4.12.2020 | Svátek má Barbora


SVĚT: Ocelové kruhy se svírají

13.7.2007

Když se řekne hvězdné války, útočí to na představivost, když se řekne strategická obranná iniciativa, na víčka tlačí olověná ruka nudy. Nyní tu máme další vzrušující termín, o kterém se bude diskutovat: železný kruh. Není to žádné novum, „železný kruh“ se začal budovat kolem Londýna v devadesátých letech jako odpověď proti bombovým útokům Irské republikánské armády.

Informace o něm jsou kusé. Jeho součástí jsou televizní kamery umístěné na příjezdových komunikacích. V některých místech jsou komunikace zúžené a průjezd znesnadňují betonové šikany, aby auta musela zpomalit a televizní kamery mohly pohodlněji nahlédnout dovnitř a „přečíst“ obličeje pasažérů. Kolik těch kamer je? Odhady hovoří o čtyřech milionech kamer v celé Británii - jsou to odhady z roku 2004. Jaká je situace v roce 2007? Jistě je těch kamer víc. A jsou výkonnější a bohatěji vybavené. Už nesnímají jenom obraz, na mnoha místech jsou vybaveny mikrofony. Objevily se kamery doplněné reproduktory. Mají za úkol křičet na lidi provádějící „nevhodné úkony“. První pokusy tu byly a narazily na odpor. Zatím.

Na odpor narazily i první semafory na křižovatkách, instalované ve dvacátých létech minulého století. Lidem přišlo proti mysli, že mají čekat na chodníku na pokyn nějakého světélka a že „něco“ rozhoduje o tom, kdy mohou přejít ulici. Srovnání, jako obvykle, kulhá, přinejmenším částečně. Do jaké míry částečně, to je ta otázka.

Na „kruhy“ kolem velkých měst byli zvyklí obyvatelé států komunistické totality. Vzpomeňme na policejní „palposty“ kolem východního Berlína a naši horliví nohsledi Kremlu se pokusili vybudovat něco podobného, jedna taková budka stávala, vzpomeňte, v Ruzyni na čtyřproudovce ze Slaného. Budky vzal čert, kamer přibývá. A zvykáme si. Nikomu nepřijde divné, že je kamerami krytá každá benzinová pumpa, každá banka, každý hypermarket.

Na našich dálnicích stojí ocelové brány. Slouží ke sledování nákladních automobilů a na základě jejich dat se vybírá mýtné. Každý ví, že to jsou „víceúčelové nástroje“. Stačí malá technická úprava a budou sledovat rychlost každého automobilu. A samozřejmě, aby to mělo smysl, pak by musely mít zařízení pro identifikace řidiče. V „ocelovém kruhu“ tady jsme všichni, jen ho spustit.

Od loňského roku má digitální fotografie velký hit - „rozpoznávání tváře“. Fotoaparát vybavený touto funkcí pozná, když se v záběru ocitne obličej člověka, a zaostří na jeho tvář. Už se nestává, že ostré máte pozadí a obličej snímané osoby je rozmazaný. Mikroprocesor uvnitř aparátu je schopen ve zlomku vteřiny zpracovat biometrické údaje. On „ví“, jaké jsou typické rozestupy očí, nosu a úst. Jakmile se v jeho zorném poli ocitne objekt se správnou kombinací těchto bodů, řekne si „ecce homo“ a zaostřuje. Na hlavu psa nereaguje (vyzkoušeno), je cvičen na člověka.

Je dobře se o tom zmínit. Celá digitální fotografie je odpad vojenské produkce, byla vyvinuta pro špionážní kamery na oběžných drahách a to, co používáme v civilním životě, je prostě jen to, co morálně zastaralo a vláda to už nepotřebuje, protože má k disposici něco lepšího.

Na samotných kamerách není nic zvláštního, kamery byly a budou. Víme o nich, vidíme je. Zato netušíme, co je za nimi. Vládní aparáty v tom nejširším slova smyslu věnují nesmírné úsilí vývoji techniky vedoucí k identifikaci a lokalizaci jednotlivce. Dozvídáme se jen fragmenty informací a není náhoda, že nejčastěji z britských zdrojů. Britové si vždy potrpěli na soukromí a snaží se ho udržet. Proto zveřejňují citlivé informace častěji než příslušníci jiných národů. Takže víme, že jejich policie registruje pět a půl milionu otisků prstů a tři a půl milionu vzorků DNA. Jenže nevíme, co všechno nevíme. Rozvíjejí se techniky zaměřené na snímání otisků prstů bezkontaktně. Samotná biometrie, tedy metoda identifikace člověka podle charakteristických rysů obličeje, upadla v policejní praxi do pozadí s nástupem daktyloskopické identifikace, zato v moderní době ji počítače a kamerové techniky zase uvedly do popředí: na rozdíl od snímání otisků funguje na dálku.

Nad tím vším se můžeme pohoršovat, je to ale asi to jediné, co nám zbude. Darebácké hrozby, ať ze strany darebáckých států nebo globálních organizací a hnutí, zanechávají svoje trvalé stopy. Teroristické útoky jsou zlatý důl pro všechny organizace státní i soukromé, které mají obranu a dohled v popisu práce. Podle zákonů profesora Parkinsona by k jejich největšímu rozvoji došlo, kdyby hrozba terorismu ze světa zmizela.

Nejsem si jist, zda by nás to mělo plnit uspokojením, ale jak to tak vypadá, aspoň toto nebezpečí v dohledné době nehrozí.

LN, 12.7.2007








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.