Marně se u nás neříká „lže jako když tiskne“. I náš tisk je toho důkazem, když lživý výklad některých skutečností nám jak kafemlýnek neustále omílá.

Po uzavření Schengenských dohod a následném zrušení vnitřních hranic jsme se smí­řili s tím, že se kompetence související s ochranou přesouvají na vnější hranice a zodpovědnost nesou státy, jejichž hranice vnější hranici tvoří. Ty mají zajistit všem občanům v Schengenu, tedy i nám, do­stateč­nou úroveň bezpečí uvnitř společného prostoru a zabránit ilegální migraci, ale i hra­nice přesahující organizované kriminalitě. Vlna ile­gální migrace však na jaře letošního roku do­sáhla takových roz­měrů, že přímořské státy na ochranu svých hranic prak­ticky rezig­novaly. Což lídři Evropské unie řešili a údajně ještě řeší vydáváním všelijakých předpisů a jed­náním s domovskými státy do Ev­ropy se hrnoucích imigrantů.

Jak taková jednání vypadají, nám před pár dny ukázali lídři Evropské unie na summitu k uprchlické krizi v maltské metropoli La Vallettě (k jednacímu stolu s nimi zasedli i představitelé států, které nejsou příliš demokratické). Zde dali vzniknout svěřeneckému fondu Africe, ze kterého by podle expertů mohlo být financováno řešení příčin migrační krize přímo v ze­mích, od­kud migranti přicházejí (ovšem kolik z těchto peněz v afrických státech prolezlých korupcí skončí v kapsách politiků a úředníků, už žádný expert neuvádí). Na summitu byl projednáván i evrop­ský návrh pro bezodkladný ná­vrat ilegálních migrantů z Afriky do jejich domovských zemí. Mecha­nis­mus se přitom měl vztahovat především na africké migranty bez dokladů, které ztratili, nebo spíše zničili. Brusel doufal, že af­rické vlády přesvědčí, aby mechanismus přijaly, pročež jim nabídl 1,8 miliardy eur, tedy v pře­počtu zhruba 50 miliard korun z fondu pomoci, a k tomu víza pro jejich diplomaty, stu­denty a pod­nikatele. Nutno ještě podotknout, že se zde vůbec nerokovalo o tom, jak by Evropská unie mohla podporo­vat af­rické země v jejich boji s teroristickými organi­za­cemi či skupinami vyhá­nějícími domorodé obyva­telstvo z jeho sídel. Terorismus se u nás spojuje s Blízkým východem, ale zapomíná se na boj s terorismem v Africe a moc se nehovoří o francouz­ských vojenských akcích probíhajících ve Středoafrické republice a v Mali.

Ovšem africké země návrh evropských lídrů smetly ze stolu. Neboť o omezení exodu svých obyvatel ne­mají až tak velký zájem. Pro ně jsou za­jímavé příjmy emigrantů, kteří se v Evropě přece jen uchy­tili, třeba i díky šedé ekonomice (není oficiálně povolena, často ani jasně vymezena zákonem, je­jím příznakem je porušování běž­ných etických a morálních norem společnosti), aby pak z Evropy svým rodinám do do­movského státu posílali větší část výdělku. Tedy popravdě řečeno, africké země si ze summitu v La Vallettě odnesly 50 miliard korun na rozvojové a ekologické projekty, aniž by pro zastavení neutuchajícího proudu afrických migrantů hnuly prstem. Na summitu se zavázaly pouze k tomu, že do Evropy budou posílat úředníky, kteří pomo­hou EU s identifikací imigrantů. Zde ale najdeme i ukázkový příklad toho, jak hluboce se představitelé Evropské unie mýlí, když předpoklá­dají, že ekonomika EU své tempo růstu zrychlí tím, že se imi­granti proudící do evrop­ských států v nich zapojí do pracovního procesu a své mzdy pak utratí za zdejší zboží nebo služby. Spotřebi­telská poptávka sice představuje jeden z hlavních motorů ekonomic­kého růstu, avšak v případě imigrantů posílajících mzdy chudým příbuzným a mnohdy i pašerákům lidí, u kte­rých se před cestou do Evropy značně zadlužili, rozhodně stoupat nebude. A nejen to: výdaje ze státních roz­počtů, určené na sociální dávky, kvůli neutuchajícímu přílivu imigrantů neustále poros­tou.

