islámský stát“  je ve skutečnosti produktem izraelské tajné služby Mossad s cílem rozštěpit jednotu arabského světa v jeho protiizraelských postojích a rozeštvat muslimy, aby se vraždili mezi sebou. (Že si šíité a sunnité šli po krku dávno před tím, než židovský stát vznikl, není zřejmě pro Izrael žádnou omluvou.) Vypadá to ale, že tuhle průhledně antisemitskou propagandu je čím dál méně lidí ochotno brát vážně. Že by tedy konečně i Washington uznal realitu a začal vnímat Blízký východ optikou podobnější té izraelské?

Izraelská média se k náznaku změny v americkém kurzu staví zatím dost zdrženlivě. Důvěra k Obamovi, pokud tu vůbec nějaká byla, byla v nedávné válce s Hamásem notně otřesena. Patálie s Palestinci   jsou sice nepříjemné, ale skutečně existenční hrozbu představuje pro Izrael atomový Írán. A pokud by jeho jaderná technologie padla do rukou Islámského státu, následky nelze ani domyslet - nejen pro Izrael, ale pro celý svět. Zatímco Netanjahu už dlouho marně bije na poplach, spokojují se Spojené státy a Evropská unie s nemastnými neslanými sankcemi a nekonečným vyjednáváním, které k ničemu nevede, zatímco čas hraje do rukou Teheránu. Obamu většina Izraelců podezírá, že pod jeho křesťanskou fasádou zůstaly z dětství hluboce zakořeněné sympatie k  islámu a že Izrael podporuje jen naoko kvůli voličům. A protože muslim nemusí mluvit pravdu, naopak je povinen lhát, je-li to v zájmu  (muslimské) věci, nevěří mu pochopitelně ani slovo z toho, co pozitivního řekl v OSN.

Napětí mezi izraelským šéfem vlády a Bílým domem přiživila také diplomatická přestřelka ohledně nových židovských přistěhovalců ve východním Jeruzalémě, kteří si zde zakoupili byty z nové výstavby. Obama toto „pokračování osadnické politiky“ kritizoval jako zbytečnou provokaci vůči Palestincům, kteří si na východní Jeruzalém činí nárok jakožto na své budoucí hlavní město. Netanjahu se proti této kritice ohradil a označil upírání svobody komukoliv zvolit si místo pobytu kdekoliv za velmi „neamerické“. Naposledy byl pobyt Židům v Judeji a Samařsku (čili na tzv. Západním břehu) zakázán za okupace tohoto území Jordánskem (1948-1967). Hamásovská představa židůprosté („judenrein“) Palestiny zcela popírá princip etnické rovnoprávnosti a je přinejmenším podivné, že se za ni staví zrovna Spojené státy americké, které si heslo „E pluribus unum“ (jednota v rozmanitosti) zvolily do svého státního znaku.

Zůstává tedy otázkou, nakolik bylo Obamovo prohlášení v OSN upřímné a nakolik bylo jen taktickým manévrem. Americká letadla sice pilně bombardují pozice ISIS v Sýrii, ale nezdá se, že by to postup džihádistů nějak výrazněji zpomalilo. Nejeden pozorovatel poukazuje na to, že americké akce jsou až pozoruhodně neúčinné, jakoby spíše demonstrativní. A tisíce íránských odstředivek na obohacení uranu se dál točí naplno...