Za špatný vtip lze pak označit závěrečnou deklaraci summitu v maltské Vallettě, která zdůrazňuje, že prvořadou prioritou „musí být ochrana lidských životů“. Jenže to jsou jen prázdná slova, když na moři každý den dál budou umírat afričtí migranti, při­čemž je po summitu zřejmé, že kvůli zhoršují­cím se klimatickým podmínkám jich do jara příštího roku nebudou stovky, ale pravděpodobně další tisíce. Ovšem nejde jen o migranty z Afriky. Napří­klad na řecký ostrov Lesbos i dnes, kdy čtete tyto řádky, s určitostí dorazily další (minimálně) stovky lidí ná­sledně umísťovaných do tá­bora Moria, kde vládne zá­kon džungle. K tomu pak vůkol jen přetékající latríny, haldy odpadků a totální vyčer­pání jak hladových imigrantů, tak lidí, kteří se jim pokoušejí zajistit alespoň zá­kladní pomoc. Na Lesbu v těchto dnech, zatímco si europapaláši a jejich podržtašky na Maltě užívali přehršel jídla a pití, chybí všechno: od potravin přes přikrývky a stany až po úředníky a po­licisty, kteří mají uprchlickou krizi zvládat. A tak policie začíná na půtky a sváry agresivních imi­grantů v táboře po­malu rezignovat, čas od času jen zasáhne slzným ply­nem. A jak student Jan Schulz-Weiling, který tu pracuje jako dobrovol­ník, řekl reportérům Süd­deutsche Zeitung: „Neuplyne den, aby na břehy ostrova moře nevyplavilo mrtvoly utopených bě­ženců.“ Ve skutečnosti to ovšem do­šlo tak daleko, že se ostrov potýká s problémem co si počít s nebožtíky, když márnice jsou pře­pl­něné a místa pro další hroby tu nejsou. Podle místního koronera Thodorose Nousase, jehož ru­kama procházejí uto­penci, je zdejší situace už i nad jeho síly: „Posí­lají nám malé děti, miminka, tě­hotné ženy. Je ne­možné se nezhroutit,“ konstatoval v rozhovoru pro řecké periodikum Eth­nos.

Bývalý australský premiér Tony Abbott, jak o tom informovala agentura Reuters, lídry Ev­ropské unie na samém počátku dnešní imigrantské krize důrazně varoval před jejich přístupem a doporučoval Evropské komisi zpřísnění opat­ření na moři: „Jediným způsobem, jak zastavit umírání, je zastavit ty lodě. Proto je tak naléhavě nutné, aby evropské země přijaly velmi přísnou politiku, která ukončí obchodování s lidmi napříč Středomo­řím.“ A Tony Abbott dobře věděl o čem mluví, neboť Austrálie má s přílivy migrantů bo­haté zkuše­nosti. Migranti z Afghánistánu, Iráku a Íránu, namísto cesty z Turecka do Řecka či z Libye do Itá­lie, se totiž často vydávají do Austrálie, kam se snaží doplout z indonéských vod. Za lepším živo­tem se obyčejně plaví na rozpadajících se bárkách a v přeplněných člunech pašeráků. Není tedy divu, že se řada těchto plavidel potopila a mnoho migrantů při tom přišlo o život. Ovšem australská vláda ve snaze odradit migranty od nebezpečné cesty po moři zavedla poté, co se utopily první stovky cizinců, radikální opatření. „Naše země už má dost pašeráků, zneužívajících lidí touží­cích po azylu, kteří se často na moři utopí,“ prohlásil před časem tehdejší australský premiér Kevin Rudd s tím, že nové opatření také dovolí Austrálii pomáhat více lidem, kteří jsou ve skutečné tísni.

A tak lodě s nelegálními imigranty nerespektujícími australské zákony a na­řízení posílá austral­ská pobřežní stráž zpět tam, odkud vyplouvaly. Všechny tzv. ilegály bez plat­ných dokumentů, kte­rým se na plavidlech povedlo břehů Austrálie přece jen dosáhnout nebo které hlídky pobřežní stráže zachránily z potápějících se lodí, převáží australská vláda do detenč­ních center, kde jsou pak vyhodnocovány jejich žádosti o ochranu a kde je rozhodováno o jejich de­por­taci nebo udělení kýženého azylu. Zásadní změnou oproti stavu z minulých let je převážení těchto osob mimo australskou pevninu, neboť jsou umísťovány v detenčních centrech Vánočního ostrova (zámořské území Austrálie bez vlastní vlády), ostrovního státu Nauru a ostrova Manus (Papua-Nová Guinea), tedy tak, aby po vývoji situace na Blízkém východě a v severní Africe bez posouzení bezpečnostních a zdravotních rizik nedocházelo k jejich vstupu na australské území. Z detenčních center se mo­hou odmítnutí imigranti vrátit do vlasti, žít po libovolně dlouhou dobu v uprchlickém táboře nebo se usídlit v Kambodži, s níž uzavřela Austrálie přísluš­nou dohodu.

Tedy Austrálie dnes uplatňuje přísnou přistěhovaleckou politiku znemožňující nelegálním imi­grantům, kteří se po moři vydali k australským břehům, proniknout na australské území. Ve skuteč­nosti dělá přesně to samé, co dělají Spojené státy s nelegálními imigranty z Kuby a jiných zemí, kteří se snaží po moři pronikat na území USA. O ochranu pobřežních vod a samotného pobřeží se stará United States Coast Guard (USCG), tedy Pobřežní stráž Spojených států amerických, jako jedna z pěti složek Ozbrojených sil Spojených států. Jejím hlavním úkolem je dohlížet na do­držo­vání zá­konů, a to jak ve vodách Spojených států, tak i v blízkých mezinárodních vodách. V době míru sice spadá USCG pod Ministerstvo vnitřní bezpečnosti, v době války by ale automaticky pře­šla stráž pod Ná­mořnictvo Spojených států.

Pobřežní stráž Spojených států amerických se dlouhou dobu potýkala s ilegály, tedy s migranty, kteří nehodlají vstoupit na výsostné území Spojených států legální cestou, nejčastěji těch z Kuby. K překonání 150 kilometrů široké Floridské úžiny mezi karibským ostrovem Kubou a Spojenými státy migrantům slouží chatrné bárky, leckdy i obyčejné vory ze svázaných klád. Mnoho z nich se tak při cestě utopilo, přesto se na nebezpečnou plavbu vydávali další Kubánci. A tak povolení k pobytu dostanou jen ti uprchlíci, kteří vstoupili na území Spojených států „suchou nohou“. Americká po­břežní stráž drtivou většinu uprchlíků při ochraně hranic zastaví ještě před tím, než vůbec dosáh­nou pobřeží Floridy. Pak se ti, které pobřežní stráž zadržela na moři, vrací na Kubu i přesto, že jim v jejich domovině vždy hrozily represálie. Tím se počet z Kuby vyplouvajících plavidel s ilegály, a tedy i utopených lidí, Američanům podařilo snížit na minimum.

Australská pobřežní stráž spolu se stráží americkou nabízely Evropské unii své letité zkušenosti s námořní migrací i svoji pomoc v boji s pašeráky lidí a naivitou migrantů, kteří se na moři často utopí. Ovšem lídři EU, přestože mají plná ústa humanismu, rady ani nabízenou po­moc neakceptovali. A v rámci svých vizí a politicky korektních kliček ne stovky, ale doslova tisíce lidských bytostí nechali na moři dál umírat. Ochrana pobřeží Řecka a Itálie totiž dle platných bru­selských nařízení připadla agentuře Frontex, kterou Evropský palament považuje za „základní nástroj v celkové strategii Unie v oblasti přistěhovalectví“. Tato agentura ovšem nemá žádné lodě, žádná letadla či vrtulníky, žádné vojáky ani policisty a místo toho, aby všemu dění byla nadosah, sídlí v Polsku.

Frontex byl sice zaúkolován vytvořením Evropské hra­niční stráže a jednotek rychlé reakce, k tomu však nedošlo, a Frontex se tak zabývá jen jakousi po­fidérní „koordinací společných operací člen­ských států na mořských, pozemních a vzdušných vnějších hranicích“. Přičemž také podle lídrů EU údajně koordinuje „návratové operace cizích stát­ních příslušníků“. To je ovšem bohapustá, Bruse­lem i naším tiskem neustále opakovaná lež: na mořských hranicích Řecka a Itálie žádné jednotky Evropské hraniční stráže nikdy neoperovaly a ke skutečným „návratovým operacím“, při kterých by pobřežní stráž nepustila lodě s ilegály ke břehům Evropy nebo je v případě záchrany z potápějících se lodí bez prodlení vracela do jejich domov­ských států, nikdy nedošlo. Evropská komise spolu s Evropským parlamentem ve skutečnosti agenturu Frontex pověřily koor­dinací úplně ji­ných operací.

Frontex dle pokynů lídrů Evropské unie v souladu s předpisy EU koordinuje pátrací a záchranné akce, zvané hu­manitární operace, s adekvátním využitím plavidel, letadel a jiných prostředků člen­ských států „hlíd­kujících tam, kde jsou životy lidí v ohrožení“. Jeden z úkolů agentury Frontex představuje dohled nad operací Triton, jež byla v plném rozsahu spuštěna 1. listopadu 2014. Kon­cem dubna 2015 pak na sílící migrační vlnu reagoval mimořádný summit EU tím, že členské země unie ztroj­násobí prostředky operace Triton u italských břehů a prostředky podobné, byť rozsa­hem menší ope­race Poseidon u řeckých ostrovů v Egejském moři. Přitom jen na řeckém ostrově Lesbos, kde příliv uprchlíků zcela beztrestně řídí turecká pašerácká mafie, se podle současných údajů lidskoprávních organizací vylodí až 2500 migrantů denně. Nemluvě o tom, že už v jarních měsících letošního roku byly na evropských lo­dích ke břehům Itá­lie pod taktovkou Frontexu sváženy tisíce afrických migrantů, na moři přebíraných z lodí pašeráků. Ve sku­tečnosti tak Frontex, přes všechna krásná slova, jen podporuje nebývale lukrativní kšefty pašeráků lidí, vy­pravujících lodě a čluny s migranty nalákanými vidinami pohodlného života a nereálnými sliby k riskantní cestě do Evropy (podle informací řeckých úřadů na konci října letošního roku ve vlnách Egejského moře za pouhý jeden víkend našlo smrt 31 dětí včetně kojenců). A není bez zajímavosti, že francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius letos v září odvolal honorární konzulku v tureckém letovisku Bodrum poté, co připustila, že prodává nafukovací čluny a vesty adeptům na migraci do Evropy.

Jinak řečeno, všechna současná „řešení“ uprchlické krize, se kterými přichází Evropská komise spolu s Evropským parlamentem, mají se skutečným řešením této krize jen málo společ­ného. Da­leko blíže realitě se nachází Evropskou komisí kritizovaná Visegrádská čtyřka, která evropské lídry upozorňovala, že jimi násilně prosazované kvóty pro rozdělování imigrantů nedávají smysl, do­kud je vnější hra­nice EU volně prostupná. A jak se v minulých dnech ukázalo, Witold Waszczy­kowski, ministr zahraničí nové polské vlády, se dokonce ani nebojí veřejně prezentovat „politicky málo korektní“ názor, že desítkám tisíc mla­dých, zdravých Syřanů v plné síle, přicházejícím do Evropy, nic nebrání v tom, aby vytvořili vlastní armádu, schopnou s podporou letectva široké koalice porazit Is­lámský stát. Witold Waszczykowski tím chce dát Syřanům najevo, že to za ně nikdo jiný neudělá. „Uprchlickou krizi je třeba řešit tam, kde k ní došlo. Tedy v jejich vlasti, v Sýrii. Vojenskou cestou a bez přímé účasti Evropy,“ uvedl Waszczykowski v rozhovoru pro pol­skou televizi TVP. Přičemž polský ministr, původní profesí historik, připomíná obecně známý fakt, že v historii Evropy byla takováto koncepce realizována: „I z Poláků kdysi v daleké cizině vy­tvá­řeli jednotky, které potom bojo­valy za svobodu svojí vlasti.“ A v tom má samozřejmě Waszczy­kowski pravdu. Vždyť nakonec v zahraničí byly sestavovány i z českých a slovenských utečenců bojové útvary, které se pak aktivně podílely nejen na osvobozování Československa, ale v rámci boje se společným nepřítelem i na bitvě o Anglii.

Je více než smutné, že všechny tyto skutečnosti a naléhavou potřebu racionálního řešení uprch­lické krize si u nás uvědomují a popi­sují nejrůznější blogeři, ale ne redaktoři našich novin a časo­pisů, které k tomu zavazuje etický ko­dex. Syndikát novinářů České republiky totiž vypracoval Etický kodex novináře, který je závazný pro jeho členy a k jehož dobrovolnému dodržování vyzval všechny české a moravské novináře bez ohledu na jejich členství v syndikátu. V něm se výslovně hovoří o našem právu na pravdivé a ne­zkreslené informace: „Občané demokratického státu bez rozdílu svého společenského postavení mají nezadatelné právo na informace, jak jim je zajišťuje čl. 17 Listiny práva svobod, jež je sou­částí Ústavy České republiky. Novináři toto občanské právo realizují svou činností. Nezbytně proto přejímají plnou odpovědnost za to, že informace, které pře­dávají veřejnosti, jsou včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené.“ Přičemž každý novinář v České re­publice dle této preambule je povinen „respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj může mít“.

Přesto se nevzdávám naděje, že v našem tisku „ochrana evropských hranic“ tak, jak ji podává vět­šina českých novinářů, mele již z posledního. Nakonec už slovutný učitel národů Jan Ámos Komen­ský říkával: „Co rozum nedává, čas přináší.